Když býval tuctovým kapitán rybářské lodi, otroctví William* Downing bral jako přirozený řád věcí. Své vlastní otroky jako majetek. Jenže poté, co objevil víru v Boha, názor na postavení černochů v americké společnosti přehodnotil.
Jako řádný člen protestantské – metodistické kongregace, v rybářské vesnici Oak Hill na virginském ostrůvku Chincoteague, půl tuctu svých otroků osvobodil. A aby jim kompenzoval újmu, rozhodl se je přijmout za vlastní. V podstatě je začlenil do své široké rodiny, přenechal jim část svého majetku, nemovitostí, poskytl jim práci ve své firmě, tentokrát už za plat.
Potomkům oněch osvobozených otroků se dostalo stejného vzdělání, výchovy a péče jako jeho vlastním dětem. Všechny vyučovali soukromí učitelé. S nově nabytými občanskými právy, snad z vděčnosti za kapitánovo nenadálé dobrodiní, také přijali jeho příjmení. Tito černí Downingové z Chincoteague se stali rybáři, obchodníky, sběrači ústřic a lovci humrů, do reformované ostrovní komunity bez ohledu na barvu své pleti a společenskou mentalitu konce 18. století zapadli.
Jedním z nich byl i „malý“ Thomas Downing, který se nadvakrát slavně zapíše do historie Spojených států amerických. Než se však stane jedním z nejbohatších Američanů a nejbohatším černochem ve Spojených státech, o němž budou pochvalně psát všechny noviny v zemi, bude muset překlopýtat přes řadu kulturních a sociálních bariér.
Pokrytecký New York má ke svobodě daleko
V roce 1812 dobrovolně narukoval do americké armády, aby se zapojil do boje proti Britům ve druhé válce za nezávislost. Bral to jako svou povinnost. Už tehdy u něj bílí spolubojovníci oceňovali zápal pro věc, nicméně barvu jeho kůže vnímali pořád jako problém. Stále pro ně byl podřadnou bytostí.
A po tříleté válce, když se rozhodl usadit v New Yorku, to nebylo o moc lepší. To, co relativně dobře fungovalo ve virginském Chincoteague, existovalo v nejlidnatější metropoli východního pobřeží pořád jen na papíře.
Děti černých otroků, narozené po roce 1799, byly formálně svobodné, ale musely si dosavadní vřelou péči u svých bývalých majitelů zdarma odpracovat. Muži do 28 a ženy do 25 let. Starší otroci nebyli osvobozeni, jen administrativně reklasifikováni na nevolníky. Už sice nemohli být dále prodáváni jako živé zboží, ale museli pokračovat v neplacené práci. Pokud je tedy jejich majitelé nevyvezli na Jih a nezpeněžili je tam.
Newyorská společnost byla plná pokrytectví: slova o rovnosti, svobodě a rušení otroctví zněla ze všech úst, ale bohatí měšťané se nikterak nestyděli za zástupy svých černošských lokajů, majordomů, poslíčků a poskoků, kteří u nich museli zdarma sloužit. Nebylo nic neobvyklého, když newyorský bankéř nebo politik, brojící proti otroctví, bohatl na investicích do jižanských plantáží. Pokud rovnou sám nějaké nevlastnil. Mimořádností nebyly ani vyloženě rozporuplné činy, při nichž se movití Newyorčané hrdě vzdali poskvrny otrokářství tím, že své černé otroky odprodali na Jih.
Postoje vůči černochům ovlivňoval i významný podíl bílých Jižanů, kteří do New Yorku jezdili za obchodech nebo zábavou. Na 120 tisíc stálých bílých obyvatel vnitřního města ročně připadlo 100 tisíc výletníků z Jihu.
Takže když se tu v roce 1819 rozhodl Thomas Downing se svou ženou usadit, byl jeho status zcela svobodného černocha považován za kuriozitu. Byl jedním z přibližně 1 400 opravdu svobodných černochů, ztracených mezi 30 tisícovkami dalších, kteří tehdy v New Yorku žili v různé formě nevolnictví a poloviční nabyté nezávislosti.
Prosadit se dokázal i tak.
Pochoutka stvořená mořem
Pomáhala mu jeho výmluvnost, hroší kůže, předstíraná servilita a podřízenost, reputace hrdiny války za nezávislost a především vyšší úroveň vzdělání. V Chincoteague byl jeho osobním učitelem Henry Alexander Wise, který to ve Virgínii dotáhl až na guvernéra. A zatímco každý pátý bílý obyvatel New Yorku ještě pořádně neuměl číst a psát, Downing byl plně gramotný v angličtině, francouzštině a trochu v němčině.
