Americká armáda bojující ve Vietnamu psychologické operace rozhodně nepodceňovala. V Bien Hoa, Da Nangu, Nha Trangu, Pleiku i u Can Tho deponovala celé bataliony specialistů školených v různých, často ne zrovna čistých praktikách. Byli tu profesionálové z Ústřední zpravodajské agentury a neméně obávaní experti ze Studijní a pozorovací skupiny. Nevinným názvem se nenechte zmást, jejich hlavní náplní byly nekonvenční a přísně utajené mise. Všichni se svým dílem snažili přispět k tomu, co dosud nedokázaly tisíce tun bomb, min a napalmu. Tedy definitivně zlomit vůli protivníka a připravit jej o odhodlání setrvat v odporu.
S úspěšností realizovaných programů to však navzdory nemalým výdajům zrovna slavné nebylo.
Cesta k prohře dlážděná neúspěchy
Za jeden velký debakl lze považovat například celou masivní letákovou kampaň, která měla v tištěné podobě podsouvat „ty správné“ informace nepřátelům, demoralizovat je a v ideálním případě dovést k dezerci nebo rovnou kapitulaci. Papírem se přitom ve vojenské tiskárně sedmé skupiny vedení psychologických operací rozhodně nešetřilo. Právě tady vyráběli 80 procent podvratných tištěných materiálů.
„Měsíčně jsme spotřebovali 200 tun papíru. Zadali jste nám libovolný text a my jsme do večera vyrobili první milionovou várku,“ vzpomínal po válce seržant William Boyle. Měsíčně tu vyrobili až 800 milionů letáků, které pak byly většinou rozprašovány nad džunglí z letounů C47 v regionech, kde se měl nacházet nepřítel.
Zadaný text se sice dynamicky měnil podle potřeb konkrétní kampaně, ale základní poselství zůstávalo stejné: „Vzdejte se, nejsme nepřátelé, o zajatce se dobře postaráme, válku chtějí vést pouze vaši fanatičtí nadřízení.“
Vietnam byl erotický a narkotický, vzpomíná válečný fotograf Jedna z prvních myšlenek, která vás při pohledu na válečného fotografa Patricka Chauvela napadne, je srovnání s Napoleonem. Patrick je Francouz malé postavy a neuvěřitelně zarputilého ducha, kterého nic nedokáže udržet na jednom místě. |
Jak účinné to bylo? Téměř nijak už jen proto, že vlhké klima tropických pralesů životnost kousků papíru drasticky snižovalo. Američané považovali za úspěch, když z jednoho tisíce vytištěných letáků dorazilo k zamýšlenému cíli, tedy rukám a očím nepřátelského ozbrojence, pouhých 17 kusů. Na druhé straně se ona operace dala administrativně dobře vykazovat. Mohla gradovat podle přání štábu, ztráty byly minimální. Proto běžela od roku 1964 bez ustání až do konce války. Celkový náklad šel do mnoha miliard kusů letáků.
Hledání porozumění s těmi, co nerozumí
Nevalné to bylo i s programem Thong Cam, volně přeloženo jako Vzájemné porozumění. Měl propagandisticky působit na civilní obyvatelstvo vietnamských vesnic zdánlivě „nevinnými“ tiskovými materiály. Například omalovánkami, pohádkami pro děti, kalendáři. Usměvaví američtí vojáci v nich procházeli kolem rýžových polí, vesničané jim radostně mávali.
Jenže grafické zpracování většinou odráželo elementární nepochopení vietnamské mentality a kulturního, historického zázemí. Obliba 1,6 milionu kalendářů nebo 66 tisíc pohádkových knížek tak byla minimální. Do značné míry propadl i čtrnáctideník Tu Do, tedy Svobodný Jih, vydávaný a šířený nákladem dvou milionů kusů. Z prostého důvodu.
Od roku 1945, přes celé období francouzské kolonizace až po konflikt se Spojenými státy, fungovalo mimo velká města jen minimum škol. Míra negramotnosti venkovského obyvatelstva se tak blížila 90 procentům. Jedinými čtenáři tak často mohli být sice gramotní, ale politicky již prokádrovaní sympatizanti severovietnamské armády.
