Na první místo staví vždy sebe. Zdraví vlastní rodiny nebo zájmy ostatních lidí pro ně budou vždy až druhořadé. Osobnosti s psychopatickými rysy je budou řešit teprve tehdy, pokud z toho bude plynout prospěch pro ně samotné. Temné stránky osobnosti jako manipulativnost, narcismus a sklony k agresivitě jsou u psychopatů zřetelně odchýleny od normy. Jenže dávat rovnítko mezi vraždícího maniaka a psychopata je ošidné. V dospělé populaci jsou psychopati zastoupení zhruba jedním procentem a zdaleka ne každý má násilné sklony.
Přečtou si vás jako knihu
Jedním z rysů, který charakterizuje psychopatickou osobnost, je nízká míra empatie. Je to však složitější. Jejich schopnost vcítění se, porozumění pocitům a motivům druhého člověka není nulová, je jen omezená na určité emoce. Podle norského psychologa Asleho M. Sandvika mají psychopati dokonce „rozšířené vnímání jinak téměř nepostřehnutelných náznaků emoční zranitelnosti“. A to z nich činí ideální sociální predátory.
Při testech, které realizoval mezi dobrovolníky z řad vězňů i běžných občanů, si Sandvik všiml zajímavé věci. Lidé s psychopatickými rysy osobnosti dokázali i z drobných záchvěvů obličeje rozpoznat, zda se objekt jejich zájmu něčeho bojí. Ano, psychopati selhávají na celé čáře, když mají poznat, jestli jejich „terč“ vyjadřuje širokým úsměvem radost, nebo spíše pocit štěstí. Těmto emocím totiž moc nerozumí.
Ale mnohem lépe než obyčejní lidé rozpoznají vyjádření obav, strachu, únavy a úzkosti. Přímo dokonalý radar na vnímání těchto emocí měly přitom ženy-psychopatky, které pozorovaly muže. Obecně to znamená, že při osobním jednání bude psychopat vědět, že vás zahnal do úzkých, možná ještě dříve, než si to uvědomíte sami. A snáze najde vaše slabé místo.
Zářící hvězda večírků
Úzkost a obavy můžeme pociťovat, když se máme bavit s neznámými lidmi. Nezávazná konverzace na pracovním večírku totiž činí řadě lidí problémy. To proto, že se sami obáváme, jak budeme na své okolí působit. Bojíme se negativního hodnocení, držíme se raději stranou.
Psychopati jsou však bytostně přesvědčeni o své dokonalosti a na názoru okolí jim sejde pramálo. Proto se do konverzace vrhají přímo s chutí. Ohromí vás svou bezprostředností, zdánlivou otevřeností a záplavou dobře zvolených slov. Bývají rozenými řečníky, kteří dokážou vycítit, jakým tématům se raději vyhnout. Umí zapůsobit a strhnout na sebe pozornost.
Jejich famózní nástup do diskuze a sebejisté vystupování navíc podporuje takzvaný haló efekt. Na základě prvního dojmu si je prostě ihned podvědomě zařadíme mezi „ty správné“. Mezi veselé, vtipné, milé a inteligentní.
V roce 2012 provedl psycholog Nicolas S. Holtzman experiment, který se soustředil na vztah osobnostních rysů a subjektivní vnímání atraktivnosti. Výzkum shrnul tak, že psychopati „umí vypadat dobře“. Ví, jak se obléci, a zatímco se lidé budou při volbě vhodného oděvu držet přiměřenosti situace a průměru, psychopati umí zazářit. Nesejde jim na konvencích, chtějí především prezentovat sami sebe.
Práce pod tlakem? Neznáme
Ani ve vypjaté situaci navíc psychopati neztrácejí nadhled. Tlak, stres a nervozita jako by je zcela míjely. Vděčí za to faktu, že jejich organismus nevylučuje stresové hormony stejným způsobem jako u vás. Při zátěžovém režimu se u nich neaktivuje adrenokortikotropní hormon, který nás dokáže ve stresu krátkodobě nabudit, aby při konstantní zátěži vyčerpal naše rezervy.