Rovněž mu napomáhal fakt, že s odchodem do velkého města nezpřetrhal rodinné vazby. Poměrně rychle se odpoutal od podřadné práce dveřníka a komorníka a rozjel na vlastní pěst podnikání, které mu bylo bližší. Začal prodávat ústřice.
Palmares: uprchlí nevolníci vytvořili v džungli stoletou říši Byl to prazvláštní útvar. Na území dnešní Brazílie vzniklo království, po africkém vzoru. Založili ho uprchlí nevolníci a domorodí indiáni. V džungli dokázali vybudovat město desetkrát větší, než jaké tehdy spravoval guvernér. Svou autonomii si Palmares uchovalo téměř sto let. |
Zprvu to nebyl velký byznys. Od rána do noci tlačil rozhrkanou káru svého mobilního stánku ulicemi a nabízel občerstvení kolemjdoucím. Hodí se zmínit, že ústřice tehdy byly o dost menší vzácností než dnes. Za tehdejších šest centů (tedy dnešní dvoukorunu) byste jich pořídili tucet. Pražených. Byly spíše doplněk nabídky mořských plodů než známka luxusu.
To až Downing z jejich konzumace dokázal luxusní zážitek udělat. Prodával to nejčerstvější zboží, které bylo vůbec dostupné. Byly tak kvalitní, že se daly jíst syrové. Získával je převážně díky svým kontaktům na rybáře a dělníky černé barvy pleti zaměstnané v přístavu. A uměl jim štědře připlatit za to, že nikdo nedostal lepší. Jeho ústřice tak byly vždy nejšťavnatější, nejchutnější. Přímo před zákazníky je zručně otevíral nožem, nechyběl mu ubrousek a voda na omytí, kousek citronu.
K tomu nádavkem přidal nevtíravou konverzaci na gentlemanské úrovni. Ústřice byly možná všedním pokrmem, ale jím nabízený produkt byl naprosto unikátní.
Cestou na samotný vrchol
Nedlouho poté se už bary a kavárny plnily zákazníky podle toho, kdy kolem nich měl projíždět Downing se svým ústřicovým bufetem. Cíleně se přitom zaměřoval na reprezentativní newyorské čtvrti, protože tam jeho klienti neměli hluboko do kapsy. Spropitné v hodnotě desetinásobku hodnoty zboží dostával často. A brzy nastřádal dost na to, aby otevřel kamenný obchod, odkud jeho skvělé ústřice odebíraly nejvyhlášenější restaurace východního pobřeží.
Ani s tím se nespokojil, restauraci, specializující se čistě na mořské plody a ústřice, otevřel sám. Nebyl to troškař. Svůj podnik vybudoval v srdci finančního distriktu, na páté ulici dolního Manhattanu, jen pár kroků od Wall Street a burzovních institucí. Na dosah nejvýznamnějších hotelů celých Spojených států, na dohled od galerií a proslavených obchodních domů.
Jeho pravidelnou klientelu tvořilo horních deset tisíc, elita východního pobřeží, smetánka New Yorku a veškerá honorace, která do metropole zavítala z Evropy. Dostaveníčka si tu dávali ti nejvýznamnější bankéři, politici a státníci, celebrity a šlechtici. Výzdoba tomu odpovídala.
Downing přestavěl celý čtyřpatrový dům, nechal prohloubit sklepy o dvě podlaží, aby mohl zboží držet na ledu a v chladnu. Dvě výdejní okénka do ulice byla pro ty, kteří neměli čas vychutnat si atmosféru uvnitř. Byl tu velký sál zrcadly obložené restaurace a chodby zdobené obrazy, jimiž se dalo projít až do salonků, v nichž se podávalo chutné pokušení pro vybranou společnost. Privátní posezení byla zastřena saténovými závěsy, podlahu lemovaly jemné koberce z velbloudí vlny, nad nimi zářily křišťálové lustry. Pokrmy se tu podávaly zásadně na stříbře. A též se tu uzavíraly obchody a řešila politika nejvyšší úrovně.
