Schválně, kdo to řekl, že "máme příliš mnoho mobilů. Máme příliš internetu. Musíme se těch věcí zbavit. Nyní máme prostě příliš mnoho strojů"?
Papež? Gu-gui, náčelník papuánského kmene Lunga? Nebo James Talmage Stevens, guru těch, kdo se připravují na přežití po konci světa? Ne, byl to někdo z úplně opačné strany. Někdo, do koho byste to nikdy neřekli, protože ho máte spojeného s vyhlížením moderní budoucnosti, s lety do vesmíru, raketami, lidmi na Marsu, technikou a pokrokem. Byl to Ray Bradbury.
Je to docela paradox, ale těch bylo v jeho životě víc. Spisovatel, pro kterého byl aspoň na papíře planetární let jako cesta tramvají, v životě neřídil auto. Bál se. Muž, který psal o kolonizaci Marsu, neuměl ani zašroubovat žárovku.
Když loni zemřel, psalo se v českých médiích, že se celý život bál letět letadlem, což není pravda. Strach ho přešel v 80. letech, kdy jako šedesátník letěl poprvé. Leteckou fóbii překonal kvůli své pohodlnosti.
To bylo tak: při třídenní cestě autem na Floridu postihla auto řízené šoférem řada poruch, dokonce dvakrát píchli. "Po tom druhém defektu mě oslovil nějaký hlas z nebes nad námi. Byl jasný a hlasitý," řekl později Bradbury časopisu Playboy. "A já jsem slyšel to poselství: Létej, pitomče, létej. A po svém prvním letu jsem zjistil, že jsem se nebál létání, ale sám sebe. Čtyřicet let jsem se bál, že poběžím uličkou a budu křičet Zastavte letadlo, pusťte mě ven! A pak přišel ten první let a byl úžasný. Teď létám všude a líbí se mi to."
Náhoda v New Yorku
Ale s psaním to ale žádný nečekaný paradox nebyl. Dělal to od malička. Jen měl potíže s tím, aby mu nějakou knihu vydali. Ale zasáhla náhoda, a to hned třikrát.
Poprvé a podruhé to bylo ve stejný okamžik v New Yorku. Psal se rok 1949, mladý Bradbury se rozhodl být spisovatelem, doma měl manželku, která čekala jejich první dítě, a v kapse prázdno. Přijel přes celou Ameriku autobusem, zaplatil si pokoj v ubytovně YMCA za pouhých padesát centů na noc a začal obcházet nakladatelství s rukopisy svých povídek. Všude ho vypoklonkovali.
Jediný z redaktorů, kdo s ním aspoň zašel na večeři, aby si promluvili, byl Bradbury. Ano, tak se jmenoval. Pracoval v nakladatelství Doubleday, křestním jménem se jmenoval Walter a zaujalo ho, že tenhle mladý nadšený psavec se jmenuje jako on. Bradbury není nijak rozšířené jméno.
Kdyby Ray Bradbury narazil třeba na redaktora Smithe nebo Adlera, možná by o něm svět nikdy neslyšel. A neměl by ani Marťanskou kroniku, protože tu Walter Bradbury vymyslel. Druhá náhoda totiž přišla během večeře.
Když si mu Ray stěžoval, že po něm všude chtěli román a on má jen povídky, hodně z nich o lidech na Marsu, Waltera osvítil Duch svatý: "A nemohl byste ty povídky dát do jedné knihy a spojit je názvem? Co třeba něco jako Marťanská kronika?"
A bylo po jídle.
Ray Bradbury vyrazil do YMCY a přes noc napsal osnovu. Ráno ji donesl Walteru Bradburymu, ten si ji přečetl a vypsal Rayi Bradburymu šek na 750 dolarů. Ten vyrazil domů do Los Angeles, pospojoval povídky a bylo to.
