Pravda ale je, že i před staletími se našla období, kdy středověké české země tonuly v bahně, krvi a bídě tak strašlivé, že se vypravěči ještě po letech chvěla brada, když tyhle krušné časy líčil.
Pokud by někdo vymyslel stroj času, pak v roce 1282 byste asi vystupovat nechtěli. Země byla rozdupaná, rozoraná a rozprodaná. Královské hrady velkého Přemysla Otakara II. se snažili uchvátit jeho nepřátelé i někdejší spojenci, šlechtické pevnosti rostly jako houby po dešti a právo a pořádek byly najednou neznámá slova. Anebo jen slova. Nikdo netušil, že hrdinská smrt železného a zlatého Přemysla na Moravském poli v srpnu 1278 uvrhne české království do zmaru a bídy, jaké nepoznalo.
Hranice mezi královským úředníkem, jenž měl zemi spravovat, a loupícím šílencem, který ji pustošil, bývala tehdy tenká.
