Jejich bádání je tak vůbec nejrozsáhlejší analýzou tetování, kterou kdy kdo učinil. K dispozici měli popisy přesně 58 002 trestanců a dostali se tak k 75 688 tetováním. Data pocházejí z let 1793 až 1935, autoři výzkumu z nich vyextrahovali pasáže, v nichž úředníci zachycovali tetování provinilců a následně je vizualizovali.
Svůj výzkum, v němž vycházejí z databáze Digital Panopticon a o němž podali zprávu v magazínu The Conversation, autoři Robert Shoemaker a Zoe Alkerová přiřazují k „historii zdola“. Tetování jim je totiž oknem, jímž se dá nahlédnout do pocitů, ambicí obyčejných lidí dané doby, které jinak historie přehlíží.
Co prozradí tetování na Elizu
Jednou z postav, kterou jim archivy vyjevily, byla Eliza Robertsová. Proč se do policejních záznamů dostala? V šestnácti letech se v roce 1832 ocitla v trestaneckém transportu do Austrálie, otevřené věznici s mořem místo mříží. Za kapesní krádež, obrala o hodinky, klíček k jejich natahování a sešit opilého makléře, dostala čtrnáct let vyhnanství.
Její osud se podobal mnohým ostatním mladistvým provinilcům. Nebyli to totiž proradní, úskoční mistři zločinu zosobnění postavou Feriny Lišáka v Oliveru Twistovi Charlese Dickense a vynášení do pekel v dobovém tisku. Pocházeli, tak jako Eliza, z chudých rodin dělnické třídy, ke krádežím peněženek, brýlí, hodinek je donutila bída. Zlodějny jim byly ostatně často výpomocí k mizerným mzdám v nekvalifikovaných zaměstnáních a inkasovali za ně nepřiměřeně tvrdé tresty.
Jak však Eliza jako příslušnice zločineckého lumpenproletariátu nahlížela sama sebe? Podle autorů výzkumu o její sebeidentifikaci, o jejím vnímání vlastního světa i světa obecně vypovídají tetování, jejichž popis policejní archiv zahrnuje. Měla je na prstech a rukou. Co říkají?
Čtyřicet zlodějek: nejstrašnější ženský gang Londýna Uměly to s břitvami, plenily obchodní domy, vypadaly krásně a nevinně, byly kruté a pořádaly nejdekadentnější večírky v Londýně. Ženský gang Čtyřicet zlodějek fungoval jako precizní vojenský organismus a za svých nejlepších let pod vedením Alice Diamondové terorizoval obchodníky i ostatní kriminálníky. |
Dosvědčují, že pro chudé byla tetování náhražkou klenotů, na něž neměli. Tetování byly „šperky dělnické třídy“, uvádí server Digital Panopticon. Naše Eliza se chlubila vytetovaným prstenem na prsteníčku levé ruky. Kromě toho nesla její pravá ruka nápis Geo Roberts, jistě odkaz na člena rodiny, a Sarah Reese, jméno neznámé ženy, která však pro Elizu byla jistě důležitou. Třetím jménem na pravé ruce byl John Hay, před nímž stálo i.l.. „To značí I love (’miluji’), takže Eliza tak uchovala svou lásku k Johnu Hayovi,“ interpretuje databáze a dodává: „Fakt, že tato tetování byla na vnitřní straně paže, znamená, že měla zůstat soukromější než jiná.“
Ani zbytek Eliziných tetování nemá zločinecké konotace a nesloužil k tajným znamením. Na levé ruce se jí skvělo prostřelené srdce, křesťanský kříž a nápis „i.n.r.i“, tedy „Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum“, „Ježíš Nazaretský, Král židovský“. I proto má server komentář: „Užívání oněch iniciál k vyjádření oddanosti Ježíši bylo zejména v letech 1768 až 1818 velmi populární, takže v dané době bylo toto tetování již staromódní.“
Milostné motivy, mořské panny
Autoři výzkumu připomínají, že podle zavedeného líčení se tetování do Evropy dostalo díky výpravě kapitána Cooka na Tahiti, kde se s potetovanými obyvateli setkal v roce 1769. Dodávají však, že novější historici, například Jane Caplan a Matt Lodder, našli doklady, že tetování si opatřovali evropští námořníci, vojáci i nádeníci již o století dříve. Samotnému Shoemakerovi a Alkerové nabídly „jejich“ archivy, počínající rokem 1793, již společnost, v níž bylo tetování značně rozšířené.
