Sto dní, sto půlmaratonů a stále stejná trasa. Nebyla to ke konci už trochu nuda?
Určitě ne. Naopak jsem byl rád, že jsem měl každý den po příchodu z práce tu svoji jistotu. Už jsem měl v hlavě přesně nastavené, jak mám běžet. Věděl jsem, kde si můžu dovolit zrychlit a kde naopak zpomalit, kdy přijde kopeček a kdy seběh. Nemusel jsem přemýšlet a počítat kilometry. Jednoduše jsem běžel z bodu A do bodu B .
Možnost nemoci jsem si nepřipouštěl. Za tři roky mi bude padesát a od střední školy nemarodím. V tomhle směru svému tělu stoprocentně věřím. Kdybych mu nevěřil, asi bych podobné šílenosti nedělal.