„Sladká tvář, jemný vous, sličné tělo,“ chvástavě vypočítává své přednosti postava v pozdně renesanční alžbětinské divadelní komedii Okouzlený Willy. Do výčtu však muž dodává ještě jednu položku, pro kterou by se po něm měly ženy otáčet: „Hýřící poklopec“.
Vskutku, byl to jeden z nejokázalejších prvků mužského šatníku patnáctého století. Absurdní, bizarní, nafoukaný.
Prohlédněte si sbírku groteskních renesančních poklopců |
Móda odhalila, skryla – a vystavila
Na jeho původu se historici povětšinou shodnou. Byl podle nich reakcí na vývoj mužského oblékání a měl ryze praktickou funkci. Na konci čtrnáctého století se pánský oděv skládal z haleny nebo kabátce, punčoch a pláště. Punčochy byly vlastně dvě oddělené nohavice, někdy se navlékaly na tenké plátěné spodky, přichyceny byly k haleně, podobaly se rybářským nohavicím pro brodění se vodou.
Postupem doby však móda haleny