Potvrzení toho, že se něco chystá a studenou válku ukončí spalující nukleární armagedon, přicházela k Američanům v 50. letech minulého století ze všech stran. Město New York například rozdalo školákům na 2,5 milionu „psích známek“, přívěsků na krk, s uvedenými jmény a adresami. To aby bylo po případném útoku snazší spojit rozdělené rodiny. Anebo v horším případě identifikovat těla.
Ve státě Indiana začali v podobném duchu tetovat dětem do podpaží jejich krevní skupiny. Ano, kvůli transfuzím. Proč ne na ruce, předloktí, jak bývalo zvykem například v armádě? Panovala obava, že právě končetiny by mohly být v důsledku jaderného výbuchu snadno odtrženy a spáleny.
V Pensylvánii pověřili chlapecké mládežnické spolky a skauty prolézáním starých štol a jeskyní. Hledaly se případné nouzové kryty. Stavební inženýři též identifikovali 450 monumentů s dostatečně bytelnými základy a betonovým suterénem, využití se mělo dostat i osmadvacet lávovým jeskyním na Havaji. V Tennessee ředitel civilní obrany odhadl, že v rozsáhlé síti podzemních jeskyní na území státu by teoreticky mohlo být umístěno asi 800 tisíc obyvatel.
Byla to hodně nadsazená čísla, která nedokázala zakrýt fakt, že na drtivou většinu obyvatel USA se v případě potřeby protijaderných krytů nedostane.
Zachraňte se sami
„Vláda Spojených států byla v dost nezáviděníhodné pozici,“ vysvětluje Tom Bishop, historik amerických dějin z univerzity v Lincolnu. „Na jedné straně musela před veřejností ospravedlnit enormní výdaje státních prostředků na budování odstrašujícího jaderného arzenálu a současně musela objasňovat, proč ty prostředky raději nevynakládá na budování kapacit protijaderných krytů.“
Bishop vysvětluje, že si tehdy vláda vypomohla lží. „Bylo třeba lidi v první řadě přesvědčit, že existuje perspektiva. Že mají šanci jadernou válku přežít. A že k tomu přežití mají prostředky, aniž by jim je někdo vlastně musel poskytovat,“ nezastírá. Aby si Američané udrželi vysokou morálku a nepodlehli masové panice, oprášila vláda už mnohokrát zpopularizovanou vizi „hraničářského ducha“.
Po vzoru příběhů prvních nezlomných a tvrdošíjných osadníků, kteří kolonizovali americký západ, měli i řadoví obyvatelé přečkat kritické dva týdny po nukleární destrukci v podomácku vyrobeném krytu. A až míra radioaktivního záření a spadu poklesne, a to již bude Sovětský svaz jen vypáleným kráterem, měli vyjít na světlo a začít budovat nové a lepší Spojené státy znovu.
Ano, stačilo přečkat dva týdny. I tento navýsost optimistický a v realitě naprosto neukotvený odhad byl součástí té uklidňující lži. „Byl to sice nesmysl, ale svou úlohu bezesporu naplnil,“ dodává Bishop.
Celonárodní mánii s vytvářením domáckých krytů a bunkrů pak oficiálně odstartoval v roce 1961 prezident John F. Kennedy, když se v rozhovoru pro žurnál Life nechal slyšet, že 97 procent Američanů jaderný útok skutečně může přežít, pokud se včas uchýlí do dobře vybaveného protiatomového krytu. A s preventivním budováním jaderných krytů na dvorcích a v suterénech rodinných domů tak houfně začali všichni, kdo mohli.
Protiatomový sklep pro lidi i krávy
Aby se uklidňující nepravda udržela naživu a nerozbil jí nápor skeptiků nebo protiválečných pochybovačů, bylo třeba ji průběžně přifukovat. Proto Američané museli od vlády „něco“ dostat. Aniž by to zásadně zasáhlo státní rozpočet.
Vasilij Archipov: Muž, který zachoval klid a zabránil jaderné válce |
To „něco“ byly nejčastěji tištěné příručky, které na základě nejrůznějších vládou spolufinancovaných výzkumů doporučovaly, jak si domácký kryt zařídit. Po stránce užitého materiálu i stavebních parametrů.
Za národní standard se považoval „bunkr“ s podlahou alespoň 3,6 metru pod zemí, železobetonovou vnější konstrukcí a minimálním prostorem necelého metru čtverečního na každého obyvatele. Byla to sice jen polovina plochy, která byla ze zákona garantována vězňům v celách, ale mělo to být jen na dva týdny. Nepohodlí vykupovalo přežití.
Standard byl mimochodem odvozen z experimentů, kterých se vězni přímo účastnili, v Kalifornii si za každý den, který odsouzenec strávil během takového řízeného pokusu v krytu, zkracoval trest o další den. V průběhu 60. let si takhle sedm tisíc dobrovolníků odkroutilo 22 tisíc „člověkodní“ pod zemí.
V Nebrasce šli ještě o krok dál, mlékárenská společnost Roberts Dairy Company si nechala vystavět bunkr, v němž v rámci dvoutýdenního testu ubytovala pětatřicet krav a jednoho býka, pod dozorem dvou zaměstnanců. Oba zaměstnanci po experimentu připustili, že teď už pár dní žádnou krávu vidět nechtějí, ale stračenám pobyt v podzemí nevadil. Pro americký středozápad to bylo potvrzení, že jadernou válku přežít lze, a země nepřijde ani o rohatý skot. Čerstvě nadojené mléko zůstane Americe i po plošné destrukci.