Kniha vyšla a zasáhla třetí náhoda. Jednoho dne se Ray Bradbury potloukal po knihkupectví v Santa Monice, což byla jedna z jeho nejzamilovanějších činností, a najednou si uvědomil, že ten elegantní muž, který si tam prohlíží knížky, je Christopher Isherwood, intelektuál, spisovatel a kritik. Hodně známý, vlastně úplná špička. Bradbury koupil jednu Marťanskou kroniku, napsal do ní věnování a předal ji Isherwoodovi.
Ten mu za dva dny volal a zeptal se překvapeného: "Víte, co jste napsal?" Bradbury nervozně odpověděl, že to by se rád dozvěděl od něho. "No, mladý muži, jestli to chcete vědět, kupte si New York Times," řekl kritik.
Isherwood ho v novinách vychválil a Marťanskou kroniku to vystřelilo mezi bestsellery.
Bradbury byl spisovatelem a už jím zůstal a jen rostl. I když původně to vlastně mělo být jinak.
Dítě, které četlo a psalo
Malý Bradbury totiž chtěl být kouzelníkem. Myslel to vážně a věnoval se tomu. "Byl jsem chlapeček, který kouzlil na jevišti a měl falešný knír, jenž mu během představení padal."
Ray BradburyNarodil se v roce 1920 v Illinois. Napsal řadu hororových povídek a sci-fi románů a povídek, sám však své zařazení do škatulky sci-fi odmítal. Kromě toho byl autorem mnoha scénářů i divadelních her. Mezi jeho nejznámější díla patří 451 stupňů Fahrenheita, Marťanská kronika či Pampeliškové víno. Byl neúnavným podporovatelem a propagátorem knihovnictví. "Nevěřím na vysoké školy a univerzity. Věřím v knihovny, protože většina studentů nemá žádné peníze," prohlásil. Po mrtvici v roce 1999 byl částečně odkázán na vozík. Zemřel v červnu 2012. |
Ale pak objevil čtení. "Začal jsem číst v knihovně, když mi bylo sedm. Žil jsem v knihovně až do dvanácti let. Pak jsem začal psát."
Byl tím posedlý. Dopsal si sám příběhy Edgara Rice Burroughse o Marsu (ten totiž nevymyslel jen Tarzana) a na hřbetu knihy Příběh dvou měst od Charlese Dickense přelepil jméno autora lepenkou a místo něj napsal své vlastní jméno.
Psal pořád a někdy dokonce na papíry, do nichž se v řeznictví balilo maso. Na blok neměl, byla totiž krize a rodina měla hluboko do kapsy. Stěhovala se ze Středozápadu do Arizony, pak zase zpátky - podle toho, kde měl otec práci. Nakonec to Bradburyovi riskli a se 40 dolary odjeli hledat štěstí do Kalifornie.
V Los Angeles Bradbury senior práci opravdu získal, rodina byla nad vodou, ale nebylo to nic moc. Dostával 14 dolarů týdně. Ale pro Bradburyho juniora to bylo požehnání, protože bydleli uprostřed Hollywoodu, jen čtyři bloky od nejbližších filmových studií. Ray tam několikrát týdně jezdil na kolečkových bruslích, vyhlížel hvězdy, jako byli Laurel a Hardy, Marlene Dietrichová či Cary Grant, a začal si povídat s lidmi od filmu. Možná, že to byl jeden z nejdůležitějších momentů. Svět úspěchu pro něj nebyl něco nedosažitelného, zjistil, že se do něj může zařadit i on.
Už ve čtrnácti mu jeden ze známých, tehdejší rozhlasová hvězda George Burns, jehož zřejmě pobavila chlapcova dychtivost, umožnil párkrát psát pro svou show. To byl Bradburyho první honorář.
Psal dál, ale po střední škole nemohl studovat, protože nebyly peníze. A tak pokračoval v docházení do knihoven. To byla jeho univerzita. "Knihovny mě vychovaly," řekl po letech. Vydělával si roznáškou novin, pak šel do knihovny číst a v noci psal. Takhle to šlo roky. Měl tak trochu štěstí, protože ho za války nevzali k armádě. Zrovna on, který viděl tak daleko do budoucnosti a tak hluboko do lidské povahy, měl špatný zrak.
