Sebeobětování až na hranu. Lékaři riskovali při pokusech zdraví i život

  • 1
Škrkavky, kapavka a syfilis, žlutá zimnice. Ale též pojídání prachu, oceli, písku, štěrku. Při objevování zákonitostí lidského těla, pátrání po tom, jak ho zbavit neduhů, byli lékaři a vědci ochotni riskovat. Dát všanc své zdraví.

John Hunter (1728–1793): opatrně popisovaný experiment

John Hunter byl velkou postavou dějin lékařství. A poháněla ho touha vědět co nejvíc, odhalovat, pohánět pokrok.

Odvážné experimenty vědců a lékařů s vlastním i cizím tělem nejsou vždy úspěšné. Názorným příkladem může být skotský anatom John Hunter, osobní lékař krále Jiřího III. Muž, který rozpitval více než 14 tisíc obratlovců, aby se podíval, jak uvnitř fungují. Provedl také první umělé oplodnění, měl řadu zajímavých teorií týkajících se očkování. Byl univerzální.

Jeho medicínská praxe jej zavedla k armádě. A tady se často věnoval střelným poraněním a pohlavním chorobám. Pro obě tato bádání měl maximální podporu svých nadřízených, protože oba tyto problémy značně decimovaly britské šiky. Jeho odvážnou tezí bylo, že kapavka i syfilis nejsou ve skutečnosti dvě různá onemocnění, ale jen dvě postupné fáze totožné choroby. A hodlal to názorně dokázat. Jak moc názorně?

To je dodnes trochu sporné. Jeho spisek O léčení chorob venerických z roku 1786 je psán tak neutrálně, jak to jen jde. A není z něj zcela patrné, jestli experiment skutečně prováděl sám na sobě, nebo na někom jiném. Dá se však pochopit, že by osobní doznání o dobrovolné nákaze jeho reputaci a manželství asi neprospělo.

John Hunter

Svou bustu má John Hunter v Londýně.

V praxi šlo o to, že Hunter odebral jehlou výtok z penisu nakaženého vojáka a přenesl ho na jiný, nenakažený úd. Za relativně krátkou dobu se projevily u dříve zdravého pacienta příznaky kapavky. A nedlouho poté i příznaky syfilidy. Krása. Teorie tedy byla dokázána praxí, kapavka i syfilis jsou jedna a tatáž choroba.

Radost badatele však netrvala dlouho. Ukázalo se, že oběma chorobami trpěl už lidský zdroj, nešťastný voják, od něhož vzorek pocházel. Experiment vedl do slepé uličky.

Hunter na něj pohotově navázal rozsáhlou badatelskou činností v oblasti léčby kapavky a syfilidy. Skoro jako by na tom měl jakýsi osobní zájem. Zabírala prý rtuť, měď a kauterizace, opalování poškozených tkání.

Stubbins Ffirth (1784–1820): sebezapření ve jménu zdraví

Žlutá zimnice zavlekla do padesátitisícové Filadelfie smrt a strach. Vypukla zkraje srpna 1793, do konce září z města uprchlo na dvacet tisíc lidí. Na nemoc zemřelo pět tisíc obyvatel.

Stubbins Ffirth, mladý a velmi odvážný americký lékař, se nebál demonstrovat vlastní medicínské teorie přímo na sobě. Důležitý je tu historický kontext. V roce 1793 udeřila na Filadelfii podivná nákaza. Počty nemocných strmě narůstaly, márnice byly přeplněné mrtvými. Brzy jich bylo přes pět tisíc, asi desetina populace města.

Onemocnění se obvykle začalo projevovat po třech až šesti dnech bolestmi hlavy a zádových svalů, poté se přidaly horečky a zvracení. Nakažené šlo poznat podle nápadně zažloutlého očního bělma a papírově žluté kůže, jako při žloutence. A také podle krvácení z nosu, uší i očí a odpudivých černých zvratků, které byly symptomy poslední fáze nemoci.

Ffirth tehdy nemohl s jistotou vědět, že se občané Filadelfie a brzy také značné části státu Pensylvánie potýkají se žlutou zimnicí. Ale z pozorování průběhu jednotlivých případů získal dojem, že nemoc, ať už je sebevíce vražedná, není v pravém slova smyslu nakažlivá, přenosná přímo z člověka na člověka. A s nastupujícími zimními měsíci, kdy případů nákazy začalo rapidně ubývat, si byl svým předpokladem stále jistější.

