Hana Trinerová z Oseku u středočeských Hořovic má kalendářů celkem přes třináct tisíc, sbírá je od roku 1975. Mohla za to vlastně funkce obecní nástěnkářky. „Místní svaz žen mi tehdy přidělil na starost vývěsní skříňku a já musela shánět výzdobu na výročí a státní svátky, Vánoce, Velikonoce,“ vzpomíná. Kalendáře se ukázaly být bohatým zdrojem fotek i ilustrací.
„Nejprve jsem z nich jen vystřihovala obrázky, pak mi jich ale začalo být líto,“ popisuje začátek své sbírky. Katalogizaci dělala nejdřív ručně, teď už na počítači. Vede ji s příkladnou pečlivostí: název kalendáře, popis každého jednotlivého listu, jméno fotografa, vydavatel, název firmy či instituce, která se jím propagovala.
Ještě důkladnější je u kalendářů s obrazy, láska k malířství byla ostatně druhým motivem její sbírky. „Obrazy se mi vždy líbily,“ říká: „Neumím malovat, všemu nerozumím, Jan Bauch je pro mě neznámá, u Emila Fily nepoznám, jak ten který obraz vůbec patří. Mám ráda například krajiny. Umění vás zlepší, člověk, který ho má rád, není hrubý.“
U kalendářů s obrazy ve svých katalozích zaznamenává malíře, název, datum, způsob malby, ale taky velikost v originále a kde je dnes obraz uložen. „Někdy je to trochu detektivní práce,“ směje se.
Pohádky nedám ani za Pirelli
V Česku je její sbírka unikátní. „Nikoho jiného, kdo by papírové nástěnné kalendáře sbíral, neznám,“ říká Hana Trinerová, „existuje několik sbírek látkových kalendářů, pak je spousta sběratelů malých kalendářů, o jiné soukromé sbírce nástěnných ale nevím.“ Důvod je prostý, jsou velké, těžké a objemné. Zatímco kalendáříky – kartičky se vejdou do krabic od bot, na nástěnné musíte mít stodolu. Hana Trinerová je má v „chaloupce“, jak říká přístřešku, napěchovaném od podlahy po strop.
Na jejím konci mají místo i firemní kalendáře s dívkami, sběratelčinými favority ale nejsou. „Ty zajímají spoustu mužů,“ usmívá se, sama si ale nejvíc váží své kolekce kalendářů s pohádkovými postavami: Adolf Born, Zdeněk Smetana, Zdeněk Miler. Nevyměnila by je prý ani za kalendář firmy Pirelli, který je jejím snem. Potom jsou nejvyzývavějším terčem jejího zájmu obrazy a také snímky Prahy.
„Co fotí každý fotograf z Prahy? Staroměstské náměstí, Týnský chrám… Když si tedy rozložíte kalendáře před sebe tak, jak šly časově, rok po roku, naskočí vám husí kůže, žasnete, jak vypovídají o tom, jak se mění doba,“ líčí. „Orloj se celkem nemění, ale Týnský chrám! Vidíte, že například v roce 1965 měl zatlučená okénka, vše bylo sešlé, šedivé, ošklivé… a po letech jsou okna najednou zlatá, barevná. Mám kalendáře, kde na Václavském náměstí ještě jezdí tramvaje, vprostřed stojí stromy. Vidíte, jak se mění kočárky maminek.“
Nemá ale jen Prahu, taky spoustu jiných míst, která se kompletně proměnila: dnes už neexistující kladenskou Poldovku, shořelou boudu na Pustevnách, včetně interiérů. „To už nikde jinde zdokumentované není. Ano, na pohlednicích, na známkách, ale v tak velkém formátu, na němž to vidíte úplně před očima, jako ve skutečnosti, ne. V tom jsou dějiny,“ říká.
O zdroje jejich dokumentace nemá nouzi, i proto, že když zavoláte předsedovi Klubu sběratelů kuriozit a vyšlete dotaz na sběratelku nástěnných kalendářů, odkáže vás na paní Trinerovou, aniž by vybíral z dalších jmen. Chtějí-li se lidé kalendářů zbavit, ale je jim líto je vyhodit, spolehlivě končí u Hany Trinerové. „Když zemřel starosta Čelákovic, zavolali mě. Pod postelí měl přes sto kalendářů, dostával je, když byl ve funkci, a nevěděl co s nimi,“ vzpomíná.
Žně mívá v lednu. „Kalendáře jsou v každé ordinaci, v každé prodejně, takže to jen obejdu,“ popisuje. Kalendáře si k ní nacházejí cestu ukázněně: s plnými zavazadly se vracívá z lednové schůze pražského Klubu sběratelů kuriozit, další exempláře dostává od manželových kolegů z turistického svazu. Spousta kalendářů jí chodí poštou od neznámých lidí.
Je to skoro záplava a nedostává se místa na archivaci. „Pořád jich přibývá. Teď jsem si přivezla 136 kalendářů z Havlíčkova Brodu. Už jsem si říkala, že s tím skončím, ale držím to,“ nezastírá náročnost svého koníčku. Blýská se však na lepší časy. „Ve starém zámku v Hořovicích bude muzeum a zčásti už jsem domluvená, že mi tam dají kout, kde budu mít kalendáře na závěsech,“ doufá, „uzavře se tak tím kruh. Ty kalendáře se totiž donedávna vyráběly právě v Hořovicích, kde byla pobočka Obchodních tiskáren Kolín. Dodneška tady žijí lidi, co je tiskli, takže to muzeum bude vlastně výstavou práce místních lidí.“
