Nejdřív pohovořil s Ježíšem. To mu bylo šestnáct let. Bylo to na kopci poblíž jeho vesnice na severu Koreje. A byly Velikonoce. Pokud vám přijde zvláštní, že ze všech lidí na světě si Ježíš vybral zrovna jeho, pak je dobré vědět, že Mun (anglicky se píše Moon) měl vůbec dobré styky, později si popovídal taky s Abrahámem, Mojžíšem, Buddhou a samotným Bohem.
Osvítilo ho to hned nadvakrát: kromě toho, že založil nové náboženství, vybudoval taky obrovské obchodní impérium. Vlastně to byl v mnoha ohledech jeden propojený konglomerát.
Muna trochu znáte i vy, protože se stal nejvýkonnějším oddávajícím v dějinách lidstva. Určitě si vzpomenete, že jste někdy viděli snímek, jak se kdesi na stadionu shromáždily tisíce (občas desetitisíce, rekord je 40 tisíc) snoubenců, kteří se ten den obvykle setkali poprvé v životě, aby jim Pravý otec Mun nebo někdo v jeho zastoupení požehnal a udělal z nich manželský pár.
Vypadalo to jako obzvlášť povedená akce pelhřimovské Agentury Dobrý den, to je ta, která pořád něco zapisuje do Guinessovy knihy rekordů, ale Mun díky tomu získal v 60. a 70. letech celosvětový věhlas.
Když teď ve dvaadevadesáti zemřel, všiml si toho celý svět. Jak by ne, Mun kdysi řekl, že si svět podmaní a že je celý v jeho rukách, kromě toho ho podle svých slov zachránil před jadernou válkou. A protože jeho poslání na této Zemi nebylo zrovna malé, pokoušel se taky vrátit lidstvo k čistotě, jakou si představoval Bůh, než si Adam s Evou sundali fíkové listy a všechno posunuli úplně jinam. A v mezičase se scházel s prezidenty i generálními tajemníky a vyráběl automobily v KLDR.
Kdo by to byl do toho chudého chlapce ze vsi na kraji světa řekl, že to dotáhne tak daleko.
Začalo to v plechové boudě
Muž, který měl na světě za úkol zavést království Boží, se přitom narodil jako konfucián. Rodina konvertovala, teprve když mu bylo deset let. Jistě, pro naše uši to zní bizarně: křesťan v Koreji. Ale to je omyl, křesťanství bylo v Koreji vždycky hodně silné a Pchjonjangu, poblíž něhož strávil dětství, se pro vztah obyvatel k víře říkalo východní Jeruzalém.
Vlastně není divu, že zrovna tady Mun narazil na Ježíše. Ten mu řekl, že si ho vybral, aby dokončil jeho dílo. Aby mu vyhověl, Mun usoudil, že má odejít do Japonska a Ameriky. A tak nejdřív vystudoval v Japonsku, které v té době Koreu okupovalo, střední školu a elektrotechniku a mezi učením tam demonstroval za korejskou samostatnost, za což slízl od policistů nejednu ránu pendrekem. Občas ho ve vězení i mučili, protože mezitím začala druhá světová válka a Japonci se s nikým nemazali. Ale to nebylo nic proti tomu, co ho čekalo.
Po válce se vrátil domů. Jenže se ukázalo, že na špatnou stranu.
Okamžitě začal vykládat o svých náboženských představách. Potíž byla v tom, že noví vládci v jeho části Koreje už měli za svaté Stalina a Lenina. A tak z něj v roce 1948 rychle udělali špiona a strčili ho na pět let do pracovního tábora, což byl jen uhlazený název pro tábor smrti.
Mlátili ho a mučili, aby se přiznal. "Dokonce jsem zvracel krev a měl jsem smrt na jazyku," napsal Mun ve své autobiografii, "modlil jsem se a říkal: Bože, neměj o mě obavy, nejsem ještě mrtvý. Nepřipustím, abych zašel takhle bídně."
Zachránila ho korejská válka.
Den před ohlášenou popravou - takhle to aspoň sám napsal - zaútočili na lágr Američané. "Ploty se začaly bortit a já jsem vyšel nezlomený ven."
Na ledové kře přeplul řeku a usadil se v jižní části Koreje. Nevlastnil nic než oblečení, které měl na sobě. Prvním obydlím budoucího miliardáře byla chatrč z plechových krabic, v nichž byla americká potravinová pomoc. A první byznys? Kolorování fotografií amerických vojáků a jejich rodin.
V roce 1954 zakládá Církev sjednocení. Nikoho nezajímá, je to jen bezvýznamná malá sekta.
První kostel je z hlíny a plechu. Ale o rok později je po Koreji už třicet církevních středisek.
Tohle učení, které je směsí křesťanství, konfuciánství a tradičních korejských hodnot, především rodiny, očividně jede. Za dalších pár let už Mun vysílá misionáře do Japonska a Ameriky. A potom do dalších zemí. Když je církev v 80. letech na vrcholu, Mun tvrdí, že má na deset milionu členů. Střízlivé odhady však dnes hovoří o statisících.
Jedna z hromadných svateb, jimiž se Mun tak proslavil.
Spořádaní, úhlední, ctitelé morálky a posvátnosti manželství. Stoupenci Církve sjednocení letos v červenci oslavili třicet let od masových svateb na Madison Square.
Mimochodem, misionáři dorazili v roce 1968 i do Československa. Režim nové členy církve věznil, odehrálo se několik procesů a jedna členka církve Mária Živná na jaře 1974 ve vězení dokonce zemřela.
Pan miliardář
Ale jinak se Munovi dařilo. Už dávno nebarvil fotografie. Stal se postupně magnátem takového rozmachu, že nakonec vlastnil velké průmyslové konglomeráty, hotel na Manhattanu, svého času vlivné noviny Washington Times, legendární agenturu UPI, obrovské pozemky v Uruguayi, univerzity, rybářské flotily a sportovní kluby, nemocnice a zbrojovky. Patřilo mu zimní středisko a měl pod kontrolou dovoz sushi do celé západní části USA.
Do Ameriky se přemístil v roce 1971. Zřídil si tam svůj hlavní stan, přestože se nikdy anglicky nenaučil. Korejština totiž byl jazyk boží na Zemi a Korea Bohem vyvolená země. Ameriku si vybral proto, že odtud se mu lépe šířila jeho církev, jelikož tam lapidárně řečeno bylo víc ochotných kamer. A kromě toho začal bojovat s komunismem.
Tenhle boj bral velmi vážně a pomohl mu i politický vývoj. Začátkem 80. let přišel k moci Ronald Reagan, s nímž si Mun velmi rozuměl. Washington Times se stal téměř povinným ranním čtením úředníků v Bílém domě. Mun se dobře znal nejen s Reaganem, ale před ním také s Richardem Nixonem a po něm s Georgem Bushem starším.
Byla to krásná léta. Církev frčela, byznys taky. Jen to někdy bylo až moc propojené. Mun byl obviňován, že plete Američanům hlavy, přivede je do církve a pak je přinutí přepsat na ni majetek. Také se vyprávělo, že z Japonska vozí kurýři plné kufry peněz utržených za prodej církevních cetek, které nebyly nikdy zdaněny. Mun mohl možná tvrdit, že tohle je jiný druh obchodu, ale faktem je, že v letech 1982-83 musel řídit svou církev přes rok z vězení, kde seděl za daňové úniky.
Ale církev rostla dál. Televize ráda vysílala záběry z hromadných svateb, pro něž Mun vždy nacházel dost dychtivých účastníků. Mělo to zvláštní logiku: páry byly často mezinárodní a z jiných kultur, protože jejich promíšení měla být nejrychlejší cesta ke světovému míru. Mun tomu občas pomáhal: dával dohromady budoucí manžele na poslední chvíli párováním jejich fotografií, jež si posouval po stole a zkoumal, kdo by se ke komu hodil. Není to tak směšné, jak to vypadá: podle statistik vydržela tato manželství skoro dvakrát víc než ostatní. Byť těžko říct, jakou roli hrála příslušnost k církvi.
Měl slabost pro Kima
Ale někdy měl opravdu čich - nebo mu ti na nebi opravdu našeptávali. V roce 1985, kdy SSSR vypadal jako nezničitelný kolos, financoval ženevskou konferenci s prorockým názvem "Konec sovětského impéria".
Jeho antikomunismus mu ovšem nevadil, když měl možnost setkat se Michailem Gorbačovem a potom v 90. letech i s vůdcem KLDR Kim Ir-senem. Ten ho vysloveně okouzlil, přestože krátce předtím ho možná poručil zabít. "Byli jsme jak bratři, kteří se setkali po dlouhém odloučení," napsal Mun v pamětech. Kim na něj zapůsobil jako dobrosrdečný člověk, který zřejmě jen nějakou neuvěřitelnou náhodou vede největší koncentrák na světě.
Když sílily obavy, že KLDR vyvíjí jaderné zbraně proti Jižní Koreji, Munovi stačilo ke klidu, když mu Kim řekl: "Popřemýšlejte o tom. Koho že chci zabít? Své vlastní lidi? Vypadám snad jako takový typ člověka?" A bylo vymalováno.
Ale to už i v KLDR běžely Munovy podniky, třeba automobilka a hotel. A když měl Mun narozeniny, dostával od Kimů blahopřání a divoký ženšen, který je prý hodně vzácný.
Jen Bůh ví, jaké vlastně Mun sledoval cíle. Jednou se nechal slyšet, že by po sjednocení obou Korejí mohl stát v čele on s tím, že ústřední ideologií by byl "božismus".
Ale už to byl jen takový folklór. Byznysu se dařilo pořád dál, dokonce jen kvetl, zatímco církev upadávala. "Nebezpečný kult", jak církev kdysi označovali američtí kazatelé, už nikoho nevzrušoval.
Před nějakým časem Mun uspořádal v Soulu poslední velkou hromadnou svatbu. Nevěsty byly opět všechny ve stejných bílých šatech a držely gladioly, pánové byli v tmavém a všichni dohromady měli rukavičky a byli zasypáváni konfetami pro štěstí. Bylo to jako dřív. Ale jeden rozdíl tady byl.
Nikdo se už nedíval.
Když teď zemřel, každého vzrušovalo jen to, co bude s jeho miliardovým majetkem. Po církvi, kterou založil a svého času přivedl snad do stovky zemí, už nikdo skoro ani nevzdychl.