Žlutá zimnice ve Filadelfii

Filadelfská Arch Street. Tady se žlutá zimnice objevila poprvé.

Nešlo o maličkost, protože pacienti, jimž byla v průběhu vizuálně drastické fáze onemocnění poskytována péče, dokázali skoro v 50 procentech případů přežít. Ale protože město zachvátila panika z možné nákazy, ujala se spíše středověká praxe. Tedy totální izolace nakažených v barácích u zálivu, pálení jejich domů nebo aspoň dek a postelí, minimální kontakt s okolím i péče.

Ffirth si myslel, že nemoc nějak souvisí s teplotou prostředí, a proto byla v létě intenzivnější. Pravdu měl jen z části. Netušil, že za šířením virového onemocnění stojí komáři. Chtěl však dokázat, že nakažených se lidé bát nemusí, a pokud jim budou pomáhat, dokážou smrtící bilanci choroby významně snížit. Jenže jak na to? Dobrovolníkům se do experimentů nechtělo.

Musel si proto vystačit sám se sebou. Začal s tím, že si do řezných ran na vlastní paži začal zanášet vzorky tělesných tekutin prokazatelně nakažených. Sliny, krev i moč. Nenakazil se. Poté začal inhalovat vzduch, vycházející z úst nemocných. Pořád byl zdravý. Zvláštní pozornost věnoval oněm zčernalým zvratkům, které svou podivnou barvu získaly obalením mrtvými červenými krvinkami. Znovu je zanášel do ran, jejich výluh si kapal do oka. A v drastickém závěru těchto experimentů sám pozřel několik lžic těchto zvratků. Chtělo to jistě pevnou vůli. A přesvědčení o svém poslání. Přesto neonemocněl.

Stubbins Ffirth názorně doložil, že nakažení nejsou zdrojem nemoci a zaslouží si nikoliv izolaci, ale důslednou péči. Epidemie žluté zimnice se už nikdy v takové míře a hlavně se srovnatelnou úmrtností ve Filadelfii neprojevila. Příběh o maximálním a riskantním nasazení doktora Ffirtha si nebudeme kazit dodatkem, že vzorky tělesných tekutin, s nimiž během experimentů pracoval, pocházely od pacientů v pozdní fázi nákazy, a proto nebyly tolik infekční. Kdyby to zkoušel s těmi opravdu čerstvými, mohlo to dopadnout trochu jinak. Svou tezi však beze zbytku prokázal.

Teprve šedesát let po něm potvrdil kubánský vědec Carlos Finlay, že přenašečem žluté zimnice jsou komáři. V roce 1937 Max Theiler, mimochodem první držitel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu narozený v Africe, vyvinul proti žluté zimnici účinnou vakcínu 17D. Značné sebezapření Stubbinse Ffirtha stálo na začátku této cesty.

Giovanni Battista Grassi (1854–1925): italský hrdina, který rozuměl parazitům

Dobrovolně zpřístupnit tělo škrkavkám vyžadovalo velké sebezpaření. Grassi k němu měl důvody. Vědecké a humánní

Italský lékař a zoolog Giovanni Battista Grassi patřil k fenomenálním badatelům z přelomu 19. a 20. století. Dodnes je předmětem debat a kontroverzí, proč se vlastně nakonec po zásluze nedobral Nobelovy ceny. Tu si v roce 1902 odnesl britský chirurg Ronald Ross, který formálně popsal přenos malárie mezi ptáky. Což byl jistě užitečný střípek do mozaiky poznání.

Jenže Grassi již v té době dokázal popsat průběh celé nákazy, stanovit jejího původce, popsat cyklus plasmodií a ještě poukázal na význam samiček komárů pro přenos nemoci. Doslova řekl: „Bez komárů není malárie.“ Jinými slovy, namaloval celý obraz, a přesto se uznání kolegů nedočkal. Na vědu naštěstí nezanevřel, prosadil se jako neúnavný průkopník v oblastech parazitologie. V oboru, v němž publikoval více než 250 vědeckých studií.

Giovanni Battista Grassi

Své tělo nabízel experimentům i italský vědec Giovanni Battista Grassi.

Díky němu víme vše o blechách, tasemnicích a škrkavkách. Právě s nimi se pojí jeho nejznámější a velmi „osobní“ experiment. Šlo mu o to doložit, či vyvrátit, popsat, jaký je životní cyklus škrkavek, jinak asi nejběžnějších parazitů lidského organismu. Při běžné pitvě zažívacího traktu libovolného nebožtíka nebyl problém nalézt žížalkovité parazity uvnitř. Otázkou bylo, jak se tam dostali. Nedalo se totiž předpokládat, že by někdo 15 až 20 centimetrů dlouhé dospělce v hojnějším množství omylem snědl. A jejich přítomnost ve střevech zase nevysvětlovala, jak se jimi může nakazit někdo další.

Grassi si proto nechal 30. srpna roku 1879 ke svačině naservírovat zvláštní menu. Vajíčka vypreparovaná a uvolněná z těl škrkavek. Už to samo je dost nechutné, ale skutečnost byla ještě o drobet horší. Jejich zdrojem byly vnitřnosti nebožtíka, který skonal o osm měsíců dříve.

Grassi si tedy pochutnal na vajíčkách parazitů, kteří byli v mrtvole. A pak? Vytrvale vyčkával tři týdny, než začal pociťovat jisté zdravotní obtíže. Ke své radosti začal ve své stolici nacházet drobná vajíčka škrkavek. Znamenalo to tedy, že uvnitř jeho střev se z vajíček urodilo a dospělci parazitů se nyní sami rozmnožují. Překvapilo ho i produkované množství vajíček. Byly jich desítky tisíc.

Záležitost se škrkavkami a jejich šířením se tím stala mnohem jasnější. Jejich přenos mezi lidmi zajišťovala konzumace kontaminovaného zdroje. Například špatně očištěné zeleniny pěstované v zemině hnojené lidskými fekáliemi. Giovanni Grassi svým maximálním osobním nasazením sice nepostihl celý, mnohem komplexnější životní cyklus škrkavek a jejich putování lidským tělem, ale upozornil na nejzásadnější část týkající se jejich šíření.

Frederick Hoelzel (1889–1963): svérázné bádání bez praktických přínosů

Po dobu jednoho roku konzumoval každý den pět gramů kovu, přibližoval pokusy Fredericka Hoelzela v roce 1931 list Lima News.

Boj o životy tisíců nakažených, zásadní napřímení medicínské teorie o přenosu parazitů, sebeobětování se pro poznání nemocí, které decimují obranyschopnost celého národa. U pokusů, které na sobě intenzivně prováděl německo-americký lékař Frederick Hoelzel, nenajdeme žádný z oněch motivů. Přesto generoval pozoruhodné výsledky.

Byl to podivín, který po čtyřicet let vytrvale zkoušel, jak dlouho dokáže lidské tělo hladovět, co vše je schopné pozřít a hlavně za jak dlouho poté to vyloučí ven. Jeho zaujetí pro práci podtrhuje i to, že za svou výzkumnou činnost nepobíral plat. Stačil mu jen malý pokojík vedle laboratoře chicagské univerzity, kde usilovně bádal. A strava? Po většinu času buď hladověl, nebo se přejídal dost zvláštními věcmi.

Jeho rekordní hladovka trvala 41 dní. Hlavní přínos z této dramatické zkušenosti zněl, že pocit hladu zmizel po pěti dnech, zatímco únava, nevolnost a vyčerpání přetrvaly. Většina jeho dobrovolných hladovek naštěstí netrvala déle než dva týdny. Výsledky se totiž nelišily.

Hoelzl byl bezpochyby mužem neobvyklých chutí. Dlouhé dny dokázal přežít na bavlněných tampónech namáčených do ovocných šťáv. V roce 1919 také objevil, že k nenáročnému přežití stačí i obyčejná mouka obohacená o celulózu. Jeho specialitou bylo pojídání pilin, peří, žvýkání drceného korku, prachu, písku, štěrku. Tedy vesměs zcela nekalorických věcí, které mu sice nemohly dodat potřebné živiny, ale dokázaly vyvolat pocit sytého a plného žaludku. Proto také tvrdil, že lidé jsou až zbytečně oddáni stravě a honbě za potravou.

Díky němu jsme bohatší o několik poznání. Například že štěrk projde zažívacím traktem za dvaapadesát hodin, ocelové kuličky pak za rovných osmdesát. Zlatému nuggetu trvalo putování z těla jen dvaadvacet hodin. A úplně nejrychleji vyšel zpět na denní světlo bavlněný motouz. Trvalo to pouhých devadesát minut.

Praktický přínos těchto experimentů se hledá jen těžko. Své experimenty z let 1908 až 1953 shrnul v knize Devotion to Nutrition. Navzdory nim se dožil čtyřiasedmdesáti let.