 |
Tiskla zvonek už dobré dvě minuty. Za dveřmi bylo hrobové ticho. Bylo jí to divné. Vždyť byly s Evou domluvené, že se dnes sejdou u ní. Zklamaně odešla. Asi za dvě hodiny se vrátila ke dveřím, ale ani tentokrát se nedozvonila. Podezření, že se kamarádce muselo něco stát, v ní narůstalo.
Strážmistr na stanici VB, kam se toho červnového dne roku 1965 nakonec vypravila, ji chtěl odbýt slovy, „že si třeba jenom někam odskočila“, Eva se ale nenechala a odpověděla, mu, že Eva byla vždycky spolehlivá. Když pak zámečník za asistence příslušníků Bezpečnosti malý byt Evy R. otevřel, ihned bylo jasné, že zde před nedávnem došlo k tomu nejzávažnějšímu trestnému činu. Eva R. ležela na zemi za dveřmi na kusu igelitu, tvář měla přikrytou polštářem. Pod stolem se válela rozbitá palička na maso.
Jiřímu všechno odpouštěla. Signály, že synovo chování není v pořádku, a naléhání učitelů ještě ze základní a později z učiliště, ignorovala.
