Kde na obloze stálo slunce, když jste to uviděli? Dokážete přesně stanovit čas popisované události? Byl objekt jasnější než okolní obloha? Je možné, že například pulzoval, blikal, měnil tvar? Byly jeho obrysy ostré, rozmazané nebo nejasné? Dokážete ho zpaměti namalovat?
Tak zněly otázky, které vám ve vší vážnosti kladl důstojník vojenského letectva Spojených států amerických, pokud jste v 50. a 60. letech minulého století na obloze coby civilista zahlédli něco podezřelého. Nikdo z povolaných si před vámi na čelo neťukal. Pokud jste netvrdili nic o mimozemšťanech s tykadly, brali vás relativně vážně. Byla to otázka národní bezpečnosti.
U každé vojenské letecké základny působil jeden styčný důstojník, který si váš příběh chtěl vyslechnout. Byl k tomu vybaven předtištěným formulářem. Že pak bylo vaše třístránkové svědectví založeno do velkého šanonu a nikdo mu další léta nevěnoval pozornost, to už bylo něco jiného. Projekt Blue Book měl záznamy o pozorování UFO jen sbírat, ne je aktivně vyhodnocovat. Cílem bylo izolovat šiřitele poplašných zpráv, zamezit panice veřejnosti. A možná odhalit cizí špionážní letouny nebo zakrýt aktivitu těch vlastních.
Šálení pana Arnolda
Devět neidentifikovatelných objektů se pohybovalo ve stabilní formaci vzduchem nad masivem Mt. Rainier, ve směru od pobřeží někam dál na americký severozápad. Velikost objektů byla odhadnuta na zhruba 30 metrů, jejich rychlost pak mohla být okolo 1 930 kilometrů v hodině, letová výška 2 800 metrů. Tak v krátkosti znělo svědectví, které za dobrých pozorovacích podmínek, za jasného dne a nízké oblačnosti, pořídil 24. června 1947 soukromý pilot Kenneth A. Arnold. O mnoho víc k popisu ostatně sám nepřidal ani později, když o svém zážitku během mezipřistání referoval kolegům z letiště a později zvědavým novinářům.
Snad jen, že na dálku nezřetelný tvar strojů oné letky popisoval jako zaoblené pánve, disky nebo talíře. Létající talíře. Díky tomu se takřka přes noc dočkal popularity, o kterou nestál. Příběh pak za něj znovu převyprávěly snad všechny noviny ve Spojených státech, od třetiřadých plátků až po respektované žurnály a magazíny.
Arnold, který jako první v poválečné Americe veřejně referoval o neidentifikovatelných létajících objektech, strhl učiněnou lavinu. Podobné zážitky měly zjevně tisíce lidí. Kenneth Arnold se však od nich lišil v mnohém. Hlavně v důvěryhodnosti.
Měl reputaci spolehlivého a pravdomluvného člověka, s realistickým pohledem na dění kolem sebe. Patřil mezi zkušené piloty s mnohaletou praxí. Zbytečně nespekuloval, nedoplňoval šťavnaté detaily, držel se své původní verze. Historka mu nepřinášela užitek, původně o její zveřejnění vůbec nestál. Působil dojmem pečlivého pozorovatele, který uvážlivě předává obraz toho, co na vlastní oči viděl. Proto jeho výpovědi věnovalo vojenské letectvo takovou pozornost.
