V lednu 1944 dopadlo na Berlín během náletu 2 300 tun spojeneckých bomb. V následujících týdnech padlo obležení Leningradu i Sevastopolu, Sověti osvobodili Krym. Proběhla bitva u italského Monte Cassina a 6. června došlo k vylodění v Normandii.
Po otevření fronty v západní Evropě v létě onoho roku už věřili ve vítězství Třetí říše jen opravdoví fanatici, doufající v nekonečnou prozřetelnost vůdce a zvrat dosažený pomocí wunderwaffen, zázračných zbraní. Situace se nacistickým stratégům jevila dlouhodobě neudržitelná, velkolepé ofenzivní plány byly vesměs nahrazeny zoufalými obrannými a ústupovými boji. Konec války se zřetelně blížil, což jasně dokládaly přeplněné lazarety, telegramy o úmrtí otců, bratrů a synů, hlad, nekonečné nálety a rozbombardované továrny.
Velkolepý pokus v zoufalé chvíli
Nacistická propaganda však nehodlala něco takového vůbec připustit. Dál masírovala Němce zprávami o úspěších, postupech, vítězstvích, hrdinství. Vrcholným nápadem říšského ministerstva propagandy bylo povzbudit národ epickým velkofilmem, dílem vypracovaným mistry kamery, střihu a nejlepšími herci. Výpravným snímkem s hlubokou myšlenkou a prostoupeným motivací, který Německo ještě nevidělo a který povzbudí všeobecně stísněnou morálku.
Produkovat ho mělo pochopitelně největší německé filmové studio Universum Film AG. A pro režisérskou roli padla volba na Wolfganga Liebeneinera. Sám na výběr moc neměl, pod scénářem byl totiž podepsaný sám Joseph Goebbels. I když podle jiných zdrojů scénář sepsali pánové Kurt Frowein, Hans Heinrich Henne a Gerhard Weise a říšský ministr si ho jen ve své neskromné vděčnosti přivlastnil.
Liebeneiner se o tom, že má být hlavním tvůrcem propagandistického velkofilmu, dověděl, když byli Sověti 1 100 kilometrů vzdušnou čarou od Berlína. A pracovat na něm začal, když už se necelé dva měsíce poté fronta přiblížila na necelých 570 kilometrů.
Jistě mu táhlo hlavou, jak asi sovětští vojáci naloží s tvůrcem německého propagandistického majstrštyku. Litovat ho však netřeba, svou tvorbu s nacisty spojil už daleko předtím, když ještě Třetí říše přesvědčivě vítězila. V roce 1941 zabodoval u národních socialistů filmem Ich klage an, Žaluji!, který obhajoval právo na eutanazii. Tu dobrovolnou, ale i nařízenou státem, vedenou za účelem „vyhlazení života nehodného žití“.
Obyčejný film o lidech a válce
Snímek, který měl režírovat nyní, však byl jiný. Vůbec v něm nešlo o čistotu árijské rasy, o pletichařící Židy, o sebeobětování vojáků na bojištích. Film nesl titul Das Leben geht weiter, tedy Život jde dál. A divákům měl předestřít, jak příkladně se německý lid vyrovnává a udržuje si pevného ducha nezlomné morálky tváří v tvář hrůzám a válečnému běsnění. Jak, úskalím navzdory, vede svou každodenní válku v zázemí, a tím přispívá k dosažení slibovaného vítězství.
Nebyli jen oběťmi. Romové, zapomenutí hrdinové protinacistického odboje Historie se k nim zachovala stejně nespravedlivě, jako se k nim mnohdy staví současnost. Ze statečných Romů, kteří bojovali jako partyzáni či vojáci proti nacistům, se stali neviditelní hrdinové. O jejich příběhy odvahy zůstaneme ochuzeni. Desetiletí totiž nikoho nezajímaly a dnes už téměř není nikdo, kdo by je vyprávěl. |
Pokud jste znalcem černobílých válečných snímků, jistě si povšimnete podobnosti tohoto německého scénáře s o dvě léta starším hollywoodským snímkem Mrs. Miniver, který popisuje osudy britské rodiny během bombardovacího blitzu. Nebyla to náhoda. Goebbels byl onou předlohou fascinován. Popisovala totiž normální romanci ze života lidí na venkově a ve městě vystavených německým náletům. V příběhu nechyběly silné emoce, národní uvědomění, vůle překonat sebe sama a hluboké ztráty. A žít.
