I tuto lebku vydalo pohřebiště z velkomoravské doby. v Hradišti u Znojma. I velkomoravská říše měla jáhlovou kaši na špici svého jídelníčku. Její obliba přetrvala od příchodu Slovanů dlouho.
Velká migrační vlna vyvrcholila v šestém století našeho letopočtu, kdy území dnešního Česka, Slovenska, Rakouska a Maďarska opustili jeho dosavadní obyvatelé, germánští Langobardi a převalili se do dnešní Lombardie na severu Itálie. K stěhování měli důvod, obávali se avarských nájezdů.
Na území východní, střední a jižní Evropy se však nakonec prodraly z východu slovanské skupiny. O tom, jak konkrétně se jejich expanze odehrála, přitom nevíme stále moc. Mnohem méně než o tažení Hunů nebo právě Langobardů.
„Jedním z důvodů je, že první slovanské komunity po sobě zanechaly jen málo hmotných, archeologických památek. Své mrtvé spalovaly, stavěly pouze jednoduchá obydlí a vyráběly málo zdobenou keramiku. Nevznikalo nebo se nedochovalo písemnictví, a záznamy přímo od Slovanů se tak objevují až po několika staletích od jejich údajného příchodu,“ poznamenává Zuzana Hofmanová z Ústavu archeologie Masarykovy univerzity a Max Planck Institutu v Lipsku.
Světlo na slovanskou migraci vrhly tři aktuální studie, na všech se přitom podíleli právě vědkyně a vědci z Brna. Práce naznačují, jak odlišně, sofistikovaněji ve srovnání s migrací jiných skupin slovenská expanze probíhala. Poznamenávají, že neexistovala jediná slovanská identita a jeden její migrační příběh.
A brněnský výzkum rovněž načrtává, jak radikálně u nás slovanské migrantské komunity proměnily gastronomii raného středověku.