Podnik teprve čtyřiatřicetiletého Thomase Downinga se stal nejvyhlášenější destinací na gastronomické mapě kontinentu, pochvalně o něm psaly všechny cestovní bedekry v Evropě. Že je majitelem černoch, už jaksi nevadilo. Informace o barvě jeho pleti se taktně přecházela.
Cesta do pekla. Černochy z amerického Severu unášeli na plantáže lží i násilím Někteří se do vytouženého Severu dostali po krkolomném útěku z jižanského otroctví, které je svíralo v okovech. Jiní černoši se v severních městech narodili. Během momentu se však mohli vzbudit do docela jiné reality. |
Měl pověst respektovaného obchodníka, muže, který do značné míry kontroloval, odkud a kam zamíří vše, co vydá moře při celém pobřeží New Jersey a v zátoce řeky Hudson. A když přikoupil další dvě budovy v ulici, každou za tři miliony dolarů, a stavebně je propojil do jednoho celku, začal podnikat i v distribuci mořských plodů. Nejen ve Spojených státech. Jeho zboží odebírala i královna Viktorie, za včasné doručení pochoutky, kterou si zamilovala, mu věnovala zlaté hodinky s osobním věnováním.
Když v roce 1842 uspořádají Newyorčané takzvaný Boz Ball, velké uvítání pro Charlese Dickense, na němž se jako na společenskou událost roku prodávaly hříšně drahé vstupenky, nikoho nepřekvapilo, že se dodavatelem cateringových služeb stal Downing. Nikdo lepší v celém New Yorku nebyl.
Dvojí život Thomase Downinga
Tou dobou už patřil mezi desítky nejmovitějších Newyorčanů, první stovky nejbohatších Američanů. A rozhodně byl nejbohatším černochem, který na kontinentu před občanskou válkou žil.
V kuloárech se však tiše šeptalo, že uznávaný obchodník a restauratér potajmu žije dvojím životem. Že navzdory svému jmění pořád ještě nad ránem obchází, v nuzném námořnickém kabátu a s lucernou, přístavy, aby osobně vybíral nejlepší úlovky pro svůj podnik. Že se přízemních návyků pouličního obchodníčka nedovedl zbavit. A že se, v rozporu se svým společenským postavením, pořád paktuje s těmi špinavými a nevzdělanými černochy z doků.
O dvojace vychýlených morálních zásadách Newyorčanů Downing nepochyboval. Sám věděl o jejich pokryteckých měřítkách mnohé, vždyť se řada výnosných jižanských obchodů s otroky uzavírala v jeho podniku. Proto se nikdy, navzdory navenek proklamované úslužnosti, lepší obchodní a politické společnosti vnitřně nezaprodal. Byl si vědom toho, že zatímco si pánové ve fracích pochutnávají na jeho vynikajících ústřicích, na plantážích zatím úpí 2,2 milionu nesvobodných otroků. A aktivně bojoval za změnu.
Thomas Downing dvojím životem skutečně žil, navzdory klevetám o tom však neměli bohatí Newyorčané ani zdání.
Byl jedním ze členů abolicionistické organizace, nazývané Underground Railroad, Podzemní železnice. Počítal se mezi její hlavní konduktéry, kteří převáděli mezi bezpečnými zastávkami uprchlé otroky na sever až za kanadskou hranici.
Zatímco si honorace ve třpytu a lesku soukromých salonků pochutnávala na lahodných ústřicích, celé jedno podlaží sklepení jeho restaurace sloužilo jako úkryt desítkám uprchlíků. A když Downing nad ránem obcházel přístavy, většinou proto, aby prchající otroky usadil na smluvené lodě, které je měly odvézt ke svobodě. Své postavení a prostředky využíval k tomu, aby zachraňoval lidské existence, které neměly tolik štěstí jako on.
Protože postoje Newyorčanů vůči abolici, svobodě a rovnoprávnosti otroků byly přinejmenším vrtkavé, a navíc v severních státech fungovala silná organizace, která uprchlé černochy chytala, aby je za peníze znovu posílala do otroctví, nikomu se svými činy nechlubil.
Výpověď o jeho činnosti přežila jen ve svědectví těch, které zachránil. Newyorští historici, specializující se na výklad afroamerických dějin, si nyní jeho zásluhy připomínají, Thomas Downing se díky tomu stává slavným podruhé. Už ne pro své bohatství a obchodní um, ale pro svůj charakter.
*opraveno Thomas - William (některé zdroje uvádí také často jméno kapitána John)
