Poštou putoval například osmiměsíční James Beagle, rodiče Jesse a Mathilda jej odeslali z Glen Este v Ohiu k babičce do Batavie. Nadmíru levně, poštovné je stálo pouhých 15 centů, ačkoli blog My Heritage dodává, že synka pojistili na padesát dolarů. Ví se dokonce, že chlapečka doručoval pošťák Vernon O. Lytle.
Malinký James putoval v poštovní brašně jen několik málo kilometrů, jiné dětské zásilky se podívaly mnohem dál.
Pošta přepravila celou banku
Vše začalo v roce 1913, kdy státní pošta zahájila doručování balíků těžších než 1,8 kilogramu. Nebylo to bez velkých debat a očekávání, všichni totiž věděli, že to bude pro venkovské regiony velkou věcí. Místní doručovatelské společnosti se bály, že kvůli pionýrskému poštovnímu produktu zkrachují. Vychytrale varovaly, že novinka izoluje farmáře na jejich statcích, protože jejich častější cesty do měst již nebudou třeba. A že doručování balíků připraví o práci obchodní cestující, líčí server Indy Star.
Pokrok se však nedal zastavit. Prvního ledna roku 1913 nastala doba, která změnila mnohé. Farmáři mohli dostávat promptně a za nízkou cenu, za pár centů, cokoli potřebovali z měst. A jejich obyvatelé si naopak mohli nechat posílat čerstvá vejce, máslo, další věci z farem. Byl to gigantický úspěch. „Během prvních šesti měsíců lidé poslali na 300 milionů balíků,“ líčila v podcastu magazínu The Smithsonian Nancy Pope, kurátorka The Smithsonian´s National Postal Museum.
Nová služba ovšem ihned inspirovala zákazníky, aby testovali její limity. Vlastně po tom volala, protože popis jejích parametrů byl velmi volný. A protože leccos bylo na benevolenci místních poštovních úředníků. „Lidé se chopili příležitosti a posílali doslova všechno, co našli,“ popisovala Pope. A nezměrný repertoár lidské představivosti a žertovnosti přibližuje. Jakýsi plátek poslal konkurenčnímu listu balík s vejci. Adresát osvědčil smysl pro humor, když poštou svému rivalovi velkoryse vrátil zpět koláč, který z vajec jeho personál upekl.
Byla to doba nemyslitelných kousků. Vůbec největší věcí, kterou pošta převezla, byla banka. Ne najednou, jak vysvětluje National Postal Museum, ale cihlu po cihle. Slovutný džentlmen W. H. Coltharp, jemuž finanční instituce svěřila úkol postavit banku v utažském Vernalu, tam nechal bez okolků posílat cihly ze skladů Salt Lake Brick Company zabalené ve dvaadvacetikilových balících. Transport obnášel přes 200 kilometrů, spořivého manažera vyšel čtyřikrát laciněji než železniční doprava.
Tehdejšího nejvyššího šéfa poštovního úřadu generála Burlesona onen kousek přiměl přijmout usnesení, podle něhož může jeden odesílatel odbavit pouze zásilky o celkové hmotnosti 90 kilogramů, na bankovní zásilku již však pravidlo nedosáhlo. Pro Coltharpovu banku do Vernalu dorazilo všech 40 tun cihel.
Jen cihlami však nápady klientů pošty nekončily. Zvlášť když pošta vycházela zákaznickému apetitu vstříc. Ještě v roce 1913 se zvýšil limit na hmotnost jednotlivého balíku z pěti kilogramů na devět, poté na téměř třiadvacet kilo.
Do limitů se tak pohodlně vešly i větší děti než James Beagle.
Dětská putování
Například dvouletý chlapeček putoval v roce 1914 za svou tetou E. H. Staleyovou ze Stratfordu v Oklahomě do kansaského Wellingtonu. Nejprve 40 kilometrů po venkovských cestách, poté s ním pošťáci jeli vlakem. Na krku mělo dětské zavazadlo lísteček, že za něj odesílatelka zaplatila osmnáct centů, popisuje s odkazem na The New York Times server History of Yesterday.
Podle mnohých zdrojů byla nejslavnější zásilkou čtyřletá Charlotte May Pierstorffová. Do poštovních regulí se vešla jen tak tak, vážila totiž přesně k třiadvaceti kilogramům. „Její rodiče neměli na to, aby ji poslal za prarodiči vlakem, zaslat ji jako poštovní balík si však dovolit mohli,“ uvádí Pope. Jednoho únorového dne roku 1914 tedy May rodiče připevnili na kabátek poštovní známky za 53 centů a holčička se vydala poštovním vlakem z Grangeville do Lewistonu, ujela přes 110 kilometrů, píše server The Vintage News. Její cesta se díky spisovateli Michaelu O. Tunnellovi otiskla do dětské knihy Mailing May.
Tu a tam si příběhy o dětských zásilkách našly cestu na novinové stránky, čtenářům přišly roztomilé a žádný nakonec nebyl poničený tím, že by se speciální „balíček“ ztratil, doplňuje server ThoughtCo.
