Prostoduchý excentrik, jemuž osud nedovolil neuspět
Neuvěřitelně úspěšný podnikatel, šťastlivec a nepřekonatelný podivín. To vše byl Timothy Dexter, prý poněkud slaboduchý obchodník z Massachusetts. Jeho životním cílem bylo dosažení společenského uznání, protože chtěl být akceptován americkou smetánkou. Po ničem jiném tak netoužil.
Překážkou mu byl jeho neurozený původ, chabé vzdělání a citelná chudoba. Uměl se však dobře oženit a s bohatou paničkou začal naplňovat své poněkud excentrické vize. Tou první bylo skupování britské měny, což v roce 1782 nebylo zrovna pochopitelné. Zuřila totiž válka za nezávislost a libra v Americe neměla větší váhu než potištěný papír. Bral je za jedno procento nominální hodnoty. Jenže válka za rok skončila a obchodní vztahy s Anglií byly obnoveny. Dexter, ještě před chvílí vysmívaný jako sběratel bezcenností, se rázem stal pohádkově bohatým.
Koupil si obchodní loď a začal podnikat. Jen nevěděl, jak na to. A jeho falešní přátelé mu „dokonalý recept na úspěch“ nakukali s velkou zlomyslností. Recept na byznysový úspěch měl spočívat v dovozu „žehliček“, nádob na řeřavé uhlíky pro vyhřívání prochladlých novoanglických postelí, do tropických Baham a Antil. Vůbec netušil, jaká teplota v místě určení převládá, a všichni měli na jeho účet legraci.
Jenže co se nestalo. Dovážené „žehličky“ místní k vyhřívání peřin samozřejmě nevyužívali. Ale hodily se jim. Použití našly jako pánve na vyvařování melasy cukrové třtiny. Byl to absolutní obchodní úspěch a Dexter byl zase o něco bohatší.
A štěstí měl i při své další transakci, když na jih Ameriky dovezl náklad vlněných rukavic. Okamžitě je tam vykoupila asijská loď, plující na Sibiř. A neúmyslně se trefil i poté. V Americe tehdy hodně létaly fámy o hnojivech z rybích kostí, bohatých na fosfor. Dexter tedy vyslal svou loď ke Grónsku, aby mu jich přivezla pořádnou zásobu. Jasný propadák? Vůbec ne. Zmatený podnikatel omylem získal unikátní zásilku velrybích kostic, bez nichž se nemohla obejít evropská móda korzetů. Vydělal miliony.
A z koloběhu náhodných úspěchů se nemohl vymanit. Když v okolí svého panství nechal pochytat toulavé kočky, protože mu vadilo jejich mňoukání, a nevěděl, co s nimi dál, nechal je nakonec odvézt na Filipíny. Praštěný způsob likvidace koček skončil nalezením unikátního trhu – domorodci za ně platili horentní sumy, protože jim pomohly zbavit se krys.
Nejznámější Dexterův obchod však souvisí s uhlím. I na jeho začátku byli jeho nedobří přátelé, jimž stále nedošlo, že se pokoušejí dovést k bankrotu osobnost předurčenou osudem ke štěstí, a kteří mu poradili, aby uhlí nakoupil v Americe a dovezl ho do Anglie. Měl to být věru povedený vtípek, uhlí se totiž do Spojených států vozilo právě z monarchie. Tentokrát se slaboduchý Dexter měl vykoupat, mělo ho to očesat, oškubat, měl skončit tam, kam patří, v nějakém ústavu. Kdo však mohl tušit, že v britském Newcastlu vypukla stávka horníků a v celé Británii má tedy uhlí cenu zlata? A Dexter ho přivezl celou loď.
Excentrický podivín, který příliš nechápal svět okolo sebe, tak dokázal kočkami vyhubit krysy a ptáky na Filipínách, zastavit obří stávku horníků v Anglii, nakopnout evropskou módu a zvýšit produkci třtinového cukru o šest set procent, aniž by se o to vlastně snažil.
A mimochodem, ze světa odešel téměř nadvakrát. Než skonal doopravdy, naaranžoval vlastní smrt a pohřeb, aby viděl, jak moc ho jako velikána intelektu i byznysu budou lidé oplakávat. Když zjistil, že jeho žena nepláče, svůj podvod vyjevil. Pro úplnost dodejme, že s manželkou nežil spokojeným životem a návštěvám ve vší vážnosti tvrdil, že již zemřela – a osoba, kterou v domě vidí, je jejím pouhým duchem.
Zelinář, který doplatil na začátek války i podepsání míru
Z hlediska dějinné perspektivy byl pan Wilmer McLean vlastně nevýznamná vedlejší postava. Obyčejný obchodník se zeleninou z Virginie, který s hlubokým znepokojením sledoval politický vývoj ve Spojených státech amerických. Pnutí mezi Severem a Jihem mu totiž kazilo obchody.