I když to bylo filmové nepřátelské dílo, v podstatě dokonale popisovalo aktuální situaci v Německu v létě 1944. Epický propagandistický snímek Život jde dál si tak z této předlohy vzal víc než jen volnou inspiraci.
Velký národ neklesá na duchu
O čem scénář film je? Zasazen je do roku 1943 a vystupuje v něm pestrá směs „typicky německých“ figur. Hlavním hrdinou je mladý inženýr, který dnem i nocí pracuje na vynálezu, který umožní odhalovat spojenecké noční bombardéry a zviditelní je německým stíhačům. Najdeme v něm starého profesora, který se odmítá schovávat v krytu během náletů. Též mladý rozmařilý pár, který se utápí ve vzájemných hádkách a sobectví, knihovnici zamilovanou do pilota Luftwaffe, velkoměstského floutka.
Ústředním bodem byla síla jednotlivce setrvat, vydržet, překonat úskalí osudu. A tím dosáhnout vítězství. Ostatně, ústřední hrdina úspěchu také nakonec dosáhne, byť za cenu osobní ztráty. Během posledního náletu zahyne jeho žena, ale spásný vynález je na světě.
Centrálním motivem je věta „Nejdůležitější je chovat se tak, abychom se sami nemuseli při pohledu do zrcadla stydět.“ Historik Martin Kitchen podotýká: „Celý film je podle scénáře velmi zvláštní. Motivem už není Hitlerova křižácká výprava za čistou rasou, ale katastrofa všedního žití a to, jak ji překonat.“
Edelweiss Piraten: děti, které děsily nacistické Německo. I spojence Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. |
Scénář, zprvu nedotknutelný a neměnný, doznal časem změn. Byť měl na začátku popisovat útrpnou cestu civilistů k vítězství, nakonec skončil jako dílo popisující tragédii nespravedlivé války. Ano, nespravedlivé. Všechno ničení, nálety, bomby a padlé Liebeneiner a produkční společnost popisují jako trýzeň, kterou na zemi svrhli cizinci.
Filmaře vyhání fronta, kulisy ničí bombardování
Říšské ministerstvo propagandy přepsalo na projekt filmu královskou sumu 2,5 milionu říšských marek. Byl to nejdražší film za poslední dvě léta (a dekádu do budoucna). V době, kdy už v Říši panoval absolutní nedostatek všeho, neměl štáb nouzi. Velké hvězdy stříbrného plátna, které v něm dostaly roli, Gustav Knuth, Hilde Krahlová, Viktor de Kowa nebo Willy Fritsch, určitě nestrádaly. Ostatně, byli to věci oddaní bojovníci filmové zbraně.
Scénárista Goebbels se důrazně postaral o to, aby film mohl vznikat bez průtahů a zdržení, šlo o věc „nejnaléhavějšího říšského zájmu“. Štáb měl k dispozici pohonné hmoty, agregáty, elektrické osvětlení, nákladní vozy i limuzíny, rovněž i strategické materiály jako kopírovací papír nebo stany.
Přesto se režisér Liebeneiner dostával do problémů. Natáčení začalo v listopadu 1944 a lokality k filmování mu doslova mizely před očima. Například sekce Štětínského nádraží v Berlíně (dnes Berlin Nordbahnhof), které měly hrát roli hned v několika scénách, vymazal krátce po pořízení prvních záběrů ze světa masivní nálet. Kvůli bombardování mizely i jiné, pro film zásadní, dominanty hlavního říšského města.