Výslech na letecké základně v kalifornském Hamilton Field asi nebyl pro Arnolda úplně příjemnou zkušeností. I zde si vyšetřující poručíci do protokolu poznamenali: „Podle našeho současného názoru pan Arnold skutečně viděl to, co uvedl, že viděl. Je těžké uvěřit, že by člověk jeho charakteru a zjevné bezúhonnosti prohlásil, že viděl předměty, a sepsal zprávu v takovém rozsahu, jako to udělal, kdyby je neviděl.“
Barney a Betty Hillovi: manželé, jimž změnilo život UFO Barney a Betty Hillovi a psík Delsey, který byl svědkem „setkání s mimozemšťany“ spolu s nimi. Jeden jediný podzimní výlet jim obrátil život vzhůru nohama. Ať totiž byl narušen intervencí mimozemských bytostí, či nikoli, nechal na životní dráze Barneyho a Betty Hillových nesmazatelné stopy. Z aktivistů oddaných boji za občanská práva se staly ikony ufologie. |
Událost letectvo směrem k veřejnosti nakonec oficiálně uzavřelo s tím, že celé senzační pozorování bylo jen pouhým přeludem. Bylo totiž snazší připustit, že Arnold podlehl nějakému optickému klamu, než že vzdušný prostor Spojených států amerických narušila letka super-strojů odjinud. Zneklidňující představa toho, že si neznámé létající objekty svévolně krouží nad Amerikou, nicméně žila dál i u armádních skeptiků. Ti se rozhodli dát zkoumání celého fenoménu náležitý prostor.
Když šarže hledají ufony
Nešlo jim o šedivé nebo zelené mužíčky z jiných planet. Báli se, že mezi spoustou podivuhodných a nevěrohodných svědectví existují i taková, kvalitou srovnatelná s vyprávěním pana Arnolda, která skutečně popisují nejnovější sovětské špionážní stroje, pronikající nad americký kontinent. Panika a paranoia počínající studené válka byly hlavními hnacími motory, které daly vzniknout armádnímu projektu sběru informací o UFO.
Nejprve se jmenoval Sign, tedy Znamení, pak Grudge, Nelibost, nakonec Blue Book. Projekt Modrá kniha shrnoval oficiální záznamy o sledování UFO. Proměna názvů projektů neodrážela jen změnu ve velení mise, za 17 let se u kormidla vystřídalo pět různých velitelů, ale i postupný vývoj postojů amerického vojenského letectva vůči celému fenoménu neidentifikovatelných objektů.
Zprvu totiž bylo rozložení názorů na reálnou existenci létajících talířů okolo 50:50. Například generál Nathan Twining, po čtyři léta byl vrchním velitelem amerického letectva, tři následující členem generálního štábu, který za založení projektu Sign v roce 1947 významně lobboval, měl také svůj osobní, obtížně vysvětlitelný zážitek s UFO. A s ním desítky, možná stovky amerických pilotů. Panovala představa, že jejich výpovědi, stejně jako svědectví hodnověrných svědků formátu Kennetha Arnolda, skutečně povedou k odhalení něčeho mimořádného.
Vedením projektu byl tehdy pověřen kapitán Edward Ruppelt, jehož úkolem bylo vytvořit kvalifikovaný odhad celkové situace. Stanovit, jak velké promile nebo procento vojenských a civilních pilotů podobné zážitky s UFO vlastně má a za jakých okolností svá pozorování učinili, vyzvědět podrobnosti a vyhodnotit, kolik je na nich pravdy.
Výsledky vyšetřování nepotěšily. Ruppelt dospěl k názoru, že reálný základ může mít zhruba pětinový podíl sesbíraných svědectví a že pozorované létající objekty nepocházejí z Ameriky ani Sovětského svazu. A že mají pravděpodobně mimozemský původ.
Kladivo na ufology
Generalitě tehdy stačila první část odpovědi. Když se ujistila, že za jevem nejsou sovětské špionážní stroje, nastoupil pokračovatelský projekt Grudge. Jeho úlohou už nebyl nezaujatý sběr informací, ale spíše proaktivní vyvracení jednotlivých dokumentovaných svědectví a často úplná dehonestace svědků. Ukázalo se totiž, že jen minimum lidí popisujících UFO bylo podobně bezúhonných a hodnověrných jako Arnold.
