Na konci ledna roku 2010 otevřelo slavné londýnské V&A muzeum (Victoria and Albert Museum) poněkud neobvyklou výstavu. Po dva týdny tu byly k vidění exponáty z nedávné i pradávné historie, na první pohled nahromaděné bez ladu a skladu. Od instituce, která se soustředí spíše na aplikované a dekorativní kousky, to bylo trochu nečekané.
Návštěvníkovo zneklidnění pak narostlo při pohledu do přepestrého katalogu. Co měl asi společného obětní tác starých Římanů, půlmetrová soška egyptské princezny, fragment raně středověkého relikviáře, Gauguinovy črty a nákresy amerického malíře z přelomu 19. a 20 století Thomase Morana?
Mnohé napovědělo, že záštitu nad celou výstavou převzal Scotland Yard, respektive oddělení Metropolitní policie pro vyšetřování kopií a falzifikátů. Všechny tyto exponáty totiž spojovalo jediné jméno, jejich skutečný tvůrce. Slavnostního přestřižení pásky se bohužel zúčastnit nemohl. Odpykával si totiž trest odnětí svobody ve výši čtyř let a osmi měsíců.
Shaun Greenhalgh, v době odsouzení mu bylo sedmačtyřicet let, totiž zesměšnil celý svět galerií, dražeb, znalců a sběratelů umění. Aniž by vystrčil paty z domku v Boltonu, kde žil se svými starými rodiči. A aniž by si peněz z lukrativních podvodů užíval. Jeho cílem totiž nikdy nebylo zbohatnutí. Podvod byl v jeho případě jen cestou, jak dostat vlastní díla do světa. A zasáhnout snobskou konzumní morálku sběratelů.
Formující přitom pro něj byl, Shaun to tak líčil, výlet do Říma, který absolvoval ve třinácti letech.
Plamínky pohrdání
Došlo totiž na turisticky nezbytnou návštěvu galerií. A Shaun se zamiloval. Do práce Botticelliho, Perugina, Signorelli a Rafaela. „V porovnání své existence s prací nežijících mistrů jsem se cítil naprosto bezvýznamný,“ nepopíral svou fascinaci. A tehdy jej napadla ona otázka: Dokázal by někdo na světě zopakovat to, co vytvořili oni?
Lucio Urtubia: anarchista, který málem zničil Citibank Takový životní příběh by nevymyslela nejbujnější scénáristova fantazie. Anarchistický bankovní lupič, psanec, přítel André Bretona, falšovatel, který se celý život živil jako zedník. Jeho padělky položily na kolena Citibank, falešnými doklady a penězi zásoboval revoluční gerily po celém světě, unesl z vězení šéfa Černých panterů, chystal únos nacisty Klause Barbieho. Dnes vede Lucio Urtubia život nenápadného penzisty v Paříži. |
Kromě toho si v římských obrazárnách mladičký Greenhalgh všiml ještě jednoho fenoménu: pseudoznalců a rádoby odborníků, kteří galeriemi brouzdali a rozdávali zasvěcené komentáře. Ještě včera neměli o umění ani potuchy, v galeriích se však, vybaveni kapesním cestovním průvodcem, rázem tvářili jako věci znalí profesionálové, oduševněle prociťující díla mistrů.
A přišlo mu to pokrytecké, možná až svatokrádežné. V mysli třináctiletého chlapce se zrodila komická představa oněch výletníků, kdyby se na prohlídku vydali s chybně vytištěným katalogem. Vážně, kdo z nich by vůbec poznal, že Kající se Magdaléna ve skutečnosti není Tizianovým dílem a Křest Krista Tintorettovým, ale že to je naopak, kdyby byla autorství v průvodci zaměněna? Rozeznali by vůbec rozdíl mezi Rubensem, Rembrandtem, Caravaggiem? Ne, bez katalogu by nikdo z okázalých „znalců“ autora nepoznal. Nechali by se klidně napálit, všichni ti takzvaní odborníci, údajní ctitelé umění, povrchní „milovníci krásy“.