Movitější občané si pochopitelně mohli nechat na zahradě komfortnější protiatomový kryt postavit. Jako řešení na klíč je nabízela například společnost Bomb Shelters, Inc. Proslula řadou nápaditých marketingových kampaní, při nichž si v podzemí užívali dvoutýdenní líbánky například mladí novomanželé.
Ti méně movití pak mohli být uklidněni tím, že přijatý národní standard kvalifikoval coby domácí atomové kryty většinu suterénů rodinných domů. Stačilo je dovybavit zásobami.
Už za prezidenta Eisenhowera byla spuštěna kampaň Grandma´s Pantry, Babiččina spíž. Doporučovala naskladnění trvanlivých zásob pro týdenní přežití obyvatel domu v případě výpadku zásobování. My bychom asi řekli „pro strýčka Příhodu“. A tento motiv vláda dál rozvíjela, obchodní řetězce zase samy nabízely poskládané balíčky trvanlivých zásob do domácích krytů za zvýhodněné ceny.
„A přesně o to šlo,“ dodává Bishop. „Nemusíte se vůbec zneklidňovat, znělo poselství. Pokud máte dům, svůj osobní kryt pro překonání jaderného armagedonu už vlastně máte ve sklepě. Stačí ho jen trochu upravit.“
Co budeme jíst?
Příručky tištěné americkou vládou přitom kladly důraz na to, že příprava je na individuální odpovědnosti každého občana.
Jenže i v tom byl zřetelný zádrhel. Zdaleka ne každý z občanů USA byl vlastníkem rodinného domu. A snad poprvé na tom byli obyvatelé měst hůř než ti z venkova. Bytové domy a věžáky totiž možnost soukromých rodinných krytů nenabízely. O městskou populaci se musely postarat odbory civilní obrany konkrétních radnic. Včetně zajištění naskladněných balíčků dvoutýdenní stravy pro každého.
Instruktážní brožurka Rodinné zásoby potravin pro přežití, kterou od roku 1961 distribuovalo americké ministerstvo zemědělství, ani Babiččina spíž odpovědi pro obyvatele měst neměly. Aby tedy americká vláda nebyla nařčena z nečinnosti, rozjela velmi ambiciózní, jenže z hlediska výdajů velmi úsporný, program vývoje univerzální potraviny pro obyvatele protiatomových krytů ve městech.
Jeho trumfovou kartou se stal bulgur. Předvařená nalámaná celozrnná pšenice. Potravinářské koncerny jako Southern Biscuit Company, Kroger, Keebler či Nabisco začaly opravdu ve velkém vyrábět „keksy a krekry pro přežití“. Na osobu a den mělo, se sacharidovým doplňkem v podobě tvrdých bonbonů, postačit šest sušenek z bulguru. Každá v sobě nesla 125 kalorií.
„Zda a jak je skutečně možné na těch keksech přežít čtrnáct dní, to nikdo pravděpodobně netestoval,“ dodává Bishop. Lidé, kteří by překousli jejich tvrdost a nepříjemnou chuť, by během dvoutýdenní diety brutálně ztratili na hmotnosti. Ale hlady by neumřeli, což v principu stačilo.
Životnost keksů navíc nebyla omezená horní hranicí. Podle tradované a americkou vládou notně zpopularizované historky doložili schopnosti krekrů archeologové, podle bulgurových placek objevených na nalezišti u egyptských pyramid starých tři tisíce let.
Do roku 1964 ve Spojených státech vyrobili přes 20 miliard takových keksů pro přežití. Baleny byly do hliníkové fólie po 400 kusech, jako balíčky vážící 2,2 kilogramu končily na regálech protiatomových krytů.
Dar, který nepotěšil
V průběhu sedmdesátých let vystřídal celonárodní hysterii pamětníků druhé světové války spíše cynismus nastupující mladé generace. A Američané začínali marnost domáckých protiatomových opatření chápat.
„Vybavené protiatomové kryty se staly výstřelkem bez užitku, sláblo i napětí ze strany Sovětského svazu,“ popisuje Bishop. „A protože už nebyla po organizované plošné spáse poptávka, vláda od kampaně za přežití upouštěla.“ Díky dekádě, během níž dosáhla s minimálními prostředky zklidnění veřejnosti, přitom dokázala alokovat dostatečné množství zdrojů do vytvoření odstrašujícího jaderného arzenálu. Ten ve výsledku na Sověty platil lépe, než kdyby byla posetá pasivně-obrannými kryty celá Severní Amerika.
Američané desetileté epizody s vytvářením protiatomových krytů neželeli. Neodešli s tím, že prezident Kennedy lhal, a investice do záchrany života je většinou nestála víc než i tak potřebnou rekonstrukci sklepa.
Nezničitelné „keksy pro přežití“ se rychle staly symbolem doby, na kterou Američané rádi zapomněli.
V roce 1976 bylo 150 tisíc tun nesnědených bulgurových sušenek věnováno Guatemale, jako humanitární pomoc postiženým po velkém zemětřesení. Dobrý úmysl tehdy nedošel svého naplnění, krekry prý u místních místo vděku vyvolávaly úporné bolesti břicha a způsobily několik hromadných otrav. Ještě dnes jsou celá balení nezničitelných krekrů k dohledání v internetových aukcích, kde si je pořizují fandové extrémní gastronomie.
Soudě podle reakcí těch, kteří měli možnost je ochutnat, je prý dobře, že k jaderné válce nedošlo, i z hlediska krekrového nebezpečí.
