Bolševický režim byl stále v plenkách, nestabilní, obtěžkaný spoustou problémů. Vnitřních i vnějších, měly podobu konkurenčních politických sil i zahraničních imperialistických ambicí a cizích armád. V lednu roku 1918 přijíždí do oné situace třicetiletý Bruce Lockhart. Má zastávat post britského velvyslance, neoficiálního, protože královská velmoc nepřiznávala bolševickému státu výsadu diplomatických vztahů.
Je to již vlastně podruhé, co se v Moskvě ocitl. Na tamním britském konzulátu již působil od roku 1912, odjel vlastně jen chvilku před říjnovou revolucí. Jenže jeho druhá mise bude o poznání divočejší.
Velký obrat mladého diplomata
Británie totiž hledá, jak se s existencí porevolučního sovětského uspořádání vyrovnat. Jak v nové situaci co nejvíc pojistit vlastní mocenské zájmy. Měla by se snažit revoluční režim svrhnout vojenskou intervencí? Lockhart viděl jiné priority, a rýsovaly se mu z nich jiné konstelace.
Podle mínění mladého diplomata bylo hlavním nepřítelem Velké Británie Německo, jeho militaristické založení a ambice. Proto by se bolševikům mělo pomáhat, aby se nemuseli uchýlit k jednáními s Německem. Aby znovu rozdmýchali východní frontu. Aby Německu dál vojensky čelili a jeho armádu dál vázali na východě a bránili jí v posílení jednotek ve Francii a Belgii. S bolševiky, s Leninem, Trockým, se dobře znal, na jejich slova o modernizaci země se díval s jistými sympatiemi.
Brest-litevská mírová dohoda mezi Sovětským svazem a Německem jeho plány otřásla, na přátelské vztahy s bolševiky však vize kreativního diplomata sázely dál. Bolševická vláda by snad mohla pozvat francouzská a britská vojska, aby zabrala přístavy Murmansk a Archangelsk, tím je do celé situace vpustit. Na svých každodenních jednáních na sovětském ministerstvu zahraničních věcí se onoho pozvání zatvrzele dožadoval. Byla to odvážná konstrukce, jak spáchat spojeneckou intervenci v Sovětském svazu – na pozvání samotné revoluční moci!
Víme, že takto dějiny nešly. Víme dokonce, i díky knize historika Jonathana Schneera Lockhart Plot, Lockhartovo spiknutí, že samotný diplomat nakonec přehodil výhybku a zosnoval docela jinou akci. Jejím cílem bylo spojit se s ruskými kontrarevolučními silami, vrcholné představitele bolševického státu Lenina a Trockého uvěznit, snad rovnou zabít, režim svrhnout. A s novou vládou Německu zase čelit vojensky.
Proč ta otočka? Sám Lockhart přiznával, že když jeho plány na spřátelení se s bolševiky britská vláda rázně odmítala, „nedostávalo se mně morální odvahy rezignovat a zaujmout postoj, který by mě vystavil opovržení drtivé většině vlastních krajanů“. Prostě se přizpůsobil – a rozhodl se vydobýt si zásluhy a uznání jako muž, který bolševický režim porazil.
Velký plán s velkou slabinou
Ústředním prvkem jeho komplotu přitom byla lotyšská armádní brigáda, především však muž jménem Sidney Reilly. Dobrodruh, který pracoval jako tajný agent pro několik mocností a život strávil špionážními aktivitami prokládanými osnováním spiknutí a skandálů. Eskamotér, který byl neustále jednou nohou v akci a pro něhož bylo extrémní riziko trvalým, chladnokrevně přehlíženým koloritem jeho existence. Který se v oné době dokonce pyšnil pravým pracovním průkazem obávané bolševické tajné policie Čeka.
Pro přípravu akce se Reilly spojil s protibolševickými politickými silami, též s britským vojenským atašé Francisem Cromiem, se špiony z americké a francouzské ambasády. Jeho hlavní zájem však směřoval k lotyšským vojákům a jejich veliteli Eduardu Berzinovi. Právě lotyšská brigáda byla totiž pretoriánskou gardou bolševického vedení. A Lockhartovým a Reillyho cílem nebylo nic jiného než kompletní převrat. Jeho startem mělo být zabití nebo uvěznění Lenina a Trockého, věřili, že spolu s nimi odejde i bolševismus, že je, a v tom se samozřejmě velmi mýlili, zosobněný jen v oněch dvou revolučních postavách.