A mladý Shaun se to rozhodl po svém otestovat v praxi hned po návratu domů do Boltonu. Na místním blešáku, trhu se zbytečnostmi. Zazářil tam se svými archeologickými nálezy.
Blešák jako test
Klenoty zatím nečekejte. Čtrnáctiletý kluk se tam chlubil střepy keramických mozaik, které měly mít původ ve starořímských lázních. Měl pár zrezlých mincí, jejichž ražba vzdáleně připomínala obličeje dávných králů. V zásadě nic až tak neuvěřitelného, podobné artefakty se v okolí Boltonu během skrývek a vykopávek nacházely pravidelně. A lidé z města si je za pár liber rádi koupili, jako dekoraci nebo odkaz historie, který může časem získat na ceně. Netušili, že rádoby historické mince vytloukal Shaun v zahradním domku s pomocí vlastnoručně vyrobené raznice. A že střepům „tisíciletých amfor“, které zručně vykroužil na kruhu, dodával patinu tím, že je zakopával do kompostu.
Mimo bleší trh, ve škole, Shaun působil na spolužáky dojmem podivína. Trávil čas v knihovně nad tlustými a nezáživnými knihami, pořád si něco kreslil. Sbíral totiž informace z velkého světa umění a velmi rychle se zdokonaloval. Ve dvaceti letech vypomáhal v antikvariátu, a také jistému restaurátorovi obrazů. Ve svých pamětech, vydaných knižně v roce 2007, jej nazýval prostě Tom. Jeho identitu si ponechal pro sebe, protože Tom byl tehdy také padělatelem. Podle Shauna dost mizerným, protože se dopouštěl zbytečných chyb plynoucích z lenosti a neinformovanosti. Příklad? Napodobit kresby Leonarda da Vinciho sice zvládl, ale pořád zapomínal na to, že da Vinci byl levák.
Lehkou renesanční rukou
Sám sobě chtěl Shaun dokázat, že by to zvládl lépe. Styl črt starého mistra trénoval každý den několik hodin. Pak potáhl desku dubové škamny, která už hezkých pár staletí odpočívala na zaprášené půdě boltonské průmyslovky, vydělanou zvířecí kůží. Na ni připevnil vlastnoručně vyrobený papír a s pomocí tří pigmentů v domácky vyrobeném inkoustu z duběnky, obohaceném o arabskou gumu, nastřelil hrubý obrys. Maloval přitom proti směru hodinových ručiček, to aby nepřevládla jeho dominantní pravá ruka.
Výsledek byl víc než nadějný, da Vinciho práci se podařil napodobit velmi zdařile. Když ho zanesl k majiteli galerie do Harrogate, tehdy ne jako podvrh, ale jako vlastní dílo, jako přiznanou napodobeninu, dostal za ni 80 liber. Měl radost. Uspěl.
Ale brzy cítil hořkost. Byl podvedený. Za pár měsíců je totiž právě tato jeho črta vydražena za násobně vyšší sumu. A mimochodem, za dvacet let bude v New Yorku jako list s „pravděpodobným autorstvím da Vinciho“ vydražena za 21 850 dolarů. Nebylo to poprvé a naposled, co z jeho práce tyli jiní.
„Nechtěl jsem být padělatelem. Jen mi vadilo, že zisk byl vždy na straně ne až tak šikovných podvodníků, že na podvrzích vydělávali výřeční majitelé galerií a že největší sběratelé byli vesměs zazobaní snobi, kteří umění vůbec nerozuměli. Celý ten svět umění se mi jevil jako jeden velký podfuk. Já díla klasiků upřímně miloval. A těm, kteří si jich nevážili, kteří v nich viděli jen potvrzení svého společenského statusu, jsem hluboce pohrdal,“ napsal později.
