Nastupuju do tramvaje, nervózně klepu bílou holí. Schody mi přijdou vyšší, než by podle mé vizuální vzpomínky měly být. S tímhle váháním a prozkoumáváním pomocí hole se doba k nástupu jeví mnohem kratší, než jak mi připadá, když nastupuju běžně, píše reportér Magazínu DNES. Vyzkoušel si, jak se po Praze pohybuje nevidoucí.
Jaké to je, nic nevidět a chtít urazit kus cesty po Praze? Na slepce zde číhá nebezpečí na každém rohu. Zvlášť když to není roh ulice, který je na svém místě stovky let, ale roh něčeho, co tam ještě včera nebylo.
Nejdřív musím vyhledat průvodce, s nímž se nebudu bát vyrazit. Nejdu jen tak naslepo, jak se říká situaci, kdy jdete a nevíte kam. Mířím do expozice Neviditelné výstavy, kde je můj průvodce zaměstnán. Jmenuje se Ondřej Lusk. Vedle průvodcovství pracuje taky jako zvukař. Tříbení sluchu je mu jako nevidomému vlastní a nenapadlo by mě, jak mu poslech různých zvuků pomáhá orientovat se v členitém městském terénu.
Jestli Ondřejovi vběhnu pod auto z nepozornosti nebo proto, že špatně pochopím nějaký pokyn, nebude mě moci varovat předem, ale pozná to až zpětně podle sluchu. Ale nějak to zkrátka riskneme.
Dočtěte tento exkluzivní článek s předplatným iDNES Premium