Nebyl to suchopárný vědátor, jeho proslovy byly jiskřivé a provokativní, mnohdy rozesmály.
Byl spisovatelem, který se nejvíc zasloužil o to, že se sci-fi díla dostala do literárního mainstreamu, napsal po jeho smrti list The New York Times.
Mimochodem, někdy psal i v knihovnách. Ve studovně knihovny Kalifornské univerzity, kde za deset centů na půl hodiny půjčovali psací stroje, napsal příběh, který pojmenoval Hasič. Popisoval budoucnost, v níž lidstvo pálí knihy. Za půjčování psacího stroje zaplatil celkem 9,80 dolaru a vyplatilo se mu to vrchovatě. Po letech příběh rozšířil a vydal pod jménem 451 stupňů Fahrenheita.
První povídku mu otiskli v roce 1942 a dostal za ni bez čtvrťáku 14 dolarů. Na konci toho roku se stal spisovatelem na plný úvazek. O pět let později mu vyšla první kniha povídek, ale vydalo ji jen malé nakladatelství v městečku Sauk City ve Wisconsinu.
Pak se oženil a v roce 1949 sedl do autobusu směr New York, aby se pokusil vydat první skutečnou knihu.
Co všechno vymyslel
Pokud člověk nebyl fanatik do sci-fi a blázen do Bradburyho k tomu, mohl si ho před příchodem internetu, kdy měl o něm k dispozici leda tak pár informací na obálce, podle jeho knih představovat nejspíš jako vážného a zřejmě i hodně usedlého, možná až suchopárného muže posedlého technikou. Ale skutečný Bradbury byl někdo úplně jiný.
Když s ním na konci 90. let redaktoři Playboye pořizovali interview (dělali to skoro týden!), skoro celou dobu chodil v šortkách, stále byl dobře naložený a vtipkoval. A po domě měl spoustu hraček.
Jako by celý život zůstal chlapcem. Koneckonců o sobě říkal, že vlastně pořád zůstal tím malým kouzelníkem, tentokrát ovšem čaruje se slovy a představami. "To nejlepší na mém životě je, že vše, co jsem udělal, je výsledkem toho, čím jsem byl ve dvanácti, třinácti letech," prohlásil jindy.
Čím víc ho jeho čtenář opožděně poznává, tím ho má raději i jako člověka. Jeho myšlenky byly provokativní, svěží a logické. Když se zeptali spisovatele, jehož označovali za velikána sci-fi (on sám říkal, že sci-fi nepíše), na jeho názor na propojení lidstva přes internet, řekl: "A proč bych měl být ve spojení se všemi těmi lidmi?"
Můžete říct, že to byl názor starce z jiné doby. Ale něco na tom přece je. Navíc je to názor člověka, který sám v knihách naznačil budoucnost v podobě bankomatů, handsfree či aut, která budou řídit sama. Údajně to byl také on, kdo inspiroval šéfa společnosti Sony, aby začal vymýšlet walkmana.
Jeho názory připadaly astronautům, starostům i byznysmenům zajímavé natolik, že si od něj nechávali radit. Pár měst ho požádalo, aby jim pomohl vyřešit problémy s hromadnou dopravou, pro obchodníky řešil, jak oživit uvadající obchodní centra, společnost Disney ho najala při vymýšlení zábavního parku a NASA ho vozila na Cape Canaveral, aby tam přednášel.
Věci totiž viděl vždy mladistvě, neotřele a šel k jádru věci, které ostatním zůstávalo skryto pod pěnou na povrchu. Jednou mu položili otázku, jak se cítí, když celý život psal o životě na Marsu, ale teď už tam přistály kosmické sondy a teď se ukázalo, že tam nic není. Nadechl a odpověděl: "Vy troubo! Vy blázne! Na Marsu je přece život, podívejte se na nás! Jen se podívejte! My jsme Marťani!"