A jednadvacátého července 1861 mu nepřátelství mezi Unií a Konfederací pobořilo dům. Tehdy mu totiž kuchyní proletěla kartáčová střela, vypálená z federalistického kanónu. Právě začala bitva o Bull Run, oficiálně vůbec první ozbrojený konflikt počínající americké občanské války. A pan McLean měl mít začátek války takříkajíc v obýváku. Přímo v jeho stavení si zřídil štáb konfederační generál Pierre Gustave Beauregard. Když byla bitva dobojována, z nemovitosti pana McLeana mnoho nezbylo. Sbalil si tedy kufry a přestěhoval se o 190 kilometrů jižněji, do Appomattoxu.
Když však stál na počátku války, osud nechtěl, aby absentoval při jejím ukončení. Ano, právě v Appomattoxu, dokonce přímo v jeho domě, přesněji v jeho jídelně, se 9. dubna 1865 sešel konfederační generál Robert E. Lee s Ulyssessem S. Grantem, aby vyjednali a podepsali smír.
Jenže zelinářův majetek poškodilo zahájení válčení i jeho konec stejně. Prakticky veškerý nábytek, židle, stůl i nádobí, které bylo přítomno slavnému okamžiku uzavření příměří, si jako suvenýry rozebrali vojáci. Válčení drobným obchodníkům nepřeje.
Válečná cesta napříč armádami. A prý bez výstřelu
Životní příběh Korejce Yanga Kyoungjonga musíme brát s rezervou. Už proto, že jihokorejské archívy jeho verzi nepotvrzují a ty severokorejské o ní mlčí. Nakonec, kdo by se hlásil k vojákovi, jehož největším počinem bylo nechat se zajmout, a to opakovaně?
Kyoungjong byl v osmnácti letech naverbován do takzvané kwantungské armády, aby s Japonci vyrazil proti Sovětům. Bitva u řeky Chalchyn pro něj však nedopadla slavně. Padl do zajetí a skončil v sibiřském gulagu. Z něj ho v roce 1942 dostala až kritická situace Sovětského svazu v boji proti nacistickému Německu, v uniformě s rudou hvězdou zamířil na východní frontu.
V třetí bitvě o Charkov padl do zajetí, mimo boj však nezůstal dlouho. Nouzi o vojáky měl i wehrmacht, proto se Kyoungjong znovu podíval do světa. Tentokrát jako člen Ost-Bataillone, tedy východních odvedenců. Nasazen byl ve Francii, poblíž poloostrova Cotentin. Znalci válečné historie onu oblast vedou v patrnosti jako pláž Utah, jak ji nazývala operace pro vylodění spojeneckých vojsk. A samozřejmě, Kyoungjong tam znovu padl do zajetí.
V průběhu jedné války tak prošel třemi armádami. Nakonec získal americké občanství. I když jeho popis událostí není prostý kontroverzí, zmínit musíme, že při svém válečném turné údajně nikdy nevystřelil ze zbraně.
Muž, který měl dvakrát smůlu a dvakrát štěstí
Šance, že přežijete výbuch atomové bomby, není velká. A že o tři dny později přežijete i druhý? Prozraďme rovnou, že existuje člověk, který to dokázal. Jmenuje se Cutomu Jamaguči.
Coby projektant palivových nádrží se dne 6. srpna 1945 nacházel v jednom ze závodů Mitsubishi Heavy Industries v Hirošimě. Ve městě, na které v onen den ráno ve čtvrt na devět dopadla atomová bomba Little Boy. I když se nacházel jen tři kilometry od epicentra výbuchu, přežil. Byl zrovna na odchodu z kanceláře, ale musel se vrátit pro své cestovní pečetidlo. Zachránilo mu to život, pokud tedy pomineme následky jako protržené ušní bubínky, popáleniny na horní polovině těla a dočasnou ztrátu zraku. Pořád dopadl lépe než dalších asi osmdesát tisíc lidí v zóně dopadu.
O tři dny později bychom ho už našli v jeho rodném městě, kde v jedenáct hodin dopoledne popisoval svému nadřízenému, co vlastně v Hirošimě zažil. Asi se hodí zmínit, že oním městem bylo Nagasaki a onoho dne ho zpustošila atomová bomba, jíž dali Američané jméno Fat Man. Tehdy Jamaguči vyvázl bez zranění. A mnohem později se stal díky oficiálnímu vládnímu jmenování jediným přeživším obou atomových výbuchů. Zemřel ve věku 93 let dne 4. ledna 2010.