Pokusili se ho katalogizovat. Výsledkem je fascinující analýza, která nabízí pohled na to, jak se měnily trendy tetování v postupu času, jakým motivům dávali přednost muži a jakým ženy, jaká byla souvislost mezi jednotlivými motivy.
Jednoznačně nejpopulárnějšími, dokonce trvale nejoblíbenějšími, přitom byla jména příbuzných, přátel, blízkých a jejich iniciály, představovaly na 56 procent všech tetování. Na počátku sledovaného období byla značně v módě námořní tematika. V ní jasně vedla kotva, následovaná mořskými pannami, loděmi, postavami námořníků, vlajkami, ale též s plavbou související zobrazení hvězd, Měsíce, Slunce. Například mladý pan Thomas Prescott, jehož soud poslal do Austrálie na sedm let, měl na kůži tetování hned několika námořnických motivů najednou, skvěla se mu na ní mořská panna, kotva, Slunce, Měsíc i hvězdy. (Dodejme ovšem, že například i krucifix s dýkou a pistolí.)
Později námořní témata vystřídaly motivy související s náboženstvím, životem a smrtí, přírodou, národní identitou.
Tajemné tečky
Doboví kriminologové, novináři, sociální pozorovatelé však viděli tetování lumpenproletariátu a „kriminální třídy“ docela jinak. „Na kůži mají znamení jako divoši, mnozí zločinci mají mezi palcem a ukazováčkem pět teček, což je znamení, že patří ke Čtyřiceti zlodějům, jak to nazývají,“ psal v roce 1862 ve své knize o londýnských vězeních Henry Mayhew. Ostatně, tato interpretace se udržela dodnes. Ještě před čtyřmi lety vysvětloval tečky členstvím v onom gangu výzkumník Simon Barnard na serveru ABC.
Autoři analýzy z Digital Panopticon to označují za „historický mýtus“, který si dovolují na základě svého pečlivého zkoumání rozsáhlého materiálu poslat ke dnu. A připomínají i jeho kořeny. Když v roce 1828 Londýn popudila a rozhořčila vlna zlodějin spáchaných mladistvými, vedlo to k tažení proti zveličované teenagerské kriminalitě.
Gang ne méně než čtyřiceti mladistvých delikventů, známý jako Čtyřicet zlodějů, měl podle listu The Morning Post plundrovat drožky a cestující na všech londýnských hlavních cestách. Členové rozvětvené sítě se přitom měli poznávat právě pěti tečkami mezi palcem a ukazováčkem, pěti modrými tečkami od střelného prachu, jak objasňoval list The London Standard v lednu roku 1829.
Shoemaker a Arleková nepopírají, že pět teček patřilo k oblíbeným tetováním. Ovšem z jiného důvodu než jako zločinecká členská průkazka. Zatímco jejich data ukázala, že ve dvacátých letech devatenáctého století se pěti tečkami chlubilo jen 23 odsouzených z jejich archivů, do sedmdesátých let, kdy dostoupalo pět teček vrcholu popularity, je mělo celkem 378 odsouzených, mužů i žen. „Rozšířený výskyt onoho tetování naznačuje, že jakýkoli ֹ’gang’ mohl být jen těžko snadno identifikovatelný pouze tímto tetováním,“ uvádějí.
