Terčem jejího zájmu byla pětice princezen, jejichž mumie odhalil výzkum francouzského archeologa Jacquese de Morgana v letech 1894 až 1895. Princezny Ita, Khenmet, Itaweret věda ztotožnila jako dcery faraona dvanácté dynastie Amenemhata II. Čtvrtou mumií v komplexu pyramid a hrobek Dáhšúr věda neidentifikovala s jistotou, ale má se za to, že jí je faraonova další dcera Sathathormeryt.
Pátou je princezna Noub-Hotep, byla s ostatními příbuzná, jak výzkum soudí. Spolu s mumiemi oněch urozených žen našly vykopávky i mumii krále Hora z třinácté dynastie.
Původní výzkum však ohledal pouze ostatky krále a princezny Noub-Hotep. Ostatky všech šesti mumií poté vědecký tým uložil ve sklepení káhirského Egyptského muzea. A zapomnělo se na ně, mělo se dokonce za to, že se ztratily.
V roce 2020 se znovu objevily, čekaly, zda se odhalení dočkají, v dřevěných krabicích na policích.
Zjistit královské příběhy. Z kostí
Přišel tak čas je pečlivě prozkoumat – a zkusit též odpovědět na otázku, zda princezny zbraně pouze vyprovázely na posmrtný život, nebo zda jimi urozené ženy vládly v tom reálném. Zbraně, například dýka princezny Ity z želvoviny, zlata a horniny lapis lazuli, nejsou jen dokladem řemeslné zručnosti zbrojířů z doby téměř před čtyřmi tisícovkami let. Vybízejí též odkrýt tajemství: zda a jak byly s životem vladařek propleteny.
Archeoložka Zeinab Hasheshová, která výzkum vedla, vyložila, že její tým nebyl vedený pouze vědeckým zájmem. Cítil i pocit zodpovědnosti, aby se konečně vyjevil příběh lidí, jimž ostatky patřily, jak píše magazín Smithsonian.
Mumie byly balzamované primitivnějšími technikami než pozdější, z ostatků se tak nedochovalo o moc víc než kosti. Když je ve schránách Hasheshová našla, pořád v nich byly kosti zabalené v novinách z raných let dvacátého století, s autentickými lístečky s poznámkami od tehdejších výzkumníků. Scházely však lebky pěti princezen. Ty prvotní výzkumy od koster oddělily pro další zkoumání – a zřejmě se pak skutečně ztratily.
Přesto se Hasheshová se svým kolektivem pokusila, aby ostatky život důležitých členek královského dvora přiblížily. K dispozici měla dlouhé kosti a na ně napojené zbytky svalstva.
Nejprve ohledávání zjistilo, že královský život neznamenal lenošení v bezpečí přepychu. I privilegovaný život obnášel strázně. Král Hor měl zlomeninu ruky a poškozenou lebku, obojí vyléčené. Jeho oční důlek naznačuje, že ani královská rodina nemusela být ušetřena strádání, svědčí o nutričním nedostatku a infekční nemoci.
Jenže zranění se nenašla jen u krále. Ostatky princezny Itaweret nesly stopy vyléčených poranění žebra a kosti na chodidle, obě svědčila o pádu nebo prudkém úderu, uvádí server The Conversation. I další princezny se podle stop na kostech musely potýkat s poraněními lebky, rukou, zad. Dostávala se jim však privilegovaná zdravotní péče.
Jenže ostatky naznačily i něco jiného.
Válečné princezny?
Kosti se totiž průběžně mění v reakci na biomechanické napětí. Opakované používání svalů vede k viditelným změnám, jako je například zvětšení objemu kosti v místech, kde se na ni napojují svaly, připomíná server The National Geographic. A když vědecký tým královské ostatky prověřil, usoudil, že nejen král, ale i princezny podle svých kostí cvičily se zbraněmi.
Princezny Khenmet, zemřela na konci svých třicátých let nebo něco po čtyřicítce, a Itaweret, ta odešla mezi dvacátým a čtyřiatřicátým rokem svého života, měly kosti předloktí na dvou místech zesílené – podle studie vydané v magazínu Frontiers in Enviromental Archaelogy to odpovídá opakovanému zatížení jako při natahování tětivy. Tytéž stopy vykazovaly i kosti princezny Noub-Hotep. Když znaky vědci a vědkyně porovnali se stopami na kostech neolitických lovců lukem, sedělo to.
Princezna Ita měla zase takové anatomické změny na obou kostech předloktí a malíčku, které svědčily o zacházení s dýkou. S tou byla ostatně pohřbena.
Podle výzkumného týmu se tak rozpadá náhled, že by zbraně v hrobkách měly jen symbolický, dekorativní význam.
Všechny stopy na kostech, zranění i anatomické změny, podle Hasheshové svědčí o tom, že princezny nevedly usedlý, zahálčivý život. Podílely se na lovu nebo bojovém výcviku či válčení. „Byly to fyzicky zdatné atletky, jejichž těla byla utužena toutéž obratnou silou a disciplinovanými pohyby jako těla mužů jejich doby,“ cituje ji server Science News.
Egyptolog Nicholas Brown připomíná, že víme, že se egyptské princezny věnovaly například královskému rituálu v podobě střelby šípy do čtyř světových stran. I podle jeho úsudku svědčí kosterní a svalové nálezy o opakované fyzické činnosti. Střelbě lukem by mohla odpovídat. Jenže doklady jsou stále pouze nepřímé, upozorňuje.
Jiné vědecké hlasy jsou ještě zdrženlivější. Bioarcheolog Sébastien Villotte uznává, že stopy fyzické námahy na kostech a nález zbraní v hrobce činí závěr studie svůdný, dokonce možný – jenže pořád spekulativní. Egyptolog Wolfram Grajetzki považuje práci za za jímavou, stále se však kloní k tomu, že zbraně měly při pohřbech rituální roli. Bioarcheoložka Sonia Zakrzewski má za to, že navzdory uloženým zbraním mohly být stopy na kostech jednoduše následkem docela jiné aktivity než cvičení se zbraněmi, lovu nebo dokonce válčení.
