Generace trampů a trampek putovaly po české a moravské krajině a plnily si v ní své sny o svobodě, objevování, kamarádství a životě na idealizovaném Divokém západě či v kanadských hvozdech plných divé zvěře a ušlechtilých westmanů a indiánů. Kdo by se nechtěl vrátit do dob her a malin nezralých, orosených kolejí, bund z maskáčů, ohnutých lžic a kousků igelitu, to kdyby přišel k ránu déšť…
I já jsem vděčný jako mech v dešti, že jsem mohl být součástí trampského hnutí, které se před více než sto lety zrodilo tady uprostřed Evropy a za ta léta ovlivnilo miliony Čechů. Nešlo jen o vliv na běžný život, ale o zcela zásadní sociokulturní fenomén, jenž se nesmazatelně otiskl v architektuře, literatuře, výchově, sportu, výtvarném umění, filmu a samozřejmě hudbě. A nemusí jít přímo o trampské písně bratří Ryvolů či Wabiho Daňka nebo o folk bratří Nedvědů a Žalmana, z téhle líhně vyšli i muzikanti dalších žánrů, od Karla Gotta po Davida Kollera. Nebo umělci jako malíř Zdeněk Burian. Ti všichni v mládí trampovali.
V Hvězdonicích u Sázavy jsem zpíval tehdy slavnou píseň Neber si, má milá, horolezce. A tam všechno začalo právě díky těm trampům, co na potlachu zpívali nebo se aspoň bavili a křičeli ‚umí‘, a na jejich naléhání jsem se přihlásil do soutěže Hledáme nové talenty.