Ostatně, jakékoli tečky byly velmi populární. Trestanci z archivů je měli všude, na rukou, na pažích, dokonce na obličejích. Chlubilo se jimi na dvacet tisíc mužů a žen. Není divu, bylo je snadné vytetovat, a jak se dá soudit z faktu, že mnohdy byly na levé straně těla, často si je dotyčný nebo dotyčná tetovali prostě sami. A rozhodně nebyly znamením vzdoru, odporu, zločinu. Jejich význam byl čistě dekorativní, podobně jako vytetované prsteny nebo náramky byly šperky dělnické třídy. Levnými, dostupnými, trvanlivými šperky, které vám nikdo neukradne. Ani ve slumu. A které si s sebou odvezete i do australského věznění.
Velký boom s Buffalo Billem
„Spíše než aby vyjadřovali svou kriminální identitu, označovali odsouzení svá těla podobně jako my dnes, připomínali si tak své lásky a rodiny, své dospívání a svůj život a potěšení života pracující třídy,“ uvádějí autoři.
Tetování se nevyhýbala ani alkoholu, zobrazené lahve například symbolizovaly šestnácté narozeniny, tancování, karty, sport. Když do Austrálie v roce 1854 připlul William Lindsay, měl na hrudi zobrazený boxerský zápas. Kromě jiného, ovšem. A na kůži inkoust propašovával i sex, nahé ženy a muže, popisy oněch tetování se však prý prudérní viktoriánští policejní úředníci snažili maskovat a obcházet.
Trendy a módní vlny skutečně existovaly, jak o tom svědčí 392 odsouzenců, kteří se do Austrálie dostavili s tetováním Buffalo Billa. Jeho showmanské návštěvy Velké Británie totiž slavily úspěch, jen ta první v roce 1887 přilákala pouze na představení do Londýna na 2,5 milionu diváků. Další návštěvy pak následovaly v příštích patnácti letech. A tatérští mistři si jeho motiv nenechali ujít.
Bedlivé analýze přitom neušlo, že Billův obraz měli často odsouzenci spolu s tetováním ženy, ženské hlavy nebo dvou sevřených rukou. A mají vysvětlení! Důvodem podle nich je, že show Buffalo Billa navštívili dotyční trestanci spolu se svými milými, a tetování je tak připomínkou jak představení, tak jejich lásky.
Nejen spodina
Nešlo však jen o Buffalo Billa, tetování se začalo britskou společností šířit. Mezi odsouzenci už ho neměli jen ti, kdo do světa zločinu vstoupili z dolních pater společnosti. Chlubili se jím i ti, kteří ke zločinu sklouzli z docela zajištěných povolání. Kromě tisíců nádeníků a nekvalifikovaných dělníků ho tak mělo i 60 úředníků, 49 prodejců, 22 zprostředkovatelů a dokonce 20 inženýrů.
Veřejné povědomí o tetování, stejně jako jisté uznání, že nepatří jen do spodních pater společnosti, potom podle autorů přinesl skandální a široce sledovaný proces s jistým filutou, jehož některé zdroje titulují jako Arthura Ortona, jiné jako Thomase Castra. Onen podvodníček tvrdil, že je Tichbornem Claimantem, pohřešovaným dědicem šlechtického rodu. Jeho tvrzení poslalo ke dnu zjištění, že nezvěstný šlechtic měl tetování, zatímco lstivý podnikavec se nemohl prokázat žádným.
Nakonec pohltilo tetování rovnou i nejvyšší patra společnosti. V osmdesátých letech devatenáctého století propuklo aristokratické tetovací šílenství. Slavné tetování, pravděpodobně draka, jak uvádí agentura BBC, měl král Jindřich V., zálibě se poddal i princ Albert Victor a waleský princ Edward. A spousta mužů i žen ze vznešené společnosti.
Vlně popularity jen vyšel vstříc rozvoj salónů s profesionálními, zručnými tatéry a vynález elektrické tetovací jehly v roce 1891. V roce 1902 pak časopis Pearson´s Magazine slibuje, cituje ho BBC, že vpichy jehlou jsou tak nepatrné, že si nestěžují ani nejchoulostivější dámy. Od začátku dvacátého století pak však historie tetování v západní společnosti nastoupila zase krkolomnější dráhu.