Úřady se přirozeně snažily bizarní využívání nové služby zarazit a pravidla definovat jasněji. Například v roce 1913 list The New York Times otiskl odpověď generálního šéfa poštovního úřadu muži, který se tázal na radu ohledně doručení dítěte, které se chystal adoptovat. Podle našeho náhledu miminka nespadají do kategorie včel a brouků, což jsou jediné živé věci, které se dají převážet poštou, odpověděl vedoucí pošty Frank Hitchcock.
Jenže pokusy zasílat jako zásilky i děti nebo folklórní zkazky o takové praxi byly nezdolné. „První roky služby doručování velkých zásilek byly tak trochu zmatek,“ přiznává Nancy Pope. V magazínu History.com dodává, že se různé poštovní úřady držely různých parametrů, podle toho, jak se u nich pravidla zrovna vykládala.
Po medializaci případu May Pierstorffové se ozvala nejvyšší místa poštovního úřadu ještě jednou. Jeho vedoucí Albert S. Burleson zdůraznil, že poštovní úředníci nemají povoleno přijímat lidi jako zásilky.
Ani to však nestačilo. V červnu 1914 se na poštovní cestu vydal dvouletý syn paní Eularové, odeslala jej svému muži. Jenže adresát se zásilku zdráhal přijmout kvůli probíhajícímu rozvodu, hošík tedy zůstal trčet na venkovské poště v La Porte, než se ho otec přece jen uvolil vyzvednout. Tisk dodával, že chlapec si doručování užil, jeho kurýr totiž cestu absolvoval v automobilu. Další záznam má v médiích tradovaném soupisu poštovního doručování šestiletá Edna Neffová, která měla z Floridy do Virginie urazit celkem přes 1 100 kilometrů.
Za poslední potvrzené doručení dítěte označuje magazín The Smithsonian i server History of Yesterday tříletou holčičku Maud Smithsovou. Cestu nastoupila v Morgan County 31. srpna 1915, na sobě měla růžové šatičky, přepravní cedulku měla našitou na nich, rovněž známky za třiatřicet centů. A na oblečení měla též lísteček ohledně doručení: Paní Celině Smithsové. Jela do Jacksonu v Kentucky za nemocnou babičkou. Poštovní úředník prý o legálnosti zásilky pochyboval. Když však již v poštovním vozu byla, bylo třeba ji doručit, soudil. Jeho představený dal později jeho přístup prošetřit. „Nevím, zda přišel o místo, jistě však měl co vysvětlovat,“ dodává historička Pope.
A doplňuje, že pokusy o zasílání dětí neustávaly ani po Maud. Ještě v červnu 1920 vrchní poštovní úředník John C. Koons v Los Angeles Times vysvětloval, že jeho úřad musel odmítnout dvě žádosti o odeslání dětí. Děti nelze klasifikovat jako „neškodná živá zvířata“, odtušil.
Lidé, jimž se dá věřit
Historici upozorňují, že jakkoli groteskní příběhy přitahovaly a přitahují pozornost, je třeba dodat, že nebyly nijak masovým fenoménem. Ostatně, slavné historické fotografie dětí v poštovních vacích jsou stylizované.
Doručování dětí představovalo spíše marginální případy, které levitovaly kolem nejasně definovaných a vykládaných pravidel nové služby. A které byly typické pro zapomenuté venkovské oblasti. Rozhodně přitom nebyly dokladem nekompetentnosti nebo lehkomyslnosti poštovních pracovníků. Naopak, jsou důkazem důvěry, které v očích obyvatel farem požívaly. Toho, jak moc na nich vesnické komunity závisely.
„Poštovní doručovatelé byli důvěryhodnými úředníky. Existují příběhy o tom, jak doručovali děti, ale i o tom, jak pečovali o nemocné,“ zdůrazňuje historik poštovních služeb v Americe Jenny Lynchová. Dodává, že i dnes bývají v některých oblastech pošťáci jedinými lidmi, kteří denně navštěvují zapadlá obydlí. „Doručovatelé byli považováni za klíčovou součást komunity, za spojnici s rodinou a přáteli, mezi nimiž je dálka, za nositele důležitých zpráv i zboží,“ poznamenává server Snopes. Nakonec, i dnes připadá poštovním doručovatelům významná role při korespondenčním hlasování.
O důvěře, které se pošta v Americe těší, svědčí i krok klenotníka Harryho Winstona, majitele diamantu Hope o váze 45,52 karátu, dnes má hodnotu 350 milionů dolarů, tedy 8,4 miliardy korun. Když se ho pan Winston rozhodl darovat muzeu Smithsonian ve Washingtonu, nesáhl po obrněném voze a ochrance se samopaly. Vložil drahocennost do krabičky a vydal se na poštu. Za zásilku zaplatil dva a půl dolaru, byť je pravda, že balíček za zhruba 142 dolarů pojistil. Nedělal si těžkou hlavu, drahé kameny už poštou běžně posílal celou svou obchodní dráhu. Vždy docestovaly, kam měly. A na místo určení bezpečně dorazil i diamant Hope.
