Italská kuchyně je považována za jednu z nejlepších na světě. Čtyři stovky druhů nejrozmanitějších těstovin, plody moře a čerstvá zelenina v ní sehrávají dokonalé symfonie svěžích chutí. Má však i své zemitější, drsnější tóny. Mnohé z nich patří do cucina povera, tedy kuchyně chudých.
Rigatoni con la pajata je jedním z nich, navzdory tomu, jak macešsky se k tomuto receptu Itálie staví. Dodnes si pokrm na jídelních lístcích drží jen pár vybraných restaurací, které si pro svou vynikající pověst mohou dovolit servírovat něco kontroverznějšího. Na 2,7 milionu obyvatel Říma připadá jen sedm takových podniků, a i tak v nich mlsného turistu většinou předem raději nenápadně upozorní. Jedná se totiž o jídlo vyráběné z páté čtvrtiny masa.
Takhle servírují rigatoni con la pajata v římské restauraci Augustarello.
Za nákupy vyrážejí do Testaccia turisté, ale především místní.
Jídlo upracovaných chudých
Matematicky to nesedí, protože pojem quinto quarto je ustálenou italskou mluvnickou hříčkou. Označuje neprodejnou část z každodenního výseku masa. Podle druhu porážených kusů sem patří kopyta, oháňka, klouby, uši, části kůže a některé vnitřnosti. V devatenáctém století byli pátou čtvrtinou odměňováni zaměstnanci italských městských jatek.
Tito často svobodní muži, zvaní lehce hanlivě Scortichini, tedy „žlučníkáři“ (podle jejich intenzivního zápachu, nevábně potřísněných oděvů a údajně neustále nabroušené nálady), se tak stali průkopníky levné italské gastronomie. Je to pochopitelné, jejich denní plat za mnoho nestál, času na přípravu večeří nebylo po dlouhé celodenní dřině mnoho a zmíněné přilepšení v podobě páté čtvrtiny bylo na hranici stravitelnosti. Ale s tím si uměli poradit.
Dokládá to právě la pajata, kterou pokládali za jednu z největších dostupných pochoutek. Jejím základem je od matky dosud neodstavené telátko, živené pouze mlékem a hned poražené na jatkách. Scortichini mu poté vyřízli střeva, která jsou i na pouhý pohled jasně bílá. Počínali si s krajní opatrností, aby nedošlo k jejich porušení řezem, protože to nejlepší je uvnitř. Střeva potom zauzlovali, kousek po kousku, čímž vytvořili asi dvaceticentimetrové buřtíky. Nebylo to jen tak, vzhledem k tomu, že délka střev se obvykle rovná patnáctinásobku délky poráženého zvířete.
Tyto stále propojené zaškrcené válečky se poté kladou do hrnce s rozpáleným tukem, přisypávají se sušené piniové oříšky, dodá se lžíce vinného octa a olivový olej. Pokrm se nejprve dusí, posléze se přidává voda a dochází k varu. Do hrnce se postupně přihazují rajčata, celer, cibule a česnek, aby se vytvořil omáčkový základ. Po dvou hodinách je dílo hotovo. Jistě, ještě je nezbytné připravit široké, krátké duté špagety - rigatoni, ale to už je dílem okamžiku.
Střívka se z načervenalé omáčky vyloví a nakrájí nahrubo nožem. Během varu se v nich nestrávené mléko působením tepla a enzymů stačilo vysrážet a výsledkem je důmyslná náplň hrudek bílého měkkého krémovitého sýra, ne nepodobnému klasické ricottě. A můžete servírovat.
Odstrkovaná dobrota
La Pagliata má v italské kuchyni unikátní postavení hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že je jednou z mála ryze římských specialit. Italská metropole totiž sice převzala celou řadu regionálních receptů, ale vlastních má jen pomálu. A Italové připouští, že la pajata je římská tipicità, krajová specialita. Je to stejné, jako když chcete dobrou mozarellu: vyrazíte do Neapole. Za skutečně dobrým ragú poputujete do Boloně a la pajata si dáte v Římě.
Extrémní gastronomie
|
Jenže to nebudete mít snadné, a to je ono druhé specifikum pokrmu. Na tradiční římskou chuťovku totiž dopadl stín regulací. Poprvé se tak stalo v roce 2001, v souvislosti s bovinní spongiformní encefalopatií, tedy nemocí šílených krav (BSE), protože následná přísná hygienická opatření znemožnila další manipulaci s necertifikovanými částmi těl skotu. Italští kuchaři si na čas vystačili se střívky jehněčími (které ostatně většinou na talíři dostanete s ujištěním, že se jedná o telecí), ale tlak na změnu, umocněný i halasem ochránců zvířat, stále sílil.
Z jídelních lístků restaurací v Římě tak la pajata zhusta zmizela. Čestnou výjimku udělili komisaři z hygieny jen několika provozovnám v bývalé jateční čtvrti Testaccio. Cti se dostalo především podnikům Checchino a Augustarello, protože v obou byl pokrm v roce 1887 vůbec poprvé servírován. Obě zmíněné restaurace přitom odebírají maso z certifikovaných košer jatek, která mají pro rituální porážku náboženskou výjimku.
Jinde v Evropě ani ve Spojených státech amerických tento nevšední kousek tradiční římské kuchyně neochutnáte. Pokud si budete chtít pokrm v originálním podání dopřát, počítejte s lehce nadsazenou cenou okolo 50 eur (asi 1 350 korun) za porci. Ta chuť ale stojí za to.
