Stopy po bojích nezničil ani tragický výbuch Vesuvu deset let po zmařené revoltě. Severní městské zdi dosud nesou bitevní šrámy, zakonzervovaly stopy po střelách římské armády vedené Luciem Cornelliem Sullou. Vydaly doklad o tom, že římská vojska použila například balisty, jakési obří kuše, které vrhaly olověné anebo kamenné projektily.
Destrukce bez varování. A zdálky
Balistu vynalezli starořečtí inženýři ve čtvrtém století před naším letopočtem, inspirovali se skutečně prostou ruční kuší. Nato ji adaptovali experti řeckého tyrana Dionýsa I. ze Syrakus. Zbraň proslavil Alexandr Veliký, především však staří Římané, kteří ji zdokonalili. Již zkraje prvního století před naším letopočtem byla běžnou složkou jejich výbavy, pečlivě vyráběnou a standardizovanou.
Byla přesnější než katapulty, které metaly projektily obloukem. Balista je vrhala přímo. Při obraně byla na hradbách, naopak při obléhání nebo otevřených bitvách stála na vysokých věžích nebo vozech.
Pomohla například Juliu Caesarovi v bitvě u Avarica roku 52 před naším letopočtem, když vyčistila zdi obléhaného města od jeho řeckých obránců. „Psychologický efekt balisty byl ohromný, obránce srážely k zemi projektily z velké vzdálenosti, často bez jakéhokoli varování,“ líčí magazín HistoryIsNow. Ještě dramatičtější bylo nasazení oněch zbraní při obléhání Jeruzaléma v roce 70 před naším letopočtem. Balisty zasypávaly jeruzalémskou metropoli kameny a šipkami, uvrhly ji do chaosu a paniky, přinesly zkázu jejím zdem a demoralizaci jeho obráncům.
Jejich stopy se vepsaly i do pompejských zdí. Jenže kromě nich a dalších děr nesly zdi i jiné, tajemné známky boje. Byly pokryté záhadnými uskupeními, tvořily je vždy čtyři anebo pět prohloubenin, v pravidelných těsných odstupech, do vějíře.
Polybolos: starověký kulomet
Díry zkoumalo vědecké trio Adriana Rossi, Silvia Bertacchi a Veronica Casadei, své závěry publikovaly vědkyně v magazínu Heritage. Jejich vysvětlení přisuzuje ony stopy zbrani nazývané polybolos. Sofistikované zbrani, která byla jakýmsi starověkým kulometem. Střílela ve vysoké rychlosti železné projektily nebo šipky.
Historici ji znali z mnoha textů, nejdetailněji ji popisuje starořecký mechanik, technik, fyzik Filón Byzantský, její vynález připisuje Dionýsovi Alexandrijskému. Archeologický doklad však stále schází.
Vojevůdce Sulla se se zbraní mohl podle autorek studie setkat v provincii Cilicia. Jako technicky zdatný armádní velitel ji mohl zařadit do výbavy svého vojska. Při obléhání neposlušných Pompejí mohl s pomocí salv polybolu zasypávat střelami obránce městských zdí, kteří se na nich posouvali z místa na místo nebo se na kratičké chvíle dávali všanc při opuštění úkrytů – a bylo třeba jim věnovat spoustu střel v rychlém sledu, než se zase skryjí. Neúspěšné střely se přitom zarývaly do zdí.
Historičky poznamenávají, že ani Pompeje nám nedaly do rukou materiální doklad zbraně samotné. Formální a funkční kompatibilita poškození pozorovaného na severních zdech Pompejí a starověkých textových popisů však poskytuje nepřímou podporu hypotézy, že v bitvě byly nasazeny polyboly, cituje autorky studie server The Smithsonian.
Server Greek Reporter dodává, že přesnost, pravidelný vzorec, s nímž byly střely do zdiva metány, téměř vylučuje, že je vyslala tradiční kuše nebo jiná ruční zbraň. Projektilům metaných katapulty – balistami neodpovídají vůbec.
Jak polybolos fungoval? V dřevěném zásobníku nad komorou měl sadu projektilů, například šípů. Mechanismus zbraně byl poháněný řetězem s plochými články, měl ozubené kolo. Umožňoval přebíjet a napínat tětivu bez jejího ručního napínání.