Projekt Grudge byl zaměřen především dovnitř vojenského letectva a až nehezky útočil na ty, kdo dávali prostor nepodloženým fámám. Označoval je za lháře, hysteriky nebo mentálně nezpůsobilé výkonu služby. Jediným hmatatelným výsledkem projektu bylo přijetí interní direktivy o tom, že personálu vojenského letectva se zapovídá šířit podobné zvěsti pod trestem vězení, vysoké pokuty a degradace.
Měly totiž rušivý charakter a zdálo se, že jimi protřelí sovětští agenti snižují bojovou morálku amerických pilotů. Pro civilní ufology to bylo dost vyhrocené období, protože jejich podivínské počínání mělo pro agenty CIA a FBI charakter podvratné činnosti.
Nakonec nastala v roce 1952 éra Modré knihy. Projekt pasivního sběru informací bez průběžného vyhodnocování. Oproti radikálnímu Grudge to byla velká změna. Ale naprosto funkční.
Vycházela z prosté úvahy, že lidé, svědci nejrůznějších podivuhodných úkazů na obloze, prostě chtějí ventilovat svůj zážitek za každou cenu, ať už je vylhaný, nebo pravdivý. Když jim projekt Modrá kniha dá tu možnost, aspoň nebudou zahlcovat oficiální zpravodajské kanály. A pokud náhodou zahlédli reálné špionážní letouny, bude čas učinit potřebná opatření bez zbytečné medializace. Pokud jste měli extra-terestriální zážitek, mohli jste se s ním svěřit důstojníkovi vojenského letectva. Vše sepsal a založil do šanonu.
Svědectví se však vzhledem k předchozímu nátlaku Projektu Grunge sešlo jen pomálu. Bylo jich 12 618.
Kapitoly z Modré knihy
V roce 1969 nad takto naplněnými šanony s formuláři strávili experti Národního průzkumného úřadu, státních zpravodajských agentur a ministerstva obrany a tým akademiků univerzity v Colorado necelých 12 hodin. Bylo to rychlé zúčtování. Pro drtivou většinu sesbíraných hlášení nalezli odpovídající rozumná a střízlivá vysvětlení. Šlo o nejrůznější přírodní fenomény, oblaka, hvězdy, komety, planety, fyzikální úkazy, odrazy a odlesky, zrcadlení. Případně záměnu s konvenčními letadly nebo klesajícími meteorologickými balóny.
Nemalá řada pozorování se kryla s lety samotných amerických tajných špionážních letadel, stroji U-2 nebo A-12. Skutečně neidentifikováno a nezařazeno zůstalo 701 z popisovaných svědectví.
Výsledky projektu Modrá kniha shrnuje ve třech bodech takzvaná Condonova zpráva: Žádné UFO nahlášené a vyhodnocované letectvem nebylo známkou ohrožení národní bezpečnosti. Nebyly předloženy žádné důkazy, že by pozorování klasifikovaná jako „neidentifikovatelná“ představovala technologii mimo rozsah moderních vědeckých poznatků. Nebyly nalezeny žádné důkazy o tom, že by pozorování klasifikovaná jako „neidentifikovatelná“ byla mimozemskými vozidly. Vše s dovětkem, že další pokračování projektu Modré knihy se proto jeví jen jako mrhání prostředky. Tím sedmnáctileté bádání amerického vojenského letectva nad fenoménem UFO oficiálně končilo.
Hodnota onoho projektu se však paradoxně projevila až po jeho ukončení. Seriózní lidé i podivíni, kteří se jen chtěli nějak zviditelnit, se se svými zážitky rázem neměli kam obrátit. Vytvořil se tím nebývalý prostor pro spekulace, konspirační teorie, senzace. Sedmdesátá a osmdesátá léta byla ve Spojených státech zlatou érou šílených svědectví o létajících talířích a zážitcích s mimozemšťany. Modrá kniha nebyla bláhovým vládním projektem, ale vlastně užitečným společenským ventilem. Objektem zájmu, který ovšem americké vojenské letectvo nedokázalo včas identifikovat.
