Nelžu od puberty sám sobě? Nemůžu být tak trochu na kluky? Ještě jsem po tom pořádně nezačal pátrat, ale přesně už vím, komu tento článek věnuju.
Následující řádky patří panu Hlavicovi ze Zábřehu, který v létě nelitoval času, papíru, ba ani desetikoruny za známku se Spejblem a Hurvínkem a poslal nám do redakce psaní:
"Je podivné, že buzeranti po listopadu 1989 vylezli ven na veřejnost a že o nich píšete. Jsou to prasata, úchyláci, nemocní lidé, kteří mezi sebou provádějí cosi nemravného, proti přírodě, nechají si od svých druhů kouřit penis a po rande chodí se zadkem plným spermií. Pán Bůh je trestá, většina trpí AIDS, žloutenkou a podobně – to jim patří. Pokud nemáte o čem psát, tak než o teplouších, to radši nepište nic."
Žijeme ve slušné zemi, kde je takovým Hlavicou jenom každý dvacátý člověk. Smutné a zatrpklé případy. Patologická sedlina.
Se ženou tohle neprožiješ
Líbím se bohatým a úspěšným gayům, neptejte se proč.
Zjistil jsem to v sedmnácti na stopu, když mi u Paříže zastavil pan Gerhard v mercedesu s otevřenou střechou. Rychlostí dvě stě dvacet kilometrů za hodinu mě vezl do své vily v Norimberku, kde měl desítky soch nahých jinochů; věnoval mi první pořádný holicí strojek, na týden mě ubytoval, vnutil mi pět set marek a nechtěl nic – jen mi párkrát brečel na rameni, jak je nešťastný se svým filipínským přítelem. A jednou, to dodnes nechápu, mi něžně propálil triko cigaretou. Vzápětí jsem od něj dostal triko nové a lepší, takže to nevadilo.
Ještě příjemnější zážitek mám ovšem z letošního léta a na jeho počátku bylo opět stopování. Vrátil jsem se z cesty po Kavkaze a přišla mi zpráva od jednoho z nejúspěšnějších českých podnikatelů: "Líbily se mi vaše stopařské články, mohl bych vás pozvat na večeři?"
Čtyřicetiletý pan Podnikatel navrhl i konkrétní restauraci poblíž Pražského hradu, na kterou zatím nemám, tak tedy jdu. A dobře dělám.
Poprvé v životě se dostávám do situace, kterou znají spíš ženy. Podnikatel mě lehce, ale o to pozorněji svádí.
Možná to takhle zkouší na každého, třeba jenom zkouší, jestli dokáže zlomit heteráka, ale to je jedno. Mě to baví.
Je nejhezčí teplé babí léto, můžeme sedět na terase a počítat pražské věže. "Však jsem čas schůzky vybíral podle předpovědi počasí," utrousí Podnikatel a já mu věřím, protože zítra už takhle krásný večer nebude.
Osm hodin, lusk, a najednou je půlnoc – čtvrtá lahev bílého vína. To už tu sedíme tak dlouho? Nechápu...
Pan Podnikatel má jistě spoustu koníčků, baví ho byznys, politika, auta nebo móda, on ale přirozeně pochopil, že by mě těmito tématy znudil. Po pěti minutách zjistí, čemu propadnu: česká literatura 20. století mě vzrušovala vždycky. A tak si povídáme o Wolkerovi, jenž miloval svět, i o homosexuálním Židu Fuksovi, přeme se o Kunderovi i Vieweghovi, ale nikdy si neskočíme do řeči, nebudeme si kazit večer, který patří nám dvěma a knížkám.
Myslím, že se ženou se tohle prožít nedá. I ta nejmoudřejší mívá tendence vyprávět rozmáchleji anebo zabrousit k tématu, které už chlapa zajímá míň...
Můj pan Podnikatel je velmi sebevědomý (kupříkladu si je jistý tím, že se za pár let stane ministrem), a tak to řekne ostřeji, než bych si já kdy dovolil: "Mně imponuje chlapská povaha. Mám spoustu kamarádek, ale ty mají jiné myšlení, obávám se, že nejsou intelektuálně na mé výši – s chlapem si mnohem víc rozumím..."
Hoši, pryč z mé hlavy!
Až dojatě se rozloučíme, a když mávnu na taxi, přijde mi od Podnikatele zpráva; v ní Ortenova báseň o přátelství, kterou ten frajer umí nazpaměť a schovával si ji coby pointu naší první schůzky.
Scházíme se pak ještě několikrát – sledujeme třeba tenis. Já držím Berdychovi palce, on obdivuje jeho postavu ("Nádhernej chlap. Krásnej je třeba i herec Vaculík nebo fotbalista Kováč..."). Baví nás tenhle Davis Cup každého jinak, ale oba, a to už si dávno povídáme i o sexu. Já říkám popravdě, že sice nepopírám Berdychův půvab, ale zaprvé se mi líbí taky ženy, mnohé i víc, a zadruhé jsem srab, co bledne před odběrem krve, a představa dokonaného milostného spojení dvou mužů na mě působí jako nutně bolestivá, nepříjemná záležitost.
Pan Podnikatel kdysi taky začínal se ženami, takže plasticky popisuje svůj vývoj. "Když to prvně zažiješ s chlapem, jsi sám sebou pohoršenej a cítíš to jako něco nečistého, ale stejně tě vzpomínka vzrušuje. Za půl roku se ti to stane znovu a pak si začneš v erotických fantaziích představovat kluky. Schválně, řekni, co si představuješ ty? To je totiž strašně důležitý..."
Odpovídám, že kdyby se v mých fantaziích objevili nazí chlapci, okamžitě bych se je snažil zahnat, neboť chci mít děti, rodinu a na žádné soukromé revoluce nemám náladu.
Podnikatel se směje, že to je škoda: "Víš, mezi mužem a ženou je jasné rozdělení rolí. Ona bude v ložnici pasivní, on aktivní, tak to je. A proto se mi víc líbí sex s mužem, při kterém se role vyvažují. Lovec loví lovce a to je mnohem zajímavější."
Chlap ti bude rozumět
Věřím, že sex dvou mužů musí být po nějakém čase zábavný.
Ještě lépe a srozumitelněji mi to vysvětlí moderátor Honza Musil, kterého jsem si vybral jako poradce při pátrání po vlastní sexuální identitě: "Použiju větu své babičky," řekne Musil. "Když se dozvěděla, že jsem na chlapy, tak to shrnula: Máš recht, chlap ti to vždycky udělá líp, bude ti rozumět... A měla pravdu. Chlap chlapovi rozumí v sexu určitě líp než žena. Logicky – když sáhnu na chlapa, tak vím, co mu udělá dobře. Ale u ženských jsme se jen někde dočetli, co bychom měli dělat, v lepším případě jsme se to i naučili, ale už v tom je spousta zádrhelů."
Ano, něco na tom bude. Před patnácti lety jsem četl o zázračném G bodu, jehož stimulací bych ženu potěšil, ale nejsem si jistý, jestli už jsem onen bod kdy našel. Mužské tělo znám lépe, i když jsem v životě detailně studoval jen jedno jediné.
Při svém výzkumu jsem narazil na zvláštní fenomén – v Česku jsou tisíce případů, kdy je chlap dlouho na ženy a až po letech zjistí, že se spletl. Známým příkladem je právě Honza Musil, otec dvou dospělých dcer... Ovšem pozor – nikdo neví o chlapech, kteří by byli dlouho na kluky a po mnoha letech by zjistili, že je vlastně vzrušují ženy. Kdo poznal dobře a upřímně homosexuální lásku, ten už se k opačnému pohlaví nehrne.
Kulturisti jsou pasivní
Můj Podnikatel je milý, pozorný a vzdělaný muž. Honza Musil je zábavný sympaťák. Ale abych poznal, jestli náhodou nejsem gay, musím vyrazit do společnosti.
Mířím na velkou taneční party pro kluky a novinářsky to zprvu vypadá nadějně, protože u vstupu stojí stokilový a potetovaný fotbalový chuligán, takže by mohl být konflikt...
... ale není, ten ranař se na nás mile směje. Na chvíli jsem zapomněl, že v Praze gayové dávno nikomu nevadí. Mimochodem, oni mluví sami o sobě většinou jako o buznách a o bukvicích, ale já raději zůstanu politicky korektní.
Pak najednou není o čem psát, protože na tanečním parketu je úplně stejná atmosféra jako ve kterémkoli vedlejším klubu pro heteráky; až na to, že na pódiu netančí blondýny, nýbrž naolejovaní modelové ve slipech.
Sladká komerční hudba, málo drog, nuda. Pozoruju návštěvníky – většina mužů vypadá stejně jako já a moji kamarádi z fotbalu, na gaye bych je netipoval. Ale potom je tu zhruba padesátka zženštilých a šišlajících rachitiků a další padesátka kulturistů.
Což mě zaujme, takže žádám o vysvětlení Honzu Musila. "Těm zženštilým vykrouceninám já říkám nítěnky," směje se: "Jestliže jsem na chlapy, tak chci chlapa a nepotřebuju mít zdechlinu, která se bude různě nakrucovat a máchat pacinkama. To mi vadí. Já chci normálního kluka, který vám stiskne ruku a nebude nosit tanga..."
Snad ještě zajímavější jsou kulturisti. Bavil jsem se o nich už kdysi nad biftekem s Podnikatelem a ten mi řekl: "Divil by ses, ale oni jsou v ložnici pasivní. Narcisové, kteří chtějí jediné – aby někdo obdivoval jejich tělo."
Ptám se Honzy Musila, jestli ta definice sedí. Přikyvuje. "Naprosto přesně. Sedí. Ani já o žádnýho nabušence nestojím."
Na taneční party je ještě jedna skupina návštěvníků, se kterou se pak budu setkávat i na dalších akcích, a to jsou dívky – kamarádky gayů. Tady si dovolím přísný soud: podle mě jsou to většinou nešťastnice. Upravené a elegantní, ale bez jiskry. Pokud takhle tráví své večery pravidelně, budou mít nějakou potíž, řekl bych. Mindrák.
Můžou si vyprávět, co chtějí, o tom, jak jsou gayové pozorní a milí společníci, ale mně to zní falešně jak Klausovi instrumentální verze Ódy na radost. Vždyť kdo byl patronkou českých gayů? Nejdřív Helena Růžičková – no, neměla ta velký problém? A teď? Květa Fialová, kterou na konci války znásilnili Rusové a ona od té doby upřímně nenávidí sex.
Útěk před Heidi
Uznávám, že se o mnohé ochuzuju, ale pokud jsem latentním gayem, už jím i zůstanu.
Přesvědčily mě o tom následující zádrhele při výpravách do chlapecké říše. Tak zaprvé – gayové se často chlubí tím, jací jsou estéti, skvělí kadeřníci, vizážisti, herci, všechno, ale pokud se týče hudebního vkusu, jsou to zoufalci. Při návštěvě Valentina, největší pražské diskotéky pro gaye, se mi chtělo brečet a zabít dýdžeje.
Později jsem si o tom zážitku povídal s režisérem Radimem Špačkem a ten to shrnul přesně: "Hudební vkus většiny týhle menšiny je příšernej. Překvapuje mě, že ač je spousta teplejch pankáčů, dredařů a jinejch alternativců, tak se ve všech buzincích hraje Helenka a Hanička, případně Madonna a Majkl – je to děs... A asi je to i důvod, proč tam nechodím."
K čemuž mohu jen dodat, že já utekl přesně ve chvíli, kdy se pět set mužů blaženě roztancovalo do rytmu pohádkové hitovky Když se načančám. Sorry, kluci, sorry, Heidi Janků, ale na tohle nemám a nechci s vámi mít nic společného.
Ještě před úprkem jsem si stačil všimnout, že jsou dole ve Valentinu takzvané darkroomy, kde je jenom tma a jinak nic a kam si kluk odvede kluka na rychlovku. I jeden známý, který působí desetkrát slušněji než já, mi ve slabé chvíli přiznal, že "někdy mrkneš, jdete dozadu, nevidíš tomu klukovi do obličeje, dokonce se ani nezeptáš na jméno..." A to mi připadá takové nehygienické.
Chvíli jsem přemýšlel, proč darkroomy nejsou taky v heteropodnicích, a vysvětlení bude jednoduché.
Obyčejné ženské by to takhle neosobně a nepohodlně nelákalo.
Porno v sauně
Sedět s Honzou Musilem v jeho útulném baru pro kluky je prostě úplně jiný zážitek než třeba návštěva gay sauny.
To si takhle zadáte do internetového vyhledávače termín gay sauna a pak si zapíšete adresu kousek od stanice metra Florenc. Sám se tam trochu bojíte, takže poprosíte kamaráda, aby vás doprovodil. "Hrajeme teplouše, rozumíš?" připravujete ho do akce, jenomže kamarád pak přijde před saunu a vše je ztraceno – ten vůl má ponožky v sandálech. Nikdo mu neuvěří, že je gay!
Módní odbočka – později si promluvím s Honzou Musilem. Tvrdí sice, že jen menšina gayů lpí na značkovém oblečení nebo na bezchybném těle, ale potom dodává: "Je jisté, že gay by si ponožky do sandálů nevzal – i kdyby ho móda nezajímala, kamarádi mu řeknou, jaké by to bylo faux pas. Představme si," pokračuje, "že bych se seznámil s krásným chlapem, ale on by přišel na schůzku v bílých ponožkách – hned by to skončilo. A stejně tak by mi vadily okousané nehty nebo zkažené zuby."
Ale vraťme se do dekadentního prostředí sauny, která má se saunou pramálo společného. Nad barem televize s pornofilmem. Dva nazí muži dělají pořád dokolečka ten samý pohyb.
Pokračujeme tedy o místnost dál a tak nějak tušíme, že šero skrývá zažranou špínu; sauna moc nesauní, pára nepáří, bazének nebublá. Zato je tu několik malých místností s postelí a pornem. Nakouknu: "Pardon, že jsem vás vyrušil," zdravím dva strýce.
A ve vedlejší místnosti pak narazím na gynekologické křeslo, o němž radši nechci nic vědět, ale na zdi je nápis, abych po jeho použití uklidil všechny nečistoty. Většina gayů do takových saun nechodí a já si to měl taky odpustit...
Na baru ještě prolistuju erotické časopisy pro pány – jsou plné inzerátů. Místo toho, aby zájemci o seznámení zaslali fotografie svých obličejů, popřípadě postav, doručili snímky obnažených klínů; chápu, že to je pro spoustu gayů stejně hnusný pohled jako pro mě, ale stejně – v intimitách jsou heterosexuálové decentnější.
"Škoda, že jste nepřišli už odpoledne, to tu bývá veseleji," povídá barman. Tázavě mlčíme. "Teď už tu skoro nikdo není, většina gayů odešla domů, k rodinám, k manželkám a dětem. Oni sem chodí tajně, v pracovní době..."
Když vycházím ze sauny, těším se domů, za přítelkyní. Má proti gayům výhodu, upřímně ji baví fotbal. Takže s ní zůstanu. Ale na večeři s milým gayem mě snad příště zase pustí.
PĚT SLAVNÝCHPokud by čeští gayové volili svoji uměleckou elitu, pravděpodobně by se mezi ni dostala tato pětice mužů. 1. Julius Zeyer, spisovatel (1841–1901) 2. Jiří Karásek ze Lvovic,spisovatel (1871–1951) 3. Jan Zrzavý, malíř (1890–1977) 4. Ladislav Fuks, spisovatel (1923–1994) 5. Eduard Cupák, herec (1932–1996) |
1800Přes tři roky platí zákon o registrovaném partnerství. Kdo ho využívá? V Česku se zatím zaregistrovalo asi devět set párů neboli 1 800 gayů. Nejvíce jich bylo v Praze a nejméně v kraji Vysočina. Muži mají třikrát větší zájem uzavírat registrovaná partnerství než ženy a skoro nikdo se zatím nerozvádí. |