Co mělo přijít? Vláda nakloněná britské monarchii a jejím spojencům, která znovu nažene zemi do války proti německému válečnému soukolí. Sám Reilly, soudil Lockhart, měl snad ambice stát v její čele. Doba pletich, převratů a kontra-převratů, bizarních aliancí byla pro dobrodruha životadárným prostředím. Žádné plány mu nebyly megalomanské. Berzina jen zneužije, o spiklenectví se západními mocnostmi se otře – a ujme se vlády, i tak mohl podle historiků a svědectví smýšlet.
Jenže nespolehlivým kolečkem spiklenecké lokomotivy se ukázal být lotyšský velitel. Na konspirátorské schůzky docházel jen proto, aby o nich zevrubně informoval bolševickou tajnou policii a jejího šéfa Felixe Dzeržinského.
A události se řítily. V polovině roku 1918 západní síly vtrhly do Archangelsku, jejich agenti pracovali na narušování dodávek potravin v zemi, Čeka podnikala razie proti zahraničním diplomatům, protibolševické síly spáchaly atentát na moskevského šéfa Čeky. A potom 30. srpna socialistická revolucionářka Fanny Kaplanová ze svého browningu třikrát vystřelila na Lenina během jeho návštěvy továrny v Moskvě. Bolševický vůdce utrpěl vážná zranění, zázrakem přežil. Revoluční moci to vyneslo posílení.
A její tajná policie se vydala na tažení proti konspirátorům.
Velký lov na spiklence
Jako první si to Čeka namířila na britský petrohradský konzulát. Atašé Cromie stihl spálit mnohé usvědčující dokumenty, a při potyčce prý rovněž zabít tři policisty. Nakonec padl v boji. Na konzulátu Čeka zatkla na čtyřicet lidí, kteří se v něm ukrývali. A tajná policie se vydala i pro Lockharta – skončil v nechvalně známém vězení Lubjanka v cele s Fanny Kaplanovou, čekisty zajímalo, zda dají najevo, že se znají. Nedali. Byla součástí plánu? Těžko.
Lockhart v kobce s revolucionářkou dlouho nezůstal, dostalo se mu kultivovaného domácího vězení v kremelských prostorách. Navštěvovat ho mohla i jeho milenka Moura Budbergová, dalších z neuvěřitelných postav oné doby. Byla známá jako baronka von Budberg, později byla partnerkou Maxima Gorkého, pro svoje špionské eskapády se jí dostalo přízviska „ruská Mata Hari“.
Nakonec byl Lockhart propuštěný. Sovětský svaz jej směnil na vlastního velvyslance Maxima Litvinova a jeho podřízené, které britský stát v silném a neobvyklém odvetném gestu zatkl v Londýně. V Moskvě byl v nepřítomnosti odsouzený k trestu smrti. Jeho další diplomatickou misí se stala Praha, poté však působil v bankovním světě, zaměřoval se na středoevropský byznys.
Nakonec udělal ještě jedno otočku, nastoupil novinářskou kariéru. A aby jeho život dosvědčil, jak paradoxní a teatrální svět diplomacie a špionáže je, udržoval nadstandardní vztahy se sovětskou ambasádou v Londýně. Stal se uznávaným novinářem a spisovatelem, za druhé světové války pomáhal britské propagandě. Československo mu životem prošlo ještě jednou, pracoval pro prezidenta Edvarda Beneše během jeho londýnského exilu. Po válce vedl vysílání BBC pro Československo.
A tajemný pan Reilly? Po zatýkání se sovětské listy zaplnily jeho fotografiemi a popisy – byl vyhlášený za hlavního architekta pokusu o převrat. Tajná policie slídila, pátrala, patrolovala. Reilly onou vřavou proplouval, podle svědectví britského agenta, s nímž udržoval spojení, vyrovnaný, organizovaný, s chladnou hlavou, bez stopy vzrušení. „Jeho jediným zájmem bylo dát dohromady zničenou síť a začít znovu,“ líčil agent.
Přes Petrohrad, část cesty strávil ve vagonu německého velvyslanectví, Finsko a Švédsko se Reilly v listopadu dostal do Londýna. Pak se pustil do víru spikleneckých podvratných aktivit a bohatýrského života znovu. Nakonec jeho krkolomný život sovětská tajná služba ukončila, v roce 1925 ho dopadla, dostal trest smrti.