Liebeneiner měl masivní rozpočet, a proto zprvu v dost potěmkinovském duchu s enormními náklady vytvářel jejich masivní repliky a kulisy. Když bomby zničily sídliště v Hansaviertelu, kde část jeho filmových hrdinů žila, nechal ze sutin vypreparovat jejich byt i se schodištěm a postavil ho znovu na ulici, mezi sutiny. Všechny tyto zákroky byly do krajnosti náročné a odčerpávaly nemalé množství sil Berlíňanů, kteří chtěli ruiny po náletech odklízet.
Jenže šéfa propagandy nezajímala cena produkce, ale výsledek. Že nebylo dost pohonných hmot do agregátů nemocnic nebo rukou, které by vyhrabávaly z rozvalených domů raněné, ho netrápilo. Film se pro něj stal obsesí.
Irving Milchberg: kluk, který pašoval zbraně do Varšavského ghettaByl svědkem popravy svého otce, matku a sestry mu zavraždili v koncentráku, jemu se povedlo z transportu třikrát uprchnout. Protloukal se Varšavou, kradl, prodával cigarety. Především však Irving Milchberg ve svých patnácti zásoboval vzbouřence ve Varšavském ghettu zbraněmi. Nacistům přímo pod nosem. Šestadvacátého ledna 2014 zemřel. |
Nereálným se nakonec ukázal i původní záměr natáčet část filmu v polské Vratislavi, případně v Gdaňsku. Fronta postupovala skutečně rychle. Nejednou se filmovému štábu při výjezdech na venkov stalo, že natáčení ukončila blížící se kanonáda, v několika případech došlo i ke zranění filmařů. Vyhledávat nové, dosud neponičené lokace, bylo čím dál obtížnější. „Některé scény se skutečně natáčely za pochodu nebo spíš doslova v běhu. Pořídili jsme záběr a za dvě hodiny po nás tam přijela Rudá armáda,“ vzpomínal později Liebeneiner.
Film, jaký Německo nevidělo
Na snahu natáčet v nezdemolovaných lokalitách nakonec rezignoval, a film se tak stal vůbec prvním příspěvkem do žánru tzv. Trümmerfilm. Tedy filmů natáčených na troskách válkou rozbořených měst. Produkce dál nabývala absurdních podob. Barikáda protínající bulvár musela být rozebrána a odstraněna, aby se natočila scéna, a pak znovu vystavěna.
Minimálně v jednom případě musela úlohu komparsu „běžných Berlíňanů z ulice“ převzít četa nuceně nasazených východoevropských dělníků. Z města totiž před blížící se frontou uprchlo 1,4 milionu obyvatel a typický Berlíňan, natož celý zástup Berlíňanů, už nebyl nikde k vidění.
V únoru 1945 bylo prakticky hotovo, bylo zapotřebí dotočit jen několik scén. Poslední klapka zazněla 16. dubna, v kulisách vytvořených „každým kdo měl jméno a hodnost“ na letišti v dolnosaském Lüneburgu. A na konci měsíce měl snímek zamířit do babelbergských studií v Postupimi ke střihu a dozvučení.
Jenže ta už byla zcela zdemolována a obsazena sovětskými a britskými vojáky. Joseph Goebbels se odstřihl od spojení s vnějším světem a Wolfgang Liebeneiner se konečně rozhodl produkci zastavit. Před válkou, kterou před lety Německo rozpoutalo, už nebylo kam utéct.
Režisér uložil veškerý materiál do zinkových boxů na kotouče a údajně je ukryl ve výklenku kostela v Bardowicku. Poté uprchl do relativního bezpečí. Když se bouře přehnala, nebylo už po filmu ani stopy. Jestli shořel během bojů, anebo ho znehodnotili vojáci vítězných armád, už je jen předmětem teoretických debat.
Ztráta Liebeneinera netrápila. Měl spoustu starostí s tím, aby od poválečné kulturní komise získal Unbendenklichkeitbescheinigung, tedy certifikát stvrzující jeho politickou nezávadnost, a mohl se znovu zapojit do filmové tvorby. Aktivním režisérem zůstal až do roku 1979.
Přání svého údajného scénáristy Goebbelse, film Život jde dál, však naplnil. Byl jedním z nejdražších svého druhu. A rozhodně patřil k takovým, jaké Německo nikdy nevidělo.
