„Co to bude dneska?“ Za pět dolarů dobrovolníci konzumovali to, co mělo dělat, jak se předpokládalo, zdravotní potíže. Testy potravin začínaly zostra.
Stačilo každé balení mleté kávy doplnit drcenými kostmi jatečních zvířat. Chybějící gramáž těch několika zrnek v jednom sáčku se pak v měřítku průmyslového zpracování kávy měnila na celé ušetřené tuny. A pochopitelně na zisk tisíců dolarů pro výrobce takové pochoutky. Jinde nastavovali obyčejnou pšeničnou mouku pilinami, ještě tomu drze říkali kypřící směs.
Síran měďnatý, činidlo běžně používané k bělení kůže, se zase uměl postarat o to, že konzervovaný francouzský hrášek získal sytě zelenou, svěží a nadmíru zdravě vypadají barvu. Vyšší trvanlivost mléka se zajišťovala skrze formaldehyd. Že se ta chemikálie dosud používala při balzamování nebožtíků v pohřebních ústavech? Na to se lidé z představenstev amerických potravinářských korporací neptali.
Zajímali se jen o hospodářské výsledky. A ty byly báječné.
Navíc se tenkrát, v druhé polovině 19. století, fúzovalo. V době míru ne úplně perspektivní těžba ledku, suroviny pro výrobu střelného prachu, se dala skvěle zužitkovat pro výrobu zemědělských hnojiv. A současně též ke konzervaci masa.
Industrializace objevovala každým dnem další nové prostředky, které umožňovaly exponenciální růst produkce potravin, aniž by bylo nutné navyšovat odběr ze zemědělství. Pikantní hořčici klidně vyrobíte i z jódu a rýžové mouky. Med se dal doplnit glukózovým sirupem, olivový olej se mísil s olejem bavlníkovým. A když už máte oleomargarin, vaše máslo a sýry vlastně nikdy nemusí vidět krávu.
Že to chutná jinak než originál, že to rovnou chutná naprosto odporně? Tím ať se trápí v oddělení marketingu. Skutečně dobrá reklama prodá cokoli.
Kvůli reklamně řada běžně dostupných výrobků slibovala věci, které nikdy nemohla splnit. A jiné produkty dosahovaly zázraků přinejmenším pochybným způsobem. Doušek Coca-Coly vás opravdu nabudil, protože obsahoval extrakt z listů koky. A dětské sirupy proti kašli skutečně tlumily kuckání, protože byly plné laudana a morfinu.
Potravinářské společnosti mezi sebou bojovaly o to, kdo v silně konkurenčním prostředí dodá na trh lacinější a trvanlivější produkt pro spotřebitelské masy. Bylo naprosto běžné ředit nebo nahrazovat drahé suroviny levnějšími. Používat chemické konzervanty, jejichž účinky na člověka nebyly pořádně známy. Přidávat barviva, aby nekvalitní potravina vypadala lépe. Prodávat výrobek pod názvem, který neodpovídal skutečnému složení.
Počátky éry průmyslové výroby potravin ve Spojených státech byly skutečně divoké. Potravinářské koncerny ctily jen jedinou etiku: ziskovost.
Celému byznysu s výživou pro 76 milionů lidí chyběla jakákoliv regulace.
