Když se budovou v Oklahomě roznesla v pondělí 10. listopadu zpráva, že v ní chodí ozbrojený muž, Jennifer i a její kolegové propadli panice a začali zamykat dveře. Když poté za prosklenými dveřmi opravdu spatřila muže, jak tiskne pistoli ke krku jiného muže a nakazuje jí, aby otevřela, věděla, že je zle. Rozklepala se. A pak se ozvaly výstřely a začalo se sypat sklo.
Rozbušilo se jí srdce, okamžitě sebou sekla na zem a po čtyřech se utíkala schovat pod stůl: snad ji neviděl! Viděl. A poté, co si vysoký, statný Afroameričan střelbou zjednal přístup do kanceláře, si pro ni rovnou došel. Klepala se, třásla se v hysterickém záchvatu, myslela si, že násilník muže u dveří zastřelil (ve skutečnosti jej nechal uniknout).
Když před ní Devin Rogers stanul, odvedl ji do vedlejší kanceláře, vyzval ji, ať zatáhne rolety a posadil ji na křeslo. Poté se jí omluvil, že ji do své věci musel zatáhnout, a slíbil jí, že jí neublíží. „Chci do vězení, chci na samotku do vězení,“ opakoval.
Zlomený člověk. „Vrátil jsem se jako někdo jiný“
„Nepůsobil jako psychopat, byl slušný, milý a galantní.“ Slova McMinn-Shokatové se nepatří připsat na vrub stockholmského syndromu, emoční závislosti oběti na únosci. Je to tak, Rogers opravdu nebyl agresor, jeho trestní rejstřík byl čistý.
Měl jen velké problémy. Dovezl si je z vojenských misí v Afghánistánu a Iráku. „Když jsem se vrátil, nebyl jsem jako předtím,“ říká na fotce na Facebooku. „Vypadal jako zlomený člověk,“ vypráví McMinn-Shokatová a jeho přátelé s ní souhlasí, vykazoval podle nich známky posttraumatické stresové poruchy. „Za jeho očima bylo mnoho ran,“ říká Rogersův bývalý spolubydlící. Bojoval s vidinami, měl noční můry a přál si strávit zbytek života v bezpečí samotky.
Gregory Coat, další veterán, je zná též: živé sny o zabíjení, přepadech, raketových útocích. A taky touha odstřihnout se od rodiny, od přátel a dožít zbytek života v izolaci, v naprosté izolaci, v černé místnosti, kde je bezpečno a kde nikdo není. Totéž chtěl Rogers i Coat. Stát, pro jehož zájmy předtím riskovali životy, je nechal napospas. Chlap, který ve válkách dostal celkem šestnáct vyznamenání, doma v Oklahomě pro stát přestal mít cenu. „Nebyl schopen sehnat práci, kde by dostával víc než minimální mzdu,“ líčila Rogersovo vyprávění McMinn-Shokatová.
Coat, který dnes vede kampaň na podporu veteránů, nakonec jednoho dne vstoupil s pistolí v ruce do šerifovy kanceláře, Rogers vešel do kancelářské budovy v oklahomském městě Norman.
Vybral si špatný čas, většina zaměstnanců byla totiž venku na obědě, nakonec tak skončil pouze s dvaatřicetiletou právní asistentkou firmy Farzaneh Law Firm.
Týmová práce
Byl klidný, úplně klidný, vzpomíná jeho oběť, dokonce tak klidný, že to rozehnalo i její strach a pláč: začala věřit tomu, že by jí neublížil. Navíc dělal vše proto, aby jí situaci co nejvíc zpříjemnil. Dovolil jí posílat esemesky i telefonovat s rodinou a známými, když si potřeboval dát cigaretu, zeptal se jí o svolení: Nebude vám vadit kouř? Mezi jejím telefonováním si povídali: o politice, o válce, o společnosti.
„Po celou dobu byl slušný, milý a zdvořilý,“ říká rukojmí. Když zjistil, že její zaměstnavatel je právník, požádalo jej o konzultace a korektury dokumentu, o němž se domlouval s policejním vyjednavačem.
Bylo to trochu groteskní: únosce, rukojmí, její šéf – právník, vyjednavač, policie, všichni spolupracovali a atmosféra prý byla velmi dělná. „Všichni jsme pracovali dohromady, snažili jsme se, aby byl v pohodě a aby se všechno vyřešilo,“ popisuje. Výsledkem byl text, s nímž byl Rogers spokojen.
Poté, co ho podepsal, zahlásil „Jennifer vychází,“ oplátkou se ozvalo „OK, vy vyjděte s rukama nad hlavou.“
A drama skončilo.
Směrem k dobrému konci?
Sympatie, které chovala ke svému únosci odvážná oběť, celou Ameriku překvapily – jejím nadhledem i moudrostí. Dostala prostor v pořadu stanice ABC Dobré ráno, Ameriko i mnoha dalších, její příběh přinesly palcové titulky.
Není sama, kdo se dívá na veteránův osud s duší a pochopením. Jeho obhajoby se chopili hned čtyři advokáti a na sociálních sítích se množí vzkazy plné podpory: „Potřebuji tě, potřebujeme tě, celá země tě potřebuje. Ještě boj nevzdávej!“, „Přál bych si, abych o tvých problémech věděl, když jsi byl v Kalifornii“, „Doufejme, že jeho příběh změní a zachrání životy“.
„Se svými démony jsem bojoval tak dlouho, jak jsem mohl, teď jsem ale udělal velkou chybu. Prosím, pomozte mi,“ žádá z vězení on. Podle své oběti si to zaslouží, stejně jako mnozí další veteráni, kteří se vrátili s traumatizujícími zkušenostmi a jimž stát doma ukázal záda.
„Během minulých let jsme slyšeli o válce tak mnoho, že se stala zvukovou kulisou našich životů. Včera pro mě byla válka blízkou a osobní věcí. Seděla naproti mně. Nemohla jsem se dívat nikam jinam než do očí jejích následků,“ píše na svém Facebooku Jennifer Mcminn-Shokatová.
