Výrok Vladimira Putina z roku 2016, podle něhož „hranice Ruska nikde nekončí“, se už dávno zapsal do světových dějin. Neslavně. Imperiálními spády a invazí na Ukrajinu, a plnohodnotnou válkou, která běží už pátým rokem.

Autor: Max Dawncat, Creative Commons

Oproti tomu existence vesnice jménem Teriberka, sídla z Murmanské oblasti, by se dnes stěží propsala do podrobnějších map. Snad proto, že až moc okatě upozorňuje na opak tvrzení prezidenta Ruské federace. Dokládá názorně, kde přesně hranice možností Ruska vlastně leží.

Autor: Ninara, Creative Commons

Teriberka je víceméně bývalou rybářskou vesnicí, na severním pobřeží poloostrova Kola. U Barentsova moře, přibližně 120 kilometrů od Murmansku. Do Finska a Norska je odtud pětkrát blíž než do Moskvy. Ta je odtud 1 650 kilometrů jihovýchodně.

Autor: Ninara, Creative Commons

Celou historii novodobého osídlení Teriberky lze velmi napřímo propojit s proměnami imperiálních a geopolitických ambicí Sovětského svazu a jeho nástupnického útvaru, Ruské federace, v oblasti Arktidy.

Autor: Ninara, Creative Commons

Vývoj osady v uplynulých sto letech ukazuje, jak totalitní stát tvrdě podřídil lokální komunity vlastní globální vojenské strategii a průmyslové exploataci, těžbě surovin. Teriberka za to zaplatila tím, že se z relativně funkčního sídla v nehostinné oblasti stala podivnou vesnicí duchů.

Autor: Ninara, Creative Commons

Život v Teriberce byl tvrdý vždy. Především kvůli podnebí. Ty hlavní extrémy regionálního počasí se přitom netýkají rekordních mrazů (klima tu ovlivňuje Severoatlantský proud), ale brutálních arktických větrů a rychlých změn počasí.

Autor: Max Dawncat, Creative Commons

Rtuť teploměru tu nepadá tak nízko jako na Sibiři. Zima tu nepřesahuje pětadvacetistupňové mrazy a dvoumetrové navanuté závěje. Ty nejsou takový problém. To zdejší extrémní vichřice ano. Při arktických bouřích však vítr v nárazech běžně překračuje 120 kilometrů v hodině.

Autor: Konstantin Mednikov, Creative Commons

Letní rekordy se pohybují těsně nad hranicí +30 °C. Pro oblast za polárním kruhem je to extrémní výkyv. V takové dny se arktická tundra potýká s vlnami horka, zamrzlá půda se roztéká pod nohama a vytváří nedozírná pásma bažin.

Autor: Helena Lazareva, Creative Commons

Kdo v takových trudných podmínkách dokáže žít? Po staletí byli jedinými zdejšími obyvateli domorodí Sámové. Kočovní pastevci sobů a rybáři. A rybářská osada Teriberka tenkrát platila za místo zasvěcené obchodu, kde se s nimi na pobřeží volně setkávali Pomorové od Bílého moře a Norové.

Autor: Sergei Gussev, Creative Commons

Domorodí Sámové neměli sebemenší ponětí o tom, že se jimi obývané území stalo od 16. století součástí Novgorodské republiky, Moskevského státu či carského Ruska. Ta změna zprvu ani nebyla patrná. Jen někdo kdesi zakreslil do podrobné mapy jejich vesnici jako své vlastní území.

Autor: Roman Juročkin, Creative Commons

Geografická expanze pokračovala i v 18. a 19. století, kdy ruští mořeplavci a kartografové postupně zakreslovali a přejmenovávali zdejší krajinu. Mnohá dnešní toponyma, mys Deploranského nebo záliv Zavališina například, tak nesou jména důstojníků, průzkumníků a členů carských expedic.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Skutečnou trvalou základnou Ruského impéria se Teriberka stala až v roce 1860. V době aktivního osidlování arktického pobřeží s cílem upevnit severní hranice říše. Až tehdy domorodí obyvatelé zjistili, že v jakýchsi mapách, které nikdy neviděli, se jejich domov stal součástí mnohem většího území.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Kolonizace přinesla do Teriberky spoustu novot. První maják, pravoslavný kostel. A vůbec první meteorologickou stanici na celém Murmanském pobřeží. Se změnami přišly i desítky nových osadníků. Kteří se tu cítili být doma.

Autor: Insider, Creative Commons

Na názor starousedlíků se neptali, status nově příchozích certifikovaly ty staré carské mapy. A dokud si mohli Sámové ponechat svůj tradiční způsob života, kolonizace jim příliš nevadila. Vztah k místu byl u kočovníků formován jinak.

Autor: Roman Juročkin, Creative Commons

Ve 20. letech 20. století však nekonfliktní sousedské spolužití skončilo. Sliby o rozvoji národních kultur vzaly rychle za své. Začala násilná kolektivizace a asimilace původních obyvatel.

