Útěky z vězení: šibal se vydával za inspekci, mafián vsadil na bazuku

aktualizováno 
Ta operace byla vojensky naplánovaná, střílelo se z bazuky i samopalů. Útěk francouzského trestance byl příkladem nejhrubší síly. To Franku Abagnaleovi, jehož proslavil film Chyť mě, když můžeš, stačila drzost a šibalství. Z vězení ho pustili sami bachaři. V domnění že je tajným úředníkem na inspekci.

Vlevo ztělesnění krutosti a hrubé síly, vpravo příklad šibalství, drzosti, rošťáctví. Antonio Ferrara se z vězení dostal dynamitem a bazukou, Frank Abagnale, jehož ve filmu ztvárnil Leonardo Di Caprio, vtipem. | foto: iDNES.cz/Profimedia

Válka ve Francii

Bylo půl páté ráno, když 12. března 2003 před přísně střeženou francouzskou věznicí ve Fresnes vyskákalo z auta šest mužů. Na hlavách přilby, na pažích policejní pásky. Ještě předtím, na odlákání pozornosti, zapálili v okolí šest aut. Teď však vyrazili do akce, která byla hlavním plánem.

Fotogalerie

Část z komanda začala pálit z AK-47 na dva strážné posty, zbytek se pustil do hlavních vrat trestnice. A šel na to zostra. Zničil je bazukou a dynamitem. Pak již měli útočníci cestu volnou, uvnitř vězení zbývalo jen vyhodit do vzduchu dvoje dveře.

Nezahálel však ani muž v jedné z cel, o něhož při útoku šlo. Antoniu Ferrarovi bylo v té době devětadvacet let a za mřížemi byl kvůli bankovním loupežím, vraždě a předchozímu útěku z vězení. Kvůli malému vzrůstu měl přezdívku Nino, španělsky „malý“. Policie ho však vedla jako člena Týmu snů, gangu nejnebezpečnějších zločinců Evropy.

Byl specialistou na výbušniny, dokázal vyhodit do vzduchu dveře obrněných bankovních vozů, aniž exploze poškodila bankovky uvnitř, připomínal list The Telegraph s tím, že jeho styl policie dobře znala. Byl nezaměnitelný a perfekcionistický. Nino s jizvou na krku byl nejlepší, byl jednička.

A právě teď, při osvobozovací akci, kladl ke dveřím cely propašovanou nálož, aby si uvolnil cestu ke svobodě. O deset minut později už ujížděl v jednom ze tří „policejních“ aut s houkajícími sirénami.

„Byl to útok připravený na milimetr,“ zhodnotili akci vězeňští důstojníci, zatímco ministr vnitra mluvil o „operaci ve vojenském stylu za použití válečných zbraní“. Je to „útočná zbraň na lidských nohou“, prohlásil o Ferrarovi šéf pařížské prokuratury, psal The Guardian. Podnik Ferrarových kumpánů přitom přišel jen pět dnů poté, co zločinci osvobodili v jiném vězení Ninova přítele Josepha Menconiho. Francouzským úřadům to věru nahnalo strach.

Přesto však ona vojenská operace nebyla bez chyb. Útočníci na místě nechali revolver, jeden ze samopalů, roznětky a stopy krve. Jeden z expertů na výbuchy při útoku přišel o oko. Především však chyboval sám charismatický Nino. V cele zapomněl svůj mobilní telefon.

A právě s jeho pomocí jej policie nakonec vystopovala. Nepomohla mu ani plastická operace, ani obarvené vlasy, knírek à la d’Artagnan a červený nos. Ani fakt, že každou noc měnil po celé čtyři měsíce od útěku lokaci. Lovci jej zatkli v baru ve dvanáctém pařížském okrsku, při rozsáhlé operaci, zahrnující tajné policisty, kteří hráli v přecpaném podniku turisty a francouzské zákazníky. Spolu s nimi skončila při grandiózní akci, na níž bude policie pyšná, v síti i esa francouzského podsvětí Malek Bouabbas a Hamid Hakkara.

Ferrara, který si útěkem pomohl k nové přezdívce „Král útěků“, vyfasoval u soudu sedmnáct let. Spolu s ním bylo u soudu dvaadvacet dalších, uvádí kniha Time-life Great Prison Escapes. Odsouzeno jich bylo osmnáct, včetně jednoho z dozorců, který za pomoc dostal dvanáct let, a Ferrarova advokáta Karima Achouiho. Ten měl útěku napomoci tím, že těsně před ním vymohl, aby byl klient přemístěn do méně střežené části věznice. Čekalo na něj sedm let za mřížemi.