Debaklem skončily i americké dárečky pro vesnice, které se nacházely v zóně operací Vietkongu. Například 25 tisíc mýdel z hygienických balíčků, která způsobila pobouření coby dost nejapný pokus o otravu místních dětí. I když totiž voněla hezky, k jídlu, jak se ukázalo, rozhodně nebyla. Naopak tím získala munici severovietnamská propaganda, která mohla těžit z „nestravitelnosti hořkých darů Ameriky“.
Volání mrtvých duší
Dvacítka důstojníků šesté skupiny vedení psychologických operací se poté soustředila na audio-vysílání. Ampliony umístěné na vrtulnících či obrněncích posílaly decibely propagandy přímo k cíli. Při 1002 misích nad územím pod kontrolou nepřátel odvysílali celkem 1 425 hodin a 40 minut zvukového záznamu.
Zvláštní pozornost si zaslouží dvě vyrobené nahrávky. První sázela na duchařskou kulisu, vzlykot a úpění už mrtvého severovietnamského vojáka, jehož duše nenalezla po smrti klid. Bojoval totiž za špatnou věc a padl daleko od domova. Nebyl řádně pohřben, proto teď nemůže klidně odpočívat na věčnosti se svými předky. V čem byl problém?
Reproduktorem zesílené chroptění a steny ve vietnamštině, ozývající se noční mlhou, deptalo hlavně americké hlídky na stanovištích. A když náhodou vojáci z vietnamského severu vypálili pár ran směrem ke zdroji hluku, tedy údajnému duchovi, odpověděla jim soustředěná palba. Tím legenda o Vu-Lan, Zbloudilé duši, přišla rychle o hodnověrnost. Ony duchařské hrátky navíc vadily i americkým spojencům, jihovietnamským vojákům, protože záhrobí a vlastní předky chovali v hluboké úctě.
O poznání efektivnější byla nahrávka nazvaná příhodně Tygří řev. Poručík Peter Boni ji pořídil v bangkokské zoologické zahradě a její opakovaná noční přehrávání vedla k tomu, že 150 vojáků Vietkongu skutečně opustilo dobře opevněné stanoviště na hoře Nui Ba Den. S hladovými šelmami se v noční tmě potýkat nechtěli.
Pro Američany ze štábu vedení psychologických operací to však byla dost skromná náplast na dosavadní neúspěchy. Proto je samotné překvapila efektivita opatření, které vůbec nevzešlo od nich, ale od řadových vojáků ze 101. výsadkové divize. Ti nepotřebovali tuny papíru a tlampače, stačila jim jedna obyčejná hrací karta. Pikové eso.
Výsadkáři hrají vlastní hru
Vojáci ze 101. vstoupili na vietnamská bojiště oficiálně na konci června roku 1965. I když byli za své výložky s křičícími orly nepřáteli nejprve posměšně označováni jako kuřecí muži, poměrně rychle si získali respekt. Jednou z osobitých zvláštností onoho útvaru přitom byla „signatura“ v podobě hrací karty s jediným černým listem, kterou ve Vietnamu zanechávali na místě úspěšné vojenské akce.
Proč? Možných interpretací o vzniku oné tradice je spousta a mají dost spekulativní charakter. Ještě za druhé světové války si helmy symbolem z hrací karty označovali výsadkáři 506. regimentu. Usnadňovalo to orientaci, příslušnost k jednotlivým jednotkám. Postupně se praxe označení přenášela dál.
V četě se prý kartami označovali ti nejlepší střelci, karty sloužily k losování dobrovolníků pro extrémní úkoly, za doprovodu velitelových slov „Tu kartu mi pak vrátíte zpátky“, nebo čistě jen jako symbol pospolitosti jednotky. Mohlo jít o symbol války, znamení odporu proti mírovému hnutí hippies nebo jen o znamení nejvyšší karty v balíku, přinášející štěstí riskujícím hráčům. Vyberte si.
V praxi to v každém případě bylo prosté. Vypálená vesnice, přepadená karavana severovietnamských zásobovačů, zmasakrovaná hlídka, zničené postavení minometů? Pokud to mají na svědomí vojáci ze 101. divize, zůstane za nimi jejich charakteristická značka. Pikové eso. Pro ně možná symbol štěstí a úspěchu, pro Vietkong děsivý symbol smrti.
