Sousedé si všimli, že se kolem silnice z města motají cizí muži. Leckdo nejspíš tušil, co se chystá, ale lidé měli strach obrátit se na Američany, báli se jich stejně jako mužů s plnovousem. Po sedmé ráno v listopadu 2005 po silnici projížděl konvoj amerických vojáků, když se mezi rodinnými domky rozlehl ohlušující výbuch. U krajnice zahrabaná nálož z dělostřeleckých granátů a propanbutanových lahví roztrhla jeden z Humvee napůl. V jeho útrobách zemřel dvacetiletý rotný Miguel Terrazas.
Jen co byli stabilizováni zranění, rozprchli se mariňáci po okolí. Snaha najít povstalce, kteří nálož dálkově odpálili, se však hned u prvních dveří zvrhla v masakr nevinných. Vojáci byli zaslepení hněvem. Vzali ztečí domov staršího manželského páru, kde se zrovna konala rodinná oslava. Z hostů přežili jen čtyři a z devíti obyvatel sousedního domu pouze dvanáctiletá Safa, která předstírala mrtvou. Mariňáci zastavili projíždějící taxík a zastřelili řidiče i čtyři pasažéry, partu vysokoškolských studentů.
Incident si vyžádal celkem 24 lidských životů. Byl dohrou bitvy o západoiráckou Hadithu, kde se v srpnu 2005 střetla americká námořní pěchota se sunnitskými povstalci. Americká média vraždění označila za "Bushovo My Lai" v narážce na masakr čtyř až pěti stovek vietnamských rolníků vojáky americké armády v březnu 1968. Hrůzný čin tehdy hluboce otřásl americkým veřejným míněním a zesílil protiválečné hnutí. Širší diskuzi o příčinách zkratovitého jednání vojáků však ještě nerozpoutal.
Ve stínu strachu
Diagnóza známá jako posttraumatická stresová porucha (PTSD) vstoupila do všeobecného povědomí až v průběhu válek v Afghánistánu a Iráku. Na obří základně americké armády v texaském Fort Hoodu došlo v posledních pěti letech hned ke dvěma útokům šílených střelců a stála za nimi právě PTSD. Veteráni z obou válek proti terorismu se nápadně často objevují v policejních statistikách. Jen před pár týdny byl při potyčce s policií v Germantownu v Tennessee zastřelen čtyřiadvacetiletý navrátilec z Iráku.
PTSD je následkem silného duševního otřesu, kterým může být i sexuální útok nebo těžké zranění, provázené smrtelným strachem a pocitem bezmocnosti. Přeživší se brání veškerým myšlenkám, které se k traumatu vztahují, často dochází k částečné ztrátě paměti. Prožité se však vrací v nekontrolovatelných návalech vzpomínek či ve snech a často se stává jakýmsi prizmatem, kterým člověk vnímá svět. Nesnese například shromáždění lidí, protože mohou skrývat útočníky, kryje se za pohovku, kdykoliv někdo praští dveřmi. Mladík z Tennessee vzal pár dnů před smrtí svoji matku na zběsilou jízdu městem a ukazoval jí, jak poznat podél cesty nastraženou nálož.
Fyziologickým zdrojem PTSD je mimořádné uvolnění adrenalinu, které způsobí trvalé neurologické změny v mozku. Ty z evolučního hlediska slouží k tomu, aby se jedinec důsledně vyhýbal situacím, které jej uvedly ve vážné nebezpečí. Bez terapie mohou přetrvávat roky nebo i po celý život. Trauma je navíc do velké míry dědičné, otiskne se do následující generace a děti postižených budou intenzivněji vnímat strach.
Válka v hlavě
Že v boji dochází i ke zraněním na duši, si lidé začali uvědomovat až po první světové válce, z níž se vrátila celá generace narušených mladých mužů. Někteří utíkali k psaní dada básní a malování divokých abstraktních obrazů, jiní však vstupovali do řad všemožných polovojenských jednotek, které těsně po válce nepůsobily zdaleka jen v Německu.
Mělo se za to, že fenomén, který Britové nazývali shell shock, tedy otřes způsobený dělostřeleckou palbou, je důsledkem fyzického poškození mozku. V druhé světové válce však už bylo zřejmé, že symptomy souvisí spíše s otřesem duševním. Trpěli jimi příslušníci nacistických Einsatzgruppen stejně jako oběti nacistické perzekuce, obyvatelé zničených měst i vojáci z frontové linie.
Podle nepřítomného civění, které si vojáci přivezli z bojišť domů, se syndromu v Americe začalo říkat thousand-yard stare (v překladu zírání na tisíc yardů). Ve svých vzpomínkách o něm píše i Audie Murphy, jeden z nejdekorovanějších amerických vojáků druhé světové války. V devatenácti letech získal Medal of Honor za to, že u alsaského Colmaru sám odrazil celou rotu elitních horských střelců a několik tanků. Audie si zahrál i ve filmové verzi svého bestselleru i v několika westernech, po zbytek svého života však spal s nabitou zbraní pod polštářem a byl závislý na prášcích na spaní.
Posttraumatickou poruchou trpěla podle odhadů historiků desetina amerických vojáků nasazených na bojištích druhé světové války. Symptomy vykazovala také celá generace mladých Němců a vzhledem k násilnostem, která mnohdy páchala Rudá armáda na civilním obyvatelstvu, tak zdaleka ne jen bývalí vojáci. Děti narozené za války a těsně po ní tak vyrůstaly v dysfunkčních rodinách s nemluvným a agresivním otcem či psychicky labilní matkou.
Návrat nemá bolet
Psychiatrie popsala fenomén PTSD až v sedmdesátých letech a teprve poté se začala vyvíjet terapie. Ozbrojené složky Spojených států a jejich spojenců se však prevencí a léčením poruchy začaly vážněji zabývat až v průběhu válek v Afghánistánu a Iráku. Psychická odolnost je dnes proto jedním z hlavních kritérií při výběru českých vojáků do zahraničních misí, kontingenty navíc provázejí kaplan a psycholog.
Díky jejich profesionalitě tak mezi českými veterány dochází k výskytu symptomů PTSD jen zřídka, v jednotkách procent. "Nikdy ovšem nejde jen o traumatizující zážitek jako takový. Ve většině případů je také nutno stabilizovat sociální status vojáka," upozorňuje Ladislav Sornas ze Sdružení válečných veteránů ČR. Navrátilcům se nezřídka rozpadají vztahy a po odchodu z armády se jen těžko uplatňují v pracovním životě. "Naše společnost by měla vysloužilým vojákům pomoci, ať už formou daňových úlev pro jejich zaměstnavatele, nebo poskytováním kurzů a rekvalifikací," dodává Sornas.