Autor: Ted.ns, Creative Commons

Sovětský režim se snažil kočovné a polokočovné kmeny podřídit centrálnímu plánování, což vedlo k likvidaci jejich kultury, ztrátě soběstačnosti a masivním represím.

Autor: Roman Juročkin, Creative Commons

Základem tradičního života Sámů byl chov sobů, lov a rybolov. Sovětská moc tento systém systematicky zničila: režim zlikvidoval soukromé podnikání a vytvořil obří sobí a rybářské kolchozy.

Autor: Max Dawncat, Creative Commons

Domorodí Sámové byli nuceně „usazeni“, připoutání k jednomu místu. A zapojeni do státních struktur chovu sobů. Těch samých sobů, kteří jim donedávna patřili a byli jim z nařízení státu vyvlastněni. Museli vytvořit kolektivní statek s názvem Murmanets.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Jelikož se arktické komunity novému řádu bránily, sovětská tajná policie (NKVD) odpověděla vlnou teroru, která vyvrcholila v letech 1937 až 1938. Sámští šamani, úspěšní chovatelé - označení za kulaky - a přirození vůdci komunit byli zatčeni. Desítky z nich byly popraveny nebo poslány do gulagů.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Kvůli blízkosti finských a norských hranic a mezinárodním vazbám na skandinávské pastevecké komunity byli Sámové paušálně obviňováni ze špionáže pro Finsko či Norsko, z pokusů o odtržení poloostrova Kola od Sovětského svazu. A byli za to krutě trestáni.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Kolektivizace nebyla jen ekonomická, ale i kulturní. Nesla s sebou například zákaz vzdělávání v mateřštině. V roce 1938 byly uzavřeny všechny sámské školy, učebnice byly zkonfiskovány a vyučování dětí bylo povoleno výhradně v ruštině.

Autor: Andrej Oleshko, Creative Commons

Režim nestál o to, aby sámští rodiče „kazili“ své ratolesti kontrarevolučními myšlenkami a zatěžovali je vzpomínkami na minulost. Začala hromadné odebírání dětí do internátů. Tím byla přetrhána kontinuita předávání kultury mezi generacemi.

Autor: Mihail Siergiejevicz, Creative Commons

Výsledkem tohoto procesu bylo, že ruští Sámové téměř ztratili svou identitu. Z původních obyvatel se stala marginalizovaná menšina drcená sovětským systémem.

Autor: Nina Zhavoronkova 2020, Creative Commons

Sovětský režim prezentoval „zcivilizování“ údajně zaostalého sámského obyvatelstva jako svůj velký úspěch. Několik „asimilovaných“ rybářů a dělníků ze zemědělských závodů bylo představeno jako živé exponáty Výstavy úspěchů národního hospodářství v Moskvě.

Autor: Nina Zhavoronkova 2020, Creative Commons

Po druhé světové válce se sovětské imperiální ambice přesunuly od ekonomické kolonizace k plánům vojenské konfrontaci s NATO. I to bylo další podstatnou kapitolou zániku Teriberky.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Sovětský svaz vsadil na masivní budování základen pro své jaderné ponorky a severní flotilu. Centrum správy se v roce 1960 přesunulo do nově vybudovaného, přísně střeženého uzavřeného vojenského města Severomorsk.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Sověti neukradli místním jen půdu, kulturu a jazyk. Vzali jim i jejich moře. Pobřežní oblasti se totiž změnily v militarizované, ostře střežené pohraniční pásmo.

Autor: ArtemGolubev80, Creative Commons

Teriberka ztratila status administrativního centra. Malé rybářské lodě byly „soustředěny“ do velkých státních flotil v Murmansku, místní zpracovatelské závody byly uzavřeny. Zbylo po nich jen slavné „vrakoviště lodí“.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Severomorsk, sídlo velké flotily, si ke své existenci žádal spoustu energie. A vybudovaná velká vodní elektrárna mu ji dala. Pro Teriberku to znamenalo i konec další možné obživy. Přehrada narušila sezónní tahy lososů.

Autor: Roman Juročkin, Creative Commons

Z někdejší soběstačnosti hrdého národa Sámů zůstala totální závislost porobených na zásobování. V krajině, kde život nebyl nikdy lehký, se už nedalo sovětským způsobem přežít. Když lidem vezmete krajinu, tradiční způsob obživy a začnete je sytit přerozdělováním, jinak to nedopadne.

Autor: Ninara, Creative Commons

Rozpad SSSR, „zapomenutí „ Teriberky a postupný klopýtavý návrat k původnímu způsobu života místních by se v takovém kontextu mohl jevit jako ten nejlepší scénář. Jenže to by na něj nesměl navázat novodobý ruský energetický a geopolitický imperialismus.

Autor: Ninara, Creative Commons

Zatímco ve 20. století stát drtil Teriberku přímým násilím, v 21. století ji využívá jako nástroj v globální geopolitické hře. A též jako ventil pro izolovanou ruskou společnost.

Autor: Ninara, Creative Commons

Na počátku 21. století se totiž Teriberka znovu připomenula. Stala se středobodem Putinova plánu na energetické ovládnutí Evropy.

