Skoro jako my. Lidé z magdaliénské doby nám byli blízko. Nechali po sobě i kanibalismus.
Tragičtí protagonisté onoho příběhu přišli do jeskyně Maszycka poblíž Krakova ze západní Evropy. Když v dnešním Španělsku a Francii přečkaly komunity magdaleniénské kultury ledové mrazy, když začaly zhruba před 19 tisíci lety ledovce ustupovat, začala jejich společenství prosperovat. Do oné doby se krčila v jeskyních, kde po sobě zanechala ikonické malby jako ve španělské Altamiře nebo v Lascaux ve Francii. Poté se, se změnou klimatu, vydala na pochod.
Směřovala i do střední Evropy. Jejich expanze měla různou rychlost i rozsah. Znala i průzkumné výpravy na obhlédnutí nových teritorií, ony expedice se nevyhnuly střetům s domorodými skupinami, snad se migrující společenství dostávala do konfliktu i navzájem. Putování jedné magdaliénské skupiny skončilo právě v jeskyni Maszycka krvavou tragédií, která zneklidňovala vědu desetiletí. Rozplést alespoň nešťastný konec jejich epopeje se stalo svébytným příběhem.
Na začátku byly vrypy na nalezených kostech z jeskyně. Doložit však bylo třeba, že jejich důvodem byla konzumace lidského masa. Poté odpovědět na otázku, zda sama konzumace byla spíše svérázným paleo-způsobem vzdání respektu a holdu, nebo naopak ponižujícím, válečným kanibalismem. A nakonec zvážit, co se před osmnácti tisíci lety v jeskyni během dramatické pravěké migrace vlastně odehrálo.