Stres pro ně není omezující faktor, ale realita, se kterou žijí. A vědomě se jí přizpůsobují. Neprokrastinují, nepotřebují si hledat rozptýlení k odpočinku, nepropadají zbytečně panice. A díky svému nadhledu jsou schopni často zvolit tu lepší variantu řešení. Proto je nadřízení zbožňují a vidí v nich akvizici k povýšení.
Vděčným příkladem nenásilného psychopata byl například kosmonaut Neil Armstrong. Při kritickém přistání na Měsíci ho dělilo sedmdesát sekund od smrti, aby v posledních deseti sekundách dokázal chladnokrevně nalézt řešení situace. V osobním životě mohl být nesnesitelný, ale v okamžiku, kdy vám jeho ledový klid zachrání život, jste rádi, že ho máte na své straně.
Otevřená hlava plná nápadů
Kreativita je obsáhlý soubor schopností, které umožňují uměleckou, vědeckou nebo jinou tvůrčí činnost. Není však dána každému. Inteligentním psychopatům je schopnost pohlížet na věci jinak a hledat originální cesty provedení vlastní.
Kreativita je totiž souboj s konvencemi, svár mezi tím, co se smí a může, a tím, co bychom chtěli. A psychopati jsou mistři, když přijde na hledání alternativních přístupů. Pokud jim totiž jde o dosažení vlastního cíle, dokážou ignorovat dosavadní hranice.
Pokud je dokáže většinová společnost patřičně motivovat, jsou z nich vynikající vědci, profesoři, ale i umělci, spisovatelé, muzikanti, malíři a básníci. Slabou stránkou psychopatů je, že se poměrně snadno znudí monotónní prací. Montovna u pásu není nic pro ně. Jenže i z této nevýhody umí těžit. Zvládnou si totiž reorganizovat svou činnost takovým způsobem, aby byla pestřejší a efektivnější. Přeskládají priority, změní pořadí úkolů, zvýší efektivitu. Z psychopatické osobnosti, která začíná na montážní lince, se tak velmi rychle může stát oblastní ředitel výroby.
Voják, policista, manažer
Přestože lidé s psychopatickými rysy tvoří jedno procento dospělé populace, v některých zaměstnáních na ně narazíme mnohem častěji, než by se mohlo zdát. Podvědomě se realizují tam, kde mohou jejich sklony skutečně vyniknout.
Například v armádě. Dokážou se totiž soustředit na dosažení úkolu bez ohledu na komplikace a ztráty. Soucit, výčitky a morální pochyby do války nepatří, pokud ji chcete přežít. A psychopat nehloubá nad tím, zda zmáčknout spoušť. Jejich chladnokrevnost a vysoká efektivita tu rozhodně nalezne uplatnění. Stejně jako u policie.
Největší zastoupení osobností s psychopatickými rysy najdeme na manažerských pozicích. Draví žraloci v obleku tu s přehledem dosahují čtyřprocentní zastoupení a na vrcholných pozicích korporací jich sedí až 12 procent. Chybět nesmí ani mezi právníky, prodejci a burzovními makléři. Ostatně, existují studie, které mezi příčiny světové finanční krize z roku 2008 řadí vysoké procento psychopatů ve vedení korporací a především finančních institucí.
Kromě toho však psychopati bývají šéfkuchaři nebo výtečnými chirurgy. Zvládnou totiž odstínit, nebo spíše nevnímat emoce. Operují pětileté dítě a za dveřmi přitom pláčou jeho rodiče? V zásadě je jim to jedno. Operují, jak nejlépe dovedou, a ruce se jim kvůli nadbytečným citům rozhodně netřesou. A výsledek v podobě záchrany života je jim přednější než soucitné řeči.
