Ještě donedávna se přitom dávaly lidské ztráty do souvislosti s nekontrolovaným prostředím načerno vybudovaných palíren. Jenže oběti otráveného lihu byly především součástí drsného kalkulu americké vlády a těch, kteří prosazovali prohibici za každou cenu.
Odkud teče líh?
Nahlédněte do prohibiční Ameriky |
První leden roku 1920 přinesl Spojeným státům americkým bolest tuhé novoroční kocoviny, znásobené o fakt, že žádný další pořádný drink na probrání už k dostání veřejně nebude. V platnost totiž definitivně vstoupila prohibice, která zakazovala výrobu, prodej a převoz vybraných alkoholických nápojů. Pít jste je neveřejně sice mohli dál, ale k sehnání už oficiálně nebyly.
Ve veřejné nabídce zůstalo vlastně jen nízkoalkoholické pivo, nefortifikovaná ovocná vína a předražený alkohol určený k medicínským účelům. Pokud si však úřady od prohibice slibovaly změnu k lepšímu, dočkaly se brzy hořkého zklamání. Abstinence totiž do módy nepřišla, zato tajné popíjení ano.
Počet diskrétních náleven narostl o 300 procent a takový New York se brzy mohl pochlubit více než 30 tisíci nelegálními bary pro zvané. Byznys se zakázaným zbožím letěl strmě vzhůru a zisky z něj plynuly, místo do státní pokladny, do kapes mafiánů. V průběhu následujících let vydělají miliardy.
Kriminalizace alkoholu navíc smyla dosud jasnou hranici mezi zločinem a spravedlností. Je snad padouchem ten, kdo dokáže vyrobit nebo propašovat whisky pro slušného a pracujícího člověka, který si jen tu a tam rád dá skleničku? Odkud se ale všechen ten alkohol ve střízlivé zemi bral? Pašování zpoza kanadské hranice navzdory obecnému úsudku tvořilo vždy jen menší část zdroje spotřeby.
Pití, které hořkne v ústech
Průmyslový líh se totiž ve Spojených státech vyráběl dál a zločineckým syndikátům s dlouhými prsty přišlo pochopitelně příhodnější si ho zaopatřit na domácí půdě. Proč se kodrcat kanadskými hvozdy, když je možné krást líh doma po celých cisternách?
Americké ministerstvo financí evidovalo v průběhu celých dvacátých letech minulého století ztráty, které ročně v průměru dosahovaly objemu 60 milionů galonů. Prakticky tedy tolik, co dosud činil plný objem celoroční národní produkce alkoholu. V tajných palírnách řízených mafiány se z této průmyslové suroviny stával hodnotný alkohol, jehož cena byla oproti před-prohibiční éře zhruba trojnásobná.
Byl to tedy učiněný zlatý důl, který dokázal udržet v chodu složitý systém výroby, distribuce a nezbytné korupce. V roce 1926 se proto prezident Calvin Coolidge rozhodne pro radikální krok. Nařídí povinnou denaturaci veškerého průmyslového lihu. Dosud záleželo na konkrétní rafinérii, jestli k denaturaci sama dobrovolně přistoupí, aby se vyhnula vyššímu zdanění. To se teď mění.
Státní kontroloři a zástupci laboratoří mají k dispozici více než 70 receptur denaturačních látek, které teď činí průmyslový líh snadno rozpoznatelným a hlavně nepitným. Nejčastějším činidlem se stává metanol nebo aceton. Cíl je tehdy jasný: znemožnit, aby se z průmyslového lihu mohl stát konzumní.
Otrava s vládní zárukou
Jenže mafiánské struktury už tehdy disponují takovými technickými prostředky, že vypořádat se s takovou drobností pro ně nepředstavuje problém. Jak píše magazín Slate: „Alkoholové mafie platily svým chemikům evidentně více než vláda. Re-naturace, tedy úprava denaturovaného průmyslového lihu do znovu pitelné podoby, pro ně nebyla zásadní výzvou.“
Carrie Nationová vymítala alkohol se sekerou |
Vláda prezidenta Coolidge tehdy mohla buď přiznat chybu a celou prohibici odpískat a zaměřit se na jinou formu boje proti alkoholismu, nebo se zatnout a přitvrdit. Zvolila druhou možnost, rozhodla se učinit denaturační proces smrtelným. Aby se zakázaného alkoholu lidé začali opravdu bát.
Metanol se už nepřidával do průmyslového lihu po kapkách, ale tvořil desetinu objemu. A další aditiva? Nechybí petrolej, kadmium, jód, zinek, rtuťnaté soli, éter, formaldehyd, chloroform, kafr, kyselina karbolová, chinin, nikotin. Podstatné je, že některé z těchto látek je obtížné v lihovém roztoku zjistit a prakticky všechny jsou jedovaté. Cílem už tedy není znechutit a komplikovat práci zlodějům, ale zabíjet případné konzumenty.
Výsledek se vrzy dostaví. Oslavy Štědrého dne v New Yorku roku 1926 si vyžádají 60 hospitalizací otrávených, z nichž osm zemře. Do Nového roku už vstupuje střízlivé město s 28 mrtvými.
Pro chudé je trestem za skleničku smrt
V dalších dvanácti měsících bude jen v tomto městě zaznamenáno 1 200 otrav alkoholem a 700 úmrtí. Charles Norris, soudní lékař, neskrývá zděšení. O každém případu otravy se snaží referovat v novinách, upozorňuje veřejnost na rizika konzumace nelegálního alkoholu: „Uvědomte si, že prakticky každá lahev v New Yorku je otrávená!“ Neděje se však nic.
Neubývá otrav ani případů oslepnutí. Norrisovi přijde nespravedlivé, že za krádež průmyslového lihu, potažmo za zakoupení lahve s alkoholem na černém trhu, se kvůli toxické denaturaci stává trestem smrt. Se souhlasem vlády.
„Vláda si je vědoma, že otrávením alkoholu nezabrání lidem v jeho konzumaci, a přesto ho bude trávit dál. Každý den budou umírat další lidé. Vláda za to sice není legálně odpovědná, ale musí nutně přijmout odpovědnost morální,“ uvádí Norris. A upozorňuje, že opatření s denaturací lihu dopadají neúměrně na sociálně nejslabší: „To jsou ti, kteří si nemohou dovolit dobré a bezpečné pití, a tak umírají.“
Zastání přesto nalezne jen u hrstky politiků. Edward I. Edwards, senátor za New Jersey potvrdí, že stávající lhostejné chování vlády je legalizovanou vraždou. Ostatní to tak ale nevidí.
Pijí jen hlupáci. Amerika bude střízlivá
Seymour M. Lowman, tajemník ministerstva financí, se nechá slyšet: „Že je průmyslový líh otrávený, není žádným tajemstvím, a kdo ho pije, je hlupák. Tak jako tak, pokud bude výsledkem střízlivá Amerika, odvedli jsme dobrou práci.“
Když v roce 1928 zahyne na Manhattanu v průběhu tří dnů na otravu alkoholem 33 lidí, očekává veřejnost netrpělivě vyjádření federálních orgánů. Dočká se ho. „Dřevný líh není nápoj, ale jed. Stejný jako například kyanovodík. Naše zákony regulují prodej alkoholu i prodej jedů. Bránit lidem v hromadné sebevraždě metanolem ale není naší povinností,“ prohlašují úřady.
Celý projekt s abstinující Amerikou hodnotil v roce 1932 John D. Rockeffeler takto: „Když prohibice začala, věřil jsem, že bude široce podporována a že si společnost uvědomí ďábelské účinky alkoholu. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem tento názor přehodnotil. Ve skutečnosti se s prohibicí začalo pít více, utajené nálevny nahradily registrované podniky, objevila se armáda porušovatelů zákona. A mnoho našich nejlepších občanů prohibici otevřeně ignorovalo. Respekt k zákonu se vytratil, zato zločinnost narostla do netušené míry.“
Vláda však ze stanoviska prohibice neustoupí až do roku 1933, kdy už má prohibiční hnutí skutečně jen minimální podporu veřejnosti. Prohlášení presidenta Roosevelta: „Myslím, že už je čas na dobré pivo“ přijala žíznivá Amerika s povděkem. Stejně jako pozdější přijetí jednadvacátého dodatku ústavy, který platnost prohibice rušil. Bez alkoholu to prostě byla otrava.