Jste tajná kontrola, že jo? Ne. Jste! Tak teda jo

Do páru s militaristickým podnikem zařadíme jeho pravý opak. Poklidné, mírumilovné, takřka milé, přesto sebevědomé opuštění vězeňských vrat. S poděkováním a za bachařské asistence. Jeho aktérem nebyl nikdo jiný než mistr úskoků, falšování a lstí Frank Abagnale, jehož kousky zmapoval film Chyť mě, když to dokážeš.

Podle své autobiografie si útěk vysekl v dubnu 1971, kdy čekal na soud v atlantském vězení. Ani za mřížemi však neztratil důvtip, pozornost, informovanost a drzost. Výsledkem byl obdivuhodný kousek. „V oné věznici jsem se dopustil něčeho, co musí být jedním z nejrozpustilejších útěků v análech vězeňství. Aspoň já to tedy považuju za legrační a ona epizodka mě stále baví. Ačkoli je pár takových, kteří stále zastávají opačný názor,“ píše ve své knize.

A vysvětluje, že při své internaci zaznamenal, že společností otřásá téma věznic, že média, úřady, politici řeší otázku porušování občanských práv vězňů. Trestnice prošetřovalo ministerstvo spravedlnosti, ale hlavně, vězeňští inspektoři monitorovali potají, v přestrojení za vězně, podmínky za mřížemi. „Makali přesčasy, pracovali spiklenecky, vysloužili si nepřátelství, nenávist správců věznic i bachařů,“ líčí.

Přiznává, že svou atlantskou lest vlastně nevymyslel. Pohotově využil souhry náhod a neodporoval popletenosti jednoho z dozorců. Když jej totiž federální policista do atlantského vězení přivedl, neměl Abagnalova průvodní lejstra. A nechtěl na ně čekat. Svého svěřence proto bachaři doslova vnutil: „Prostě ho jen strčte do nějaký zatracený cely a dávejte mu jíst, než si pro něj přijdeme.“

Bachař si to vyložil po svém. „Další zpropadenej inspektor, co?“ pustil se do Abagnala. Ten nesouhlasil, dozorce však nepřesvědčil. „Jasně, že seš. Vy bastardi si myslíte, bůhvíjak jste fikaný, co? Minulý měsíc kvůli vám vyhodili dva z našich lidí. Jenže my už víme, jak vás poznat,“ pustil se do šibala.

Mělo to své výhody. Nedostal vězeňskou uniformu, mohl si nechat své civilní šaty. Dostával lepší jídlo a denně atlantské noviny. Jen oslovení byla nelichotivá a posměšná: „práskač“, „provokatér“, „007“. Když z novin vyrozuměl, jaká hra se ve vězeních odehrává, mohl si být jistý. Opravdu jej považují za inspektora v přestrojení. A mohl tu hru začít hrát ve vlastní prospěch.

S pomocí své přítelkyně mimo vězení si nechal do vězení přinést dvě vizitky, které mu opatřila. Jedna patřila skutečnému vězeňskému inspektorovi C. W. Dunlapovi, od něhož ji jeho známá vyloudila, zatímco se vydávala za novinářku. Druhá patřila agentovi Seanu O’Rileyovi, který Abagnalův případ vyšetřoval a který navštívenku jeho přítelkyni sám dal, když ji zpovídal. Známá na ní jen přepsala telefonní číslo – vedlo k veřejnému telefonu v obchodním domě.

S vizitkami v ruce si poté Abagnale nechal zavolat bachaře. „Měl jste pravdu, jsem inspektor, tady je moje vizitka,“ přiznal mu naoko a předložil mu Dunlapovu navštívenku. „Potřebuju mluvit s agentem FBI,“ řekl poté bachařovu nadřízenému a předal mu upravenou O’Rileyho vizitku. Důstojník vytočil číslo, Abagnalova přítelkyně v obchoďáku telefon zvedla, zašveholila „Federální vyšetřovací služba, mohu vám pomoci?“… a bylo rozhodnuto. Past, kterou si na sebe nalíčili sami dozorci, téměř sklapla.

