Mám zvláštní zálibu, někdo by spíš řekl úchylku. Před novými filmy dávám často přednost osvědčené klasice, o které vím, že mě nezklame. Obzvlášť si libuju při českých černobílých komediích ze šedesátých let. Co na tom, že jsem je viděl třeba dvacetkrát, rád se podívám pojednadvacáté. Filmy jako Hoří, má panenko, Homolkovi nebo Lásky jedné plavovlásky znám dokonale. Což platí i o Světácích. Repliky drobného Prouzy (Vlastimil Brodský), vytáhlého Skopce (Jiří Sovák) nebo hodně objemného Petrtýla (Jan Libíček) umím víceméně nazpaměť. Jednoho z těchto tří fasádníků od Velhartic bych – aspoň co se týká textu – mohl hrát od hodiny.
4. července 2020
Hodinu před začátkem to vypadalo na fiasko. Hrad se vylidnil a z oblohy občas spadly hrozivé kapky.
Přijdou nějací diváci? Po třech hodinách ale bylo všechno jinak. Ochotníci se při děkovačce dočkali aplausu a s publikem zpívali světáckou písničku: Když Praha za noci zazáří neonem...