Autor: Nina Zhavoronkova 2020, Creative Commons

Státní gigant ⁠Gazprom tu totiž rozplánoval parametry neuvěřitelný projekt. Chtěl z podmořského ložiska Štokman v Barentsově moři, vzdáleného od pobřeží asi šest set kilometrů, vybudovat plynovod přímo do Teriberky.

Autor: Andrej Sačkov, Creative Commons

Ve vesnici měl vyrůst masivní terminál na zkapalněný zemní plyn (LNG). Kvůli tomu stát vyvlastnil a zboural další části staré Teriberky a donutil zbývající obyvatele k vystěhování do panelových domů v Murmansku.

Autor: RostislavMashin, Creative Commons

Ten megalomanský projekt však vyhasl. Novoruský imperialismus totiž opět narazil na své limity. Kvůli břidlicové revoluci v USA, nedostatku vlastních technologií, též kvůli extrémním arktickým podmínkám a mezinárodním sankcím byl projekt v roce 2019 definitivně odložen na neurčito.

Autor: Nina Zhavoronkova 2020, Creative Commons

Teriberka tak byla znovu obětována budovatelskému experimentu. Projektu, ze kterého nakonec zbyly jen rozestavěné betonové základy v tundře. Vesnice duchů, která sice ještě není úplně mrtvá, ale taky už dlouhá desetiletí nežije.

Autor: Mihail Siergiejevicz, Creative Commons

Po ruské invazi na Ukrajinu a uvalení masivních mezinárodních sankcí získala Teriberka novou, bizarní roli v rámci ruského „vnitřního impéria“. Jak to? I když to zní strašlivě a nepravděpodobně, je to vlastně jediné otevřené okno do Arktidy.

Autor: Mihail Siergiejevicz, Creative Commons

Ruské arktické pobřeží měří přes 24 tisíc kilometrů, ale naprostá většina je přísně střeženým vojenským pásmem FSB, kam běžný občan nesmí. Teriberka představuje v Rusku vzácnou geografickou výjimku. Místo, kam lze dojet autem a spatřit na vlastní otevřený Severní ledový oceán.

Autor: Max Dawncat, Creative Commons

Pro bohatou moskevskou a petrohradskou elitu, která kvůli válce a sankcím ztratila možnost cestovat do Alp či Skandinávie, se Teriberka stala luxusní „vlasteneckou“ destinací.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Paradoxně tak v troskách bývalé rybářské vesnice vyrostly drahé hotely a restaurace servírující arktické speciality. Kontrast mezi chudobou hrstky zbývajících původních obyvatel a okázalým bohatstvím turistů z centra impéria je zde extrémní.

Autor: Mihail Siergiejevicz, Creative Commons

Zajímavým projevem novodobého imperialismu je i vztah Ruské federace k umělecké reflexi tohoto místa. V roce 2014 natočil v Teriberce režisér Andrej Zvjagincev film Leviatan, a tím ukázal korupci ruského režimu v plné nahotě.

Autor: Mentosik, Creative Commons

Ruská státní propaganda a místní úřady film nejprve tvrdě odsoudily jako protiruský a lživý. Jakmile však film přilákal davy turistů, státní aparát otočil. Pochmurné kulisy filmu komercionalizoval, udělal z nich turistickou atrakci. Teriberku dnes Rusko znovu prezentuje jako „úspěšný příklad rozvoje Arktidy“.

Autor: Mihail Siergiejevicz, Creative Commons

V souvislosti s rostoucím napětím mezi Ruskem a NATO v Arktidě se Teriberka opět dostává pod tlak vojenské mašinérie. Okolní kopce a zálivy jsou osazovány novými radarovými systémy a pobřežní obranou Severní flotily.

Autor: BagrovajaTucha, Creative Commons

Přestože je „vesnice“ zatím otevřená turistům, tlak armády a tajných služeb na kontrolu pohybu osob v této strategické oblasti neustále roste. Zneužívání periferie centrální mocí se tu opakuje v nových historických kulisách.

Autor: Vsatinet, Creative Commons

Novodobý ruský imperialismus v Teriberce vytvořil podivný skanzen: místo, kde se v arktické pustině potkávají zkrachovalé sny o energetické nadvládě, luxusní hotely pro elitu izolovaného státu a všudypřítomný stín armády.

Autor: Mihail Siergiejevicz, Creative Commons

Obsadit, násilně potlačit odpor, asimilovat. Vymazat původní kulturu, zbavit místní možnosti soběstačného života. Krajinu proměnit, vytěžit a zdevastovat. A pak na to všechno zapomenout a jít dál. Teriberka je příkladem toho, co se děje tam, kam Rusko posouvá své hranice.

Autor: Andrej Oleshko, Creative Commons

V létě sem přijíždějí bohatí turisté z Moskvy pozorovat velryby a polární den. Mezi rozpadajícími se domy a vraky lodí však stále přežívá paměť místa, které sovětská i postsovětská moc opakovaně obětovala svým velkým plánům. Teriberka je vesnice, kde lze sledovat hranice imperiálních ambicí.

Autor: Meadow.sheep, Creative Commons

Teriberka leží na samém konci ruského světa