Už bylo potřeba podvod pouze realizovat. K tomu došlo vzápětí. Abagnale dozorce poprosil, zda může agenta O’Rileyho vidět, hodinku si s ním popovídat mimo vězení. Samozřejmě! Jedna jízda výtahem pro zaměstnance, malá vstupní hala, odemknutí dveří. Pak stačilo nasednout do auta k přítelkyni a pálit pryč.

Tím však příběh neskončil. Abagnalovým plánem bylo vyčkat, až se přežene nejsilnější vlna honu na něj, v mnohohlavém Washingtonu si vybrat peníze z účtů a poté zmizet do Brazílie. Přepočítal se však, do Washingtonu nepřijel nezpozorován. V motelu jej poznala recepční a zavolala policii. V pokoji zjistil, že je budova obstoupena policií.

Málem už propadl panice. Nakonec však zachoval chladnou hlavu a ponechal si i svou sebevědomou drzost. Prostě rázně vyšel z motelu ven. „Stop, pane, tady je policie!“ ozvalo se proti němu. Nezastavil se, pokračoval rovnou ke kordonu. „Už je tu O’Riley?“ vyslal dotaz k policistům. Když odtušili, že nevědí, rozhovor jako Davis z FBI ukončil: „V pořádku. Chlapi, vy to tady dál zajišťujte. Já jdu zkontrolovat, zda už je O’Riley tady.“

A odešel do neznáma. Ani se neohlédl.

To nevěděl, že tuto šanci mu dal O’Riley sám. Motel nechal obehnat, ale zatknout si chtěl Abagnala vlastnoručně. Osobně. Jenže si dal příliš načas.

Autoři:

Nepřehlédněte:

Nejčtenější

Monogamie škodí. A ženám ubližuje víc než mužům, tvrdí autorka

„Žena hledá sexuální rozkoš a monogamie jí v tom brání,“ říká Wednesday...

Ženy jsou sexuálně výstřednější než muži. A je to tak v pořádku. Uzavření monogamního vztahu škodí ženám a jejich...

Jsem typická holka z Moravy. S divokými fantaziemi, směje se MOgirl Dia

Sází na přejícnost a dobrou náladu. A nezávislost. „Chtěla bych být ženou,...

Jakkoli vypadá nevinně, dokáže prý mít i svou ďábelštější stránku. „Mé fantazie jsou velmi divoké a často zvrácené....

Killdozer: Američan vytáhl na úřady obrněným buldozerem

Marvin Heemeyer byl docela normální, usměvavý  chlápek. Jak se však asi tvářil,...

Pětaosmdesátitunový kolos vyztužený ocelovými pláty a betonem, s puškami ve třech střílnách, rozpoutal na ulicích...

Šílení Norové: skoky do vody na vikinský a dělnický způsob bolí

Frajerské naparování se ke smrtícím skokům do vody patří.

Zapomeňte na předpisová salta, čisté vruty, ukázkovou akrobacii. Dobrodruzi praktikující norské skoky do vody se...

Grónsko je krásné. Ale Trump je ostuda, říká Noodles z The Offspring

Šestapadesát let, právě tolik je Kevinu Wassermanovi. Pořád je však punk.

Je naštvaný na to, co se ve světě děje, ale říká, že to je normální. „Proto jsem začal dělat punk. Některé věci se...

Další z rubriky

Placatý Jack, bujon v kostce: co jedli vojáci za občanské války v USA

Polní kuchaři museli být kreativní, jak to šlo, ani tak však gastronomické...

Postup vojsk a strategické plány za americké občanské války se často řídily tím, kde se dalo sehnat něco k snědku a jak...

Grónsko je krásné. Ale Trump je ostuda, říká Noodles z The Offspring

Šestapadesát let, právě tolik je Kevinu Wassermanovi. Pořád je však punk.

Je naštvaný na to, co se ve světě děje, ale říká, že to je normální. „Proto jsem začal dělat punk. Některé věci se...

Trendy sociálních sítí udává Asie. Budoucnost má hraní her, říká Andrýsek

Evropa do trendů internetu nemluví, soudí Petr Andrýsek.

Úspěšný podnikatel, dravec, který rád riskuje. Založil agenturu Socialsharks, která se zabývá prezentací na sociálních...

Občanská společnost se málo brání, říká spisovatel Jiří Padevět

Dějiny mají svá data, ale i místa, říká spisovatel Jiří Padevět.

Ačkoli odmítá označení historik, je znalcem dějin. A zdůrazňuje, že dějiny nemají jen svá data, ale též místa. Historie...

Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.

Najdete na iDNES.cz