Ve jménu bohyně Kálí vraždila i tato skupina thugů.

Ve jménu bohyně Kálí vraždila i tato skupina thugů. | foto: Profimedia.cz

Tajemní thugové vraždili pro bohyni Kálí, ale krve se báli jako čerta

  • 14
Zabíjeli po celé Indii, organizovaně, dovedně, s náboženským zápalem. Byli v tom mistři, posílání lidí na smrt a odklízení stop pro ně bylo sehraným koncertem, především však rituálem. Indická sekta thugů vraždila pro bohyni Kálí. Navzdory obrovskému počtu svých obětí operovala dlouho v naprosté tajnosti.

Počátky historie náboženské komunity Thugů se datují k první polovině 13. století, kdy sedmero muslimských kmenů z pomezí dnešního Pákistánu konvertovalo k hinduismu. Z obou náboženství si však vzali část a výsledkem nevšedního splynutí byl kult uctívačů „hněvivé a ničící“ bohyně Kálí.

Thugové si však nepřáli, aby čtyřruká Matka smrti znovu sestoupila na zem. Věřili, že její návrat lze oddalovat lidskými oběťmi. Ano, měli za to, že s každou mrtvolou, která odejde ze světa rituálním způsobem, odloží jinak nevyhnutelný návrat děsivé bohyně. Regule obřadu ale musela být provedena dokonale, především nesměla být prolita krev oběti, jinak se rituál míjí účinkem a obrací se proti vyznavačům kultu Bohyně.

Původně však nevraždili a své poslání nijak netajili. Jejich svatostánky odváděly daně, oběti byly dobrovolné a jejich smrtelné obřady byly veřejné, až do roku 1250.

Odchod musí být nedobrovolný, přeje si Kálí

To v Indii vládl turecký Šáh Firuz Tughlaq. A ten byl velmi zapáleným muslimem, zvlášť když přišlo na vykořeňování bezvěreckých sekt. V celé Indii nikdo nerozvrátil tolik hinduistických chrámů jako právě on. Když se dozvěděl o „zradě Alláha“ prováděné thugy, nechal jich lstí a násilím tisíce shromáždit v Dillí a roku 1290 slavnostně upálit na hranicích.

Thugové se okamžitě stáhli do ilegality. A povraždění jejich bratrů v plamenech je utvrdilo v tom, že si s oběťmi počínali nesprávně. Bohyni Kálí může utěšit jen nedobrovolná oběť, zněl jejich závěr. Šáh si mohl gratulovat: podivný kult sebevrahů po jeho výstraze zmizel. Bohužel však nezanikl, z poblouzněných sebevrahů se jen stali důmyslní vrazi a mistři konspirace.

V chaotickém prostředí Indie, roztříděné mezi nejrůznější sekty, kulty a kasty, plavali v utajení jako ryby ve vodě. Navzdory faktu, že věřících bylo přes milion, že houfně cestovali po celé zemi, se prakticky nikdy neprozradili.

Spiklenecká, po staletí spřádaná síť začala být rozplétaná až po téměř půltisíciletí později, kdy Indie spadla jako klenot do klína Velké Británie. Králi Jiřímu II. připadlo netušené dědictví, jehož součástí byl však i tajný kult thugů. Britové měli i v následujících desetiletích co dělat, aby svou moc upevnili, ale stále se nebyli schopni sžít s pro ně nepochopitelnou realitou přepestré země.

Thugové vraždili a ukrývali oběti podle pečlivě nacvičeného scénáře.

Patřilo k ní i to, že se v zemi prakticky neustále ztráceli lidé. Mizeli poslové, obchodníci i běžní cestující. Často se ztrácely i celé karavany se zbožím. Proti nejrůznějším lupičským bandám a na ochranu cest vynakládá Británie značnou energii, ale úspěšnost kolonizátorů je mizivá.

Studně plné mrtvol

do roku 1812 tak vykonávali thugové své vražedné obřady, aniž by upoutali sebemenší pozornost. Jenže onoho roku udeřilo velké sucho a britský oddíl pod vedením Williama Henryho Sleemana, úředníka koloniální správy a vášnivého geologa, pátral po přítomnosti vody ve studnách v okolí Kalkaty a Saugorru.

Vrazi a jejich oběti

Thugské skupiny čítající 10 až 300 koordinovaných přívrženců postupovaly krajem a prováděly „obřady“, tedy loupežné vraždy, tak dlouho, než začala být jejich aktivita nápadná. Pak se přesunuly do jiného teritoria. Logistické zázemí jim poskytovali další členové organizace. Ti sice neloupili a nevraždili, ale dodávali zboží a informace, uměli nabídnout úkryt a zajistit nepozorovaný přesun thugů mezi městy. Ohledně celkového počtu thugů se zdroje různí. Spekuluje se o sto tisících, stejně jako o jednom milionu.

Stejně tak se prameny liší v odhadu počtu thugských obětí. Podle historika Mika Dashe měla sekta za 150 let na svědomí 50 tisíc životů, podle politologa Davida C. Rapoporta půl milionu. Nejpesimističtější zdroje uvádějí až dva miliony.

Nález, který učiní, zbaví jeho muže dechu. Studna nedaleko rušné silnice je zaplněna mrtvými těly. Je jich přes padesát a není nesnadné poznat, že se jedná o obchodníky z karavany, která zde před nedávnem beze stopy zmizela. Podobné nálezy ukrývá též řada dalších studen v okolí.

Všechna mrtvá těla, v různém stupni rozkladu, přitom vykazují absolutně shodné znaky násilí: strangulační rýhy po škrcení a rozlámané klouby v těle, které urychlují rozklad. Sleemanovi je jasné, že v bezprostředním okolí Kalkaty operuje nebezpečná zločinecká organizace, která má už teď na svědomí nejméně stovku obětí.

Když referuje o objevu generálnímu guvernérovi lordu Williamu Bentnickovi, dají si oba do souvislosti s aktuálními nálezy těl ve studnách i bezpočet zpráv o zmizeních. V tom případě by šly počty obětí neznámého gangu do tisíců. Lord guvernér pověří Sleemana prošetřením případu a přislíbí mu „jakoukoliv možnou podporu“. Jenže i po letech, které Sleeman stráví podplácením, zastrašováním a vyptáváním se domorodých Indů, nevede pátrání k úspěchu. Lidé se na cestách ztrácejí dál.

Dědeček s jámou obětin

Proto se na konci roku 1820 odhodlá ke lsti, která ho může stát život. Sám se stane poutníkem na noční cestě. Sázka na riziko se mu vyplatila. Při pokusu o noční přepadení zadrží jistého Sajída Amir Aliho, zvaného Feringhea.

Henry Sleeman si hodně zakládá na svých vědeckých znalostech a je velkým příznivcem frenologie, dnes pavědního oboru, který předpokládal a zkoumal souvislost stavby lebky s duševními schopnostmi a charakterovými rysy. Jenže když si má možnost za denního světla prohlédnout polapeného banditu, je zmaten. Z jeho lebky nevyčte žádné „zločinecké rysy“. Feringhea je vlastně obyčejný stařík, pohádkový dědeček, působící dobráckým a důvěryhodným dojmem.

A neřekne ani slovo. Jeho vina je však nepopiratelná a pro lupiče a vrahy je v Indii spravované Brity jen jeden trest: Feringhea putuje před popravčí četu. A tam najednou promluví: „Jen žádnou krev. Nestřílet, nesekat. Chcete-li mě zabít, pověste mě za hrdlo, prosím.“

Thugský škrtič Ram Luckun Sein se svým bodygaurdem na obrázku z roku 1858.

Tento thug měl být „nechvalně proslulým travičem“, rok 1858.

Rolí tohoto thuga bylo nalákat oběti do spárů škrtičů.

To pochopitelně vyvolává otázky. Když starce vystraší Sleeman pohrůžkou, že bude čtvrcen za živa, rozpovídá se indický zabiják o hrůzostrašných podrobnostech svého dosavadního života. Ano, Sajíd Amir Ali je thug. „Nevraždíme kvůli lupu, vykonáváme jen nekrvavou obětinu naší bohyni,“ popisuje Sleeman staříkova slova v knize Thugovo přiznání.

Feringhea vyšetřovatele dokonce bez ostychu zavede ke svému soukromému pohřebišti, jámě s mělkými rovy, kde leží kolem stovky rozkládajících se těl. A podrobně popíše rodinnou tradici, včetně odkazu svého dávného předka Sajída ud Din Baránního, který svou první oběť k uspání Kálí přinesl v roce 1356.

Henry Sleeman se tak dostal na stopu organizace, která má podle některých odhadů za celou dobu své existence na svědomí více než dva miliony obětí. V následujících letech se stal hlavním konstruktérem plánu na likvidaci sekty thugů. Díky své chytrosti a bezelstnosti Ferignhea rozkryl celý modus operandi kultu škrtičů. Pronikl do zvyků, hesel a tajů organizace, jejíž členové se domlouvali dosud neznámou řečí ramasin, a pomohl rozjet jednu z největších britských policejních akcí v celé Indii.

Vraždy podle Kálí

Především nalezl perfektně a systematicky vystavěnou organizaci. Každý člen měl při vražedném poslání svou roli. Džamaddárové byli vůdci, kteří dozírali na celou operaci. Řídili skupinku dvou až pěti desítek thugů v akci. Své místo v thugském soukolí měli samozřejmě také informátoři a vyzvědači, kteří vybírali vhodné oběti. Těmi se totiž nesměli stát členové určitých kast, ženy nebo děti mladší deseti let. Thugové se vyhýbali též řemeslníkům pracujícím s hlínou, kůžemi, kovem či dřevem.

Behra - král škrtičů

Král thugů Behra vraždil ve střední a severní Indii.

Řadí se mezi nejvýraznější sériové vrahy před rokem 1900. Jmenoval se Buhram Jemedar a byl vůdcem organizace působící v okolí Oudhu (v dnešním indickém státě Awdah). Odsouzen byl za neuvěřitelných 931 vražd provedených uškrcením. Sám však skóre popíral, tvrdil, že vlastníma rukama zardousil „jen“ okolo 125 mužů a byl přítomen uškrcení možná dalších 150. Při všech použil svůj zdobený kapesník rumal. Vždy do něj zabalil minci nebo medailon, aby zrychlil švih šátku přes hlavu. Vložený předmět navíc dopadl přímo na ohryzek oběti, čímž zvýšil tlak na hrtan. Oběšen byl v roce 1840.

Průběh samotného vraždy byl vždy totožný. K cestovatelům či obchodníkům se před noční cestou přidruží pár pocestných, ve skupině je přece cestování bezpečnější. Večer rozptýlí vyprávěním veselých historek, zpěvem či hudbou jejich pozornost, zatímco spolu sedí okolo ohně. To už se ale tmou plíží butoteové. Ti přehodí svůj šátek či smotaný turban přes krk nic netušící oběti a utáhnou škrtící smyčku. Rázem tu jsou šumašíjové, kteří přidrží škrcenému ruce, zatímco bykureové hlídají ve tmě. Starají se o to, aby nikdo neutekl a také aby doprostřed vražedné scény nevešel neočekávaný příchozí.

Nebylo nic divného, když thugové dokázali najednou zardousit dvacet lidí sedících kolem ohně a naslouchajících hře na sitár, aniž by si některá z nich všimla něčeho podezřelého. Na řadu pak přišli luhgové, kteří odklízejí těla do předem vykopaných neoznačených hrobů a jam nebo studní. Někdy rozpářou mrtvole břicho, aby rozkladné plyny neprozradily místo posledního odpočinku.

Se zlatem a šperky, zbožím a všemi cennostmi pak mizeli thugové ve tmě. Kromě doutnajících uhlíků z ohniště po nich nezůstaly žádné stopy. Každý úkon měl své místo a čas: do hrobů jsou vhozeny květiny a hrst cukru, jako posvěcení, a před akcí je požehnán dokonce i krumpáč, jímž bude hrob vykopán.

Sleemanovo úsilí přinášelo ovoce, teď se smyčka začínala stahovat kolem hrdla samotné sekty. Pro pášíngáry, škrtiče, lord guvernér Bentnick dokonce otevřel v Džabalpuru speciální vězení. Naplnit ho nebylo zase tak pracné, Sleeman už totiž dobře věděl, čeho se nemilosrdní thugové nejvíc bojí. Stačilo pohrozit „prolitím jejich krve“, což by pro ně představovalo největší znesvěcení víry, a hned ochotně udávali ostatní přívržence.

Henry Sleeman pojal likvidaci thugů za své životní poslání, byť se definitivního konce této mise nedožil. Poslední zbytky kultu totiž přetrvávaly až do sedmdesátých let 19. století. Speciální policejní odbor pro potlačování sekt tohoto druhu však v Indii existuje dodnes.

Křišťálová Lupa 2016