Šampionát je především jedna velká švanda.

Šampionát je především jedna velká švanda. | foto: Profimedia.cz

Zapomeňte na chilli festy. Tvrďáci a tvrďačky pojídají metry kopřiv

  • 6
Pálí to, ale prý jen do okamžiku, kdy vám žahavost umrtví cit v prstech, ústech i na jazyku. Do té doby je to však peklo. A leckdy i v následujících dnech na toaletě. Pojídání kopřiv je velkou výzvou. Ve Velké Británii v něm pořádají mistrovství světa.

Malebná hospůdka The Bottle Inn v dorsetském Marshwoodu datuje svůj vznik k polovině 16. století, ale tradice zdejšího hromadného pojídání kopřiv je mnohem čerstvější. Podle nepříliš hodnověrných místních legend se vztahuje k roku 1986 a sporu dvou farmářů.

Jedním z nich měl být jistý Alex Williams, který tehdy trochu zanedbal péči o své pole. Urodil se mu jen plevel. Ovšem jaký! Vpravdě masivní kopřivy. Některé exempláře měly na výšku 4,5 metru a Williams se v hospodě rád chlubil svým pochybným pěstitelským úspěchem. Z toho, že se plevel z neudržovaného pole šíří na vedlejší pozemek, však neměl radost nejmenovaný soused.

Kdo má větší

Mezi ním a Williamsem tak vznikla sázka, zda se naštvanému sousedovi povede vypěstovat ještě vyšší kopřivu. O rok později, tváří v tvář 475 centimetrů vysoké rostlině, sázka gradovala. Farmář, který se o své pole nestaral, v hospodě za hojného přizvukování popíjejících listy z celé sousedovy kopřivy spořádal.

V lehce pozměněné podobě se pak tato událost, teď již chápaná jako „výzva“, udržela dodnes. První oficiální soutěže tu od roku 1997 organizoval jeden z místních rodáků Shane Pym, který se ji nebál pojmenovat Světovým šampionátem v pojídání kopřiv.

Pravidla těžká nejsou

Podoba a průběh světového šampionátu se v novém tisíciletí trochu usadily a soutěž se stala nedílnou součástí místního pivního festivalu. Do soutěže, která má velmi prostá pravidla, se přitom může zapojit kdokoliv.

Po složení startovného, které putuje na podporu malých místních pivovarů, nafasujete svou nůši čerstvých kopřiv. A po odstartování vám časomíra vyměří 60 minut času, během kterého holýma rukama odtrháváte od kopřiv žahavé listy a ty vytrvale žvýkáte. Žádné přestávky na toaletu, žádné vlastní kopřivy z domova, nic na uklidnění nebo umrtvení.

Nejlepšího výsledku se dobere ten, kdo za sebe po vypršení limitu naskládá co nejdelší řadu stonků bez odtrhaných a pozřených listů. Vítěz obdrží malou trofej, symbolickou odměnu sto liber, tedy asi tři tisíce korun, ale především úžas a chválu všech zúčastněných. A intenzivně narušené trávení na několik dalších dní.

V prvních letech šampionátu byla celá záležitost považována spíše za recesi a počty soutěžících stěží dosahovaly čtyřicítky. Dnes už je to velmi sofistikovaný turnaj a každý rok se tu schází až stovky mužů a žen, které sleduje kolem dvou tisíc diváků.

Zápas přežvýkavců

Nárůstu popularity odpovídá zápal zúčastněných i jejich výsledky. Loni překonal Phil Thorne stávající rekord, když dokázal pozřít 31,6 metru kopřiv. A zazářily i ženy, které dosud jen zřídka užvýkaly limit deseti metrů. Loni slavily úspěch Rachel Woodsová a Mel Longová, když obě shodně zvládly zkonzumovat 18,5 metru.

Soutěžící se shodují na tom, že pálivost kopřiv po krátkém čase ustoupí a zmrtvělá ústa, jazyk i ruce žahavost nevnímají. „Největší je spíše následná bolest svalů v obličeji, protože hodinu v kuse usilovně žvýkat je opravdu náročné,“ říká loňský šampion.

Podobné je to i s chutí. Rozžvýkané kopřivy prý mají velmi blízko ke špenátu nebo granulím, které se přisypávají krávám do suchého krmiva. Jejich stravitelnost silně ovlivňuje aktuální klima. Pokud nedávno zapršelo, jsou poměrně vláčné a šťavnaté. Se suššími už je větší potíž.

Alergická reakce na požahání se může projevit u každého, ale zatím prý nebylo třeba asistence lékaře. Je to poklidná soutěž v přátelském duchu. Která je, jak píše deník Metro, nejspíš předzvěstí mnohem náročnějšího boje, který budou muset někteří účastníci a účastnice v následujících dnech vybojovat za zavřenými dveřmi svých toalet.