Když se na fotku z předávání medailí za běh na 200 metrů na olympiádě v Mexico City v roce 1968 podíváte pečlivě, zjistíte, že zatímco vítěz Tommie Smith má nad hlavou ruku nataženou, propnutou, John Carlos ji má trochu pokrčenou. Schválně, vysvětloval později, proto, aby s ní zvládl dát pohotově úder, kdyby je při ceremoniálu někdo napadl. Čekali všechno, i toto. „Dostali jsme tak moc výhrůžek a já jsem nechtěl být v onen okamžik pravdy bezbranný,“ uvedl.
Obavy byly na místě, jejich protest proti rasismu ve Spojených státech a oslava boje Afroameričanů vzbudily pohoršení. Na násilí nedošlo, ale na represe a šikanu ano.
Ticho a bouře na stadionu
Závod na dvě stě metrů vyhrál Smith světovým rekordem za 19,83 sekundy, jeho americký druh Carlos skončil třetí, mezi ně se na stříbrnou pozici vklínil Norman. Pro jejich časy si však historie toto trio nezapamatovala, vepsali se do ní svou angažovaností.
Dodnes se přitom vedou spory, čí to byl nápad využít olympijské tribuny pro politický protest. Carlos tvrdí, že to byl on, kdo ještě před finálovým během Smithovi navrhl: „Chci udělat něco, aby ti u moci věděli, že se pletou. A chci, abys to udělal se mnou.“ Smith naopak tvrdil, že to on řekl Carlosovi, že se chystá dát najevo protest: „Řekl jsem mu: Nemusíš se přidat, ale já to udělám.“
Byly to ostatně Smithovy černé rukavice, které sehrály při předávání medailí ústřední roli. Smith ji měl na pravé ruce, Carlos si půjčil levou. Když se rozezněla americká hymna, oba atleti sklonili hlavy a vztáhli ruce vzhůru v gestu, jemuž americká společnost i celý svět rozuměl jako vzdání holdu moci a hrdosti černochů a které si spojil s organizací Černých panterů, i když Carlos později objasňoval, že pro ně to bylo spíše gesto za lidská práva.
Rukavice přitom nebyly jedinými symboly sportovního ceremoniálu, který se změnil v politickou událost. Oba američtí atleti měli zuté boty, jejich černé ponožky symbolizovaly chudobu černochů, jejich náhrdelníky kolem krku byly poté „za všechny jednotlivce, kteří byli lynčováni nebo zabiti a za něž nikdo neřekl ani modlitbu“. A tečka na závěr: v protikladu k olympijským pravidlům měl Carlos rozepnutou mikinu, to zase na znamení chudoby amerických dělníků, bílých i černošských.
Jejich australský kolega nezůstal stranou, američtí běžci ho o svém záměru dopředu informovali. Rozhodl se přidat, na mikinu si připnul odznak Olympijského projektu pro lidská práva, který si vyžádal před nástupem na stupně vítězů od jeho představitele Paula Hoffmana.
Když po vzoru Černých panterů pozvedli pěsti, bylo to jako záblesk. Bylo to působivé, silné a provokativní. Jejich paže čněly do celého stadionu. „Když vidíte, jak padesát tisíc lidí ztichne, nahání to hrůzu, je to jako být ve středu hurikánu,“ napsal Carlos později. Ohromené a ohromující ticho ale netrvalo dlouho, přešlo v bučení, protesty, halekání.
Přesto oba afroameričtí atleti odešli i ze stupňů vítězů se zvednutými pěstmi. Druhé kolo brzy následovalo.
Funkcionář, co se přátelil s nacisty
Jeho hlavním protagonistou byl Avery Brundage, prezident Mezinárodního olympijského výboru: požadoval okamžité vyloučení Carlose a Smitha z amerického týmu. Atleti podle něj „propagovali své politické názory“, čímž zneužili a porušili základní principy olympijského ducha“, hřímal. Takto argumentoval tentýž Avery Brundage, který neměl námitek, když byla v roce 1936 olympiáda v Berlíně dějištěm nacistických pozdravů a jemuž se přezdívalo „Slavery (Otroctví“) Avery“. Byl vyhlášeným antisemitou. Smith si chtěl vzít rukavice původně proto, že jim měl medaile předávat právě Brundage a on mu nechtěl podat holou ruku.
Tommie Smith v cíli
Gesto sportovců na mexické olympiádě 1968
Když se americká delegace zdráhala atlety vyloučit, pohrozil Brundage vyloučením všech amerických sportovců. To už zabralo, americký olympijský výbor odsoudil duo za „exhibicionismus“ a oba sprinteři dostali 48 hodin na to, aby si sbalili kufry. Hoffmana uchránily před potrestáním jeho konexe.
Pozadu nezůstal ani americký tisk, list Los Angeles Times sportovce obvinil z pozdravu podobného nacistickému, list Times otiskl olympijské logo, u něhož místo olympijského hesla „Rychleji, výše, silněji“ napsal „Hněvivěji, odporněji, hnusněji“.
Ne všichni se však dali zastrašit. I když samotný Jesse Owens americké sportovce přemlouval, aby se dalších incidentů vyvarovali, mnozí z nich Smithe a Carlose podpořili. Tři černošští atleti přišli převzít medaile za běh na 400 metrů v baretech, jaké byly součástí uniformy Černých panterů. Zlatý medailista Bob Beamon přišel na stupně vítězů v ponožkách, bronzový Ralph Boston s nahými chodidly. Ženská štafeta na 4x100 metrů věnovala své zlaté medaile veřejně Smithovi a Carlosovi. Taková vlna podpory už prošla bez sankcí.
Šikana a perzekuce
Smith a Carlos jich ale nezůstali uchráněni ani po olympiádě. Smithův agent mu vypověděl smlouvu, byli ostrakizováni. „Nemohli jsme sehnat práci. Lidi nám dokonce říkali: nemůžeme se k vám ani přiblížit, protože si musíme hlídat vlastní práci. A to říkali ti, co byli moji přátelé, aspoň tedy předtím, než jsem odjel na olympiádu do Mexico City,“ vzpomíná Smith. Mějme na paměti, že to byly to časy, kdy sportovci nežili ze sponzorských peněz a mívali civilní zaměstnání. Smith o to své v myčce aut přišel. Jeho matka dostala kvůli výhružkám smrtí, které jí kvůli synovi chodily, dva roky po olympiádě infarkt a zemřela. Jeho manželství se rozpadlo, bratry vyhodili ze středoškolského fotbalového týmu.
Carlos na tom nebyl lépe, skončil jako vrátný v nočním klubu, v jeden moment prý musel štípat nábytek, aby měl čím topit, jeho děti spaly v zimě u krbu. Žebral o peníze, kradl, hrál automaty. I jemu perzekuce zničila rodinu. „Když nejsou peníze, nese to s sebou opovržení v rodině,“ uvedl. Jeho dětem ve škole říkali, že otec je zrádce, jeho ženu šikanovali. I jeho čekal rozvod.
Perzekucím neušel ani jejich australský spolubojovník Peter Norman. Média o něm a jeho následných sportovních úspěších mlčela. Na následující olympijské hry nebyl vybrán, i když se na ně kvalifikoval hned třináctkrát.
Carlos, který oslavil 5. června sedmdesáté narozeniny, se zkoušel prosadit v americkém fotbalu. Když se změnil duch doby, pracoval pro firmu Puma a americký olympijský výbor. Do amerického fotbalu si našel cestu i Smith, nakonec ale skončil jako profesor sociologie. Carlose aktivismus neopustil, zapojil se například do hnutí Occupy Wall Street. „Je to pořád tentýž boj, jako byl před třiačtyřiceti lety. Bojovali jsme proti nezaměstnanosti, za bydlení, za vzdělání,“ uvedl na jedné demonstraci, „a za tytéž věci lidé bojují i dnes.“