O jeho motivech nelze napsat nic výmluvnějšího, nic výřečnějšího. A máme-li troufalost dopustit se trochu nekonformního, subverzivního náhledu, je to docela legitimní vysvětlení jeho následujícího díla.
Ze zahradního domku až do Metropolitní galerie
Jeho pomsta měla netradiční podobu. S přirozeným talentem ve své kutilské dílně tvořil sošky, plastiky, krajinomalby i portréty, aniž by přitom opomněl staré mince nebo pamětní listy a zfalšované dopisy slavných osobností. Byl naprosto univerzální. Jeho záběr byl fenomenální.
Když během brigády v archivu boltonské knihovny, kde do starých svazků vlepuje ochranné proti-oxidační fólie, přišel k zásobě papíru z 18. století, zvládl vytvořit obraz dokonale vystihující styl Edgara Degase. Po technické stránce byl perfektní, do detailu precizní. Háček byl jediný. „Novinku“, která se na světě objeví jen tak, bez patřičné legendy, těžko prodat. Každý nález dosud neznámého díla starého mistra vzbuzuje nežádoucí pozornost.
A tak Shaun Greenhalgh udělal krok dál. Ponořil se do studia starých katalogů uměleckých děl. Cíleně v nich pátral po těch, jejichž existence byla sice známá, ale jejichž stopa už z historie zmizela. Typickým příkladem může být „surový realismus“ děl německého protiválečného laděného malíře Otto Dixe. Každý znal jeho styl, jasný byl i námět a volba barev pro více než padesátku retuší z jeho cyklu Der Krieg, Válka. A každý taky věděl, že tato umělecká díla svého času vystavená v Drážďanech vzala za své v roce 1939, kdy s nimi nejspíš na hranici zatopili nacisté.
Padělatel z Boltonu však dokázal některé z nich „najít“. Vlastně ne, „oživit“. Nebo to řekněme rovnou – padělat. A obrazy skončily ve slavné Tate Gallery. Soukromí sběratelé po nich doslova skočili, o jejich původnosti nikdo nepochyboval.
Dokončit práci starých mistrů
Podobné to bylo i se skicami krajinek, které si jako podklad pro malbu připravoval americký malíř Thomas Moore. Znalci věděli, že jich původně bylo čtyřicet, ale do současnosti se jich dochovalo jen čtyřiadvacet. Shaun úspěšně přepsal katalogovou historii, když vytvořil šest z nich. Nebo sedm. Pokud tedy nevytvořil všechny. Nepravost náčrtků se zatím nepodařilo prokázat.
Byla brilantní, složila padělatelce hold FBI Zfalšovala stovky dopisů slavných osobností a byla precizní. Spojila akademickou pečlivost a vynalézavost zlodějky. A nikdy své kriminální dráhy nelitovala. „Bylo to nezbedné, zábavné a úplně senzační,“ stála si padělatelka Lee Israel za svým. |
Výčet jeho padělků je skoro nekonečný: Pastelem vyvedená malba od L. S. Lowryho, včetně srdečného věnování. Stříbrná krabička relikviáře třísky z golgotského kříže, původem z 10. století. Prsten anglosaského šlechtice a keltská brož. Dokonale vyvedená stříbrná miska na obětiny, zapomenutá v bahně řeky Preston římskými vojáky. Surrealistické obrazy Man Raye, známé podobně jako Socha husy od Barbary Hepworthové jen z černobílých fotek.
Naprosto fascinující je příběh skulptury divokého Fauna, jejímž autorem měl být Paul Gauguin. Mělo se za to, že ona soška vlastně nikdy neexistovala, respektive pro ni Gauguin vytvořil jen několik realizačních náčrtků a k samotné výrobě se už nedostal. Greenhalgh čistě na základě oněch rozkresů vytvořil „originál“. Ten bez úhony prošel autentizačním procesem dražebního domu Sotheby´s a po třech za sebou jdoucích aukcích se stal ozdobou muzea Art Institute v Chicagu. Instituce prohlásila, že Faun je jejich nejvýznamnější akvizicí za posledních 20 let.