Dvaapadesát es jednom v balíku
Nápad zanechávat na tělech zabitých nepřátel zlověstnou kartu má sice původ u 101. výsadkové divize, ale teprve v hlavách poručíků z Charlie Company, 2. batalionu 35. pěchotní regimentu, jmenovali se Barrie E. Zais, Thomas R. Wissinger a Charlie Brown, dozrál do, řekněme, průmyslové podoby psychologické války.
Právě Brown totiž během dovolenky doma ve Spojených státech navštívil v lednu roku 1966, spíše pokusně a z vlastní iniciativy, tiskárny USA Playing Card Company v Cincinnati. S dotazem, na kolik by ho asi tak přišla tisícovka pikových es. „Nečekal jsem, že by někdo bral můj dotaz vážně, ale nakonec si na mě udělal čas sám vedoucí tiskárny Allison F. Stanley, který chtěl slyšet nějaké rozumné zdůvodnění,“ vzpomíná Brown.
Dostal ho. A ukázalo se, že pan Stanley přišel ve druhé světové válce o syna. A že ten sloužil u 101. divize. Pak už to bylo jasné. Jeho tiskárny okamžitě vyhotovily edici pěti tisíc balíčků po dvaapadesáti kartách, složenou jen z pikových es. A všechny je, vlastním nákladem, odeslali do Vietnamu jako podporu válečného úsilí.
„Jestli to fungovalo? Sám si tím nejsem úplně jistý,“ říká Brown. „Jestli to však pomohlo zvýšit naši morálku? Rozhodně! Pomáhalo nám to přežít, povzbuzovalo nás to.“
Znamení smrti ze Západu
Od té doby už američtí vojáci o piková esa nouzi neměli. A ti severovietnamští jim dávali víc než dost příležitostí k tomu je použít. Když pětačtyřicet průzkumníků ze 101. divize, takzvaná Tiger Force, jedna z nejvíce dekorovaných jednotek z Vietnamu, vyrazilo na misi za nepřátelskou linii, dokázali za osm měsíců „ulovit“ přes tisícovku vojáků z Vietkongu, a nejspíš spáchat i hezkou řádku nehezkých válečných zločinů. A všude tam, kde bojovali, za nimi zůstávala i piková esa. Vzkazovala něco jako: „Toto je naše práce.“
„Myšlenka byla položit pikové eso na oči mrtvého nepřítele, jako by to bylo to poslední, co viděl,“ říká kapitán Blaine Revis, který ve Vietnamu sloužil u říčních patrol. I on si povšiml „intenzivní reakce“ civilistů na zmíněný symbol. Když jejich člun s hlídkou zastavil na jedné z cest u první vesnice, měli brzy palubu plnou dost nenechavých dětí. Poté, co si na bok lodi namaloval pikové eso, se všichni místní jeho lodi vyhýbali. Legenda odstrašujícího efektu karetního symbolu se rychle šířila dál. „Báli se ho víc než bombardérů,“ líčil.
Odstrašujícího efektu pikových es si nakonec povšimli i lidé z batalionů pro psychologické operace. A byli ohromení. Typický příklad? Rozbahněné koryto stezky v džungli, kterou využívali severovietnamští vojáci k přesunům materiálu a posil, prý mohli američtí letci bombardovat od rána do večera, ale bez zjevného úspěchu. Když se však na kmeni stromu u stezky objevila připíchnutá karta se známým symbolem, dobré dva týdny tudy prý neprošla ani noha.
Na pomezí příběhů a válečných legend pak stojí „ověřené“ vyprávění členů týmu psychologických operací, kteří se údajně měli zasadit o to, aby před kobercovým náletem na konkrétní oblast byla v místě shazována zásilka karet. A po pár opakováních prý stačilo nad lokalitou jen shodit karty, místo bomb. Nepřátelé se místu preventivně vyhýbali. Realita? Přehánění? Těžko říct.
Pro skeptičtější a hloubavější čtenáře karetní dovětek. Ve Vietnamu hrají karty rádi, ale v jejich balíčku nemá křížová ani listová karta barvu černou, ale zelenou. S černou přišli až Francouzi a po nich Američané. A s nimi, tak to vnímají místní, nepřišlo nic dobrého.
