Nejprve však práce vydaná magazínem Social Psychological and Personality Science shrnuje, jaké argumenty se v současných náhledech setkávají. Současnější obhajuje nepárový život, nemusí být podle něj podřadnější, méněcenný. Naplnění mohou lidé naplňovat i nepartnerskými vztahy, upozorňuje, například přátelskými, zájmovými, pracovními.
Výzkumy takové kritice dávají za pravdu. Například ten z roku 2023 prokázal, že někteří singles jsou stejně šťastní jako lidé ve vztahu, někteří šťastnější, někteří méně. A že v obou typech životů štěstí záleží na faktorech, jako je spokojenost s rodinnými a přátelskými vztahy, málo stresu, vysoká míra sebeúcty, to podle nich hodnotí lidé svůj život jako více nebo méně šťastný. A skrze ně, s jejich pomocí zažívají singles i lidé v párech štěstí. S variacemi, které však nefavorizují, jde-li o štěstí, ani jednu skupinu uniformně.
Jenže jiné výzkumy stále fandí párovému životu. Například práce z roku 1979 anebo 2024 dosvědčily, že průměrný člověk žijící ve vztahu má spokojenější život než ten, který žije sám.
Ani to však nemusí znamenat, že nám více svědčí párový život. Nedokazuje to příčinný efekt. Nedokládá to, že lidé žijící ve vztahu jsou spokojenější proto, že žijí ve vztahu. Ve hře může být chyba nazývaná výběrový efekt. Co když si totiž vztahy samotné „vybírají“ ty muže, a ženy, kteří jsou spokojenější? Co když je to tak, že do vztahů vstupují především lidé, kteří již jsou šťastnější, spokojenější, společenštější – a vztahy je o to prostě „jen“ nepřipraví?
Z oněch debat, polemik, rozvah vyšla aktuální práce, kterou vedl Geoff MacDonald, jinak autor blogu The Unromantic. Chtěla dojít k přesnějším vhledům.



