Z Greenhalghova zahradního domku vzejde přepestrá směs uměleckých a historických artefaktů, jejichž prodejní cena se pohybuje od 100 liber po čtvrt milionu.
Spiklenci z Boltonu
Tím se vlastně dostáváme k tomu, jaká byla úloha ostatních členů Greenhalghových v takzvaném Gangu ze zahradního domku, jak rodinu média po propuknutí policejního vyšetřování překřtila. V podvodech totiž jeli všichni. Solidně a důvěryhodně vypadající George starší, vozíčkář po osmdesátce, byl vnější tváří podnikání. To on jednal s potenciálními kupci a dražiteli.
O legendu se starala matka Olive, která vždy ve správný moment uměla přispěchat s dokladem pravosti. Většinou podvrženým dokumentem stvrzujícím autenticitu nebo historkou o tom, jak se daný kousek umění ocitl zrovna na jejich půdě. Většinou zmiňovala své předky, kteří měli k umění a galeriím blízko. Kupující měli většinou dojem, že si na úkor dvou důchodců, kteří ani neví, jaké klenoty doma mají, hezky polepší. Nikdo netušil, že si prohlíží mistrovská falza, vyrobená před pár dny v zahradním domku za stavením.
O to, aby se zisky „zakopaly“, zmizely a vyčistily, se staral Shaunův bratr. Dodnes se vlastně neví, o jak velký objem peněz šlo. Pokud platí údaj o 120 různých falzech se známou cenou, přišli si na 10 milionů liber. Hovoří se však o mnohem větším objemu podvrhů, protože mnozí podvedení kupci nechtěli pravost svých děl zpochybnit. Oněch milionů mohlo být i čtyřicet.
Na životním standardu Greenhalghových to však rozhodně nebylo znát. Víme přece, že Shaun to nedělal pro peníze. Chtěl zesměšnit bohaté snoby a rádoby znalce.
Skromné poměry a tvůrčí chaos
Když se tedy věc provalila, byla pro policisty prohlídka obydlí v Boltonu, kde poněkud neobratný a roztěkaný, proplešatělý tlouštík Shaun žil s bratrem u svých starých rodičů, velkým překvapením. Venkovský příbytek u Bromley Cross byl v žalostně zanedbaném stavu, potřeboval buď komplexní rekonstrukci, nebo demolici.
Interiér? Stará televize, před kterou stál rozvrzaný gauč. V garáži Ford Focus, který už měl to nejlepší za sebou. Žádný počítač. Telefon byl odpojený, protože paní Olive Greenhalghová prý byla „příliš plachá na to, aby ho zvedla, když náhodou zazvonil“. „Bylo to hodně vzdálené od jakéhokoliv opulentního životního stylu, ten dům svou omšelostí ztělesňoval totální skromnost až chudobu,“ podotkl později Vernon Rapley, detektiv seržant, který tu v roce 2006 prováděl prohlídku.
Oba důchodci, George a Olive, v posledních třiceti letech dům opouštěli jen zřídka a nevyráželi obvykle dál než na nákupy do Boltonu. Starší syn George junior se živil, jak se dalo: dělal závozníka, řezníka na jatkách, obchodního cestujícího. Prý rozuměl penězům, byť vydělávat je neuměl.
Kolem baráčku stálo pár starých kůlen, dřevník, poničená ptačí voliéra. V zahradě se povalovaly rozpracované a otesané kousky soch. V hromadě starého železa a rezivějícího náčiní se daly najít části kovových skulptur. A pak tam byl zahradní domek, Shaunova dílna. Byl obskládáný zarostlým kamenivem, obrostlým mechem a břečťanem. Trénované oko by poznalo, že různě veliké balvany jsou pro práci přichystaným vápencem, mramorem, žulou.
A uvnitř? Tyglíky jako z alchymistické dílny, tavná pec na stříbro, skládka vzácných kovů ve vysloužilé vypnuté ledničce. Nepořádek, ve kterém se nedodělky a nedotažená díla mísila s těmi již hotovými, čekajícími na prodej. Busta amerického prezidenta, staré mince, hromady nejrůznějších papírů a starých katalogů, zásobárna použitých barev. Několik pláten, polohotová vodomalba pod postelí, za stolem ležící neproplacený šek na 20 tisíc liber z roku 1993. Totální tvůrčí chaos. „Nikdy jsme nic takového neviděli,“ podotkli policisté.
Profil padělatele? S tím policie nepochodí
A nikdy nečekali ani takového padělatele. Obvykle je to totiž člověk z oboru, tedy například znalec umění, majitel či kurátor galerie, líčila Halina Rackiová, detektiv konstábl z operační skupiny Scotland Yardu pátrající po padělatelích. Prakticky vždy má viník akademické vzděláním v uměleckém oboru, často s nějakým dalším polytechnickým přesahem. Shaun se ničím takovým chlubit nemohl.
A výjimkou z policejních příruček byl i ve všem dalším. Falzifikátoři se totiž téměř výhradně soustředí na jeden umělecký směr, ve kterém se postupně zdokonalují. Často se profesně posouvají jen v ranku nápodoby jediného originálního autora. A ti nejúspěšnější zpravidla nikterak nevynikají v dovednosti vytvořit kolem svého padělku legendu autentičnosti. V tom jsou zase úspěšnější ti, kteří nejsou schopni produkovat srovnatelně kvalitní falza. Shaun byl univerzální, padělal sochy i malby a listiny, od bezpočtu údajných autorů a jeho technicky bravurně zhotovená falza oplývala nadmíru promyšlenými příběhy.
A neseděly ani osobnostní charakteristiky. Nebyl podezíravý a nedůvěřivý, nepyšnil se penězi, majetkem, necestoval do zahraničí. Popravdě řečeno, ze svého zahradního domku necestoval vlastně nikam.
Příliš velký úspěch
Co tedy ke Greenhalghovým policisty přivedlo? Zákon se o Shauna Greenhalgha začal zajímat krátce po jeho největším úspěchu, jímž bylo vytvoření sochy Princezny z Amarny. Půlmetrové torzo alabastrové sochy, dokonale vystihující práci egyptských sochařů ve 13. století před naším letopočtem. Socha přitom nebyla vyrobena z pravého alabastru, ale ze sádrovce vypékaného v peci a louhovaného v čaji.
Podobných receptů měl sice padělatel v rukávu spoustu, ale tady si poprvé přišel na 440 tisíc liber. Vzbudil tím až příliš velkou pozornost. Takže když se krátce nato jeho prostřednictvím objevil další historický exponát, byl podroben velmi rigoróznímu rozboru. Při něm se ukázalo, že údajně 2 700 let stará jízdní soška, zachycující asyrského monarchu Sennacheriba, je jen „velmi chytrým podvrhem“.
Policie dostala jasný signál, že v Boltonu se děje něco nepravého, a dalších 18 měsíců sbírala další podklady pro soudní proces. Při něm pak Shaun Greenhalgh projevil maximální spolupráci při dohledávání vlastních padělků.
Čas strávený ve vězení využil Shaun k sepsání pamětí, nabídku na předčasné propuštění odmítl. Jeho zdůvodnění je na podvodníka nekonvenční stejně tak, jak nekonvenční byly motivy jeho zločinné kariéry: „Spáchal jsem zločin, musím za něj pykat. Dnes mě to mrzí, že jsem to vzal za špatný konec. Muzea jsem totiž měl vždycky rád, problém jsem měl s lidmi okolo nich.“
A proč se sám nestal umělcem? „Prostě jsem si pořád nemohl vybrat svůj vlastní a osobitý styl, líbily se mi všechny,“ vyložil.
