Jedním z nejhorších středověkých povolání byl sběr pijavic. Tehdy se věřilo, že přikládání pijavic vyčistí krev, postupně se však z této praktiky stal téměř všelék. Platilo to i v českých zemích. „Když lidé plavili dobytek nebo se chodili koupat, tak zjistili, kde pijavky žijí. Tam pak chodili parazity sbírat nejen sběrači pijavek, ale i lékaři,“ popisuje Jan Pohunek z etnografického oddělení Národního muzea. Se středověkem však léčba pijavicemi neskončila. Ještě v roce 1833 se do Francie dovezlo 42 milionů pijavic, tak velký o ně byl zájem.
A jak práce sběračů vypadala? Chodili vodou a nechávali si parazity přisát na kůži nohou, odkud je pak sbírali do nádobek. Denně mohl sběrač takto „ulovit“ až 2 500 tvorů, kteří se pak v ledu převáželi na místo určení. Francouzi a další národy začali následně pijavice i chovat. K tomu používali staré koně, kteří už nemohli pracovat. Uvázali je do vody, kde sloužili jako zásobárna krve pro pijavice. Umírali přímo ve vodě krutou smrtí na ztrátu krve.
Nutno říci, že pijavice občas zanesly do těla člověka infekci, takže místo kýženého uzdravení docházelo k sepsi, těžkým průjmům či amputacím infikovaných končetin.
Klepači i flusačky
Čižbář i brtníkProfese či způsoby obživy běžné v naší dávné minulosti dnešním lidem už mnoho neřeknou. O čižbářovi se například tvrdilo, že „chodí na sojky“. Čižbář neboli ptáčník totiž chytal ptactvo, zejména to zpěvné. Nejdřív polepil větve, čímž vznikly takzvané vějičky. V Evropě se pro přípravu lepu používaly bobule ochmetu, jmelí nebo třeba smrková pryskyřice. Když začala sojka „skřehotat“, ptáci se slétli a usedli na polepené větvoví. Polapené opeřence prodávali překupníci do ciziny. Čižba bujela ještě v 19. století, postupně byla ale zakázána. Brtník neboli lesní včelař uměl vyhledávat úly v dutinách stromů a později jim dutiny sám sekerou do stromů vytesával. Stromy s brtěmi si značil svazky slámy a získával z nich med. Kdo brtě poškodil nebo vyloupil, byl potrestán třeba i useknutím ruky. V zimě včelám brtníci vyrobili „zátvor“, aby nepomřely zimou. Z medu od brtníka vařil medník med a medovinu. |
Neobvyklé nebo zcela bizarní způsoby obživy ale nebyly jen doménou dávných časů. I v relativně moderní době, na přelomu 19. a 20. století, existovaly profese dnes už jen těžko představitelné.
Jedna z nich řešila problém, jak zajistit včasný nástup dělníků na směnu do továrny. Kohout totiž nebyl ve městě vždy k dispozici a budíky sice existovaly (první byl vynalezen už roku 1380 v norimberském klášteře, aby budil mnichy), ale byly drahé a často nespolehlivé.
Proto zejména v Anglii a Irsku fungovali klepači. Na plný úvazek si je najímaly továrny, občas je jako melouch dělali policisté, kteří si tak na obchůzkách něco přivydělali. Na okna se klepalo dlouhou bambusovou tyčí, na jejímž konci byl připevněn svazek drátů. Někdy zejména ženy používaly takzvanou flusačku, protože do vyšších pater těžké tyče prostě neuzvedly. Dodnes ale zůstává tajemstvím, kdo ráno budil klepače.
Podobnou ranní práci zastával na českých vesnicích obecní pastýř. „Brzy ráno za rozbřesku obcházel po obci stavení, zpíval jednoduché melodie jako ‚Vyveďte krávy ven‘ a vedl přitom dobytek na pastvu,“ vysvětluje Jan Pohunek.
Předčítač místo rádia
Když se dělníci vzbuzení klepačem dostali do práce, mohl na ně čekat předčítač. O co šlo? Představte si obrovskou místnost plnou tvrdě pracujících dělníků, které vévodí vyvýšený stupínek. Na něm sedí pěkně upravený gentleman s nohou přes nohu a čte. Čte nahlas a nezaujatý pozorovatel by si mohl myslet, že je to majitel firmy nebo minimálně dělnický předák, jak působí důležitě. Ovšem žádný šéf, byl to předčítač.
Tohle povolání bylo v továrnách obvyklé ještě před 100 lety. Bavil dělníky při vykonávání jejich monotónní práce četbou – nejčastěji denního tisku, ale občas také románů. Někdy předčítače nebo také lektora platila sama továrna, jindy se na něho složili sami dělníci. Obzvlášť ti levicově zaměření si nechali předčítat odborářské materiály nabádající k organizaci a společnému boji za lepší podmínky. Profese předčítače zanikla s příchodem rádia.
Naslouchači letadel
Bizarní profese však nepatřily jen do civilního života. Jednu znaly i armády celého světa, než byl vynalezen radar, používaly živé detektory letadel. Říkalo se jim naslouchači a jejich úlohou bylo zaznamenat zvuk letadlových motorů a předpovědět letecký útok.
Takhle vypadal akustický lokátor letadel, který používala v první světové válce Francie.
Docela jako z verneovek. Americký akustický detektor z roku 1925
Některé přístroje byly jednoduché a malé, tvořila je například jen helma s naslouchadly. Jiné byly obrovskými konstrukcemi dlouhých rour tvaru kornoutu zaměřených k nebi. Všechny však končily v uších člověka, který měl nahlásit jakýkoliv zvuk, který z nebe uslyšel.
Lampář skončil s elektřinou
Onen slavný den se psalo 15. září 1847. Tehdy svým nažloutlým teplým světlem ozářilo hlavní pražské ulice a mosty na 200 nových plynových lamp. Potrubím je zásobovala plynárna v pražském Karlíně a s novou technologií vzniklo i nové povolání, lampář.
Nosíval, podobně jako již v úvodu zmiňovaný lidský budík, dlouhou bambusovou tyč, na jejímž konci byl ale malý háček. Tím zatáhl za kroužek na lampě, vypustil plyn a světlo zalilo ulici. Lampy se zapalovaly zapalovačem na tyči nebo v nich permanentně hořel malý hořák.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích. |
„V českých zemích mohly být v rozkvětu plynového osvětlení koncem 19. století lampářů stovky, možná až tisíc,“ uvádí etnograf Pohunek. Faktický zánik profese způsobilo zavedení elektrického osvětlení. V Praze ovšem chodí lampáři i dnes, jsou však už jen atrakcí pro turisty.
Sběrači kuželek
A bizarní přivýdělek na závěr. Zatímco dnes se při bowlingu popadané kuželky samy postaví, dřív na to byli lidé. Sběrači kuželek ale přišli o práci na konci 30. let poté, kdy v roce 1936 Američan Gottfried Schmidt vynalezl na zvedání shozených kuželek automatický stroj. Patentován byl začátkem druhé světové války.
Nutno ale podotknout, že sběrač kuželek byl jednou z nejhůře placených prací, vykonávali ji většinou mladí lidé. Ale pozor, je paradoxní, že právě tato práce zcela nevymřela. Některé herny totiž sběrače, jimž se anglicky říká „pinboy“, zaměstnávají i v současnosti, jako zpestření pro návštěvníky i hráče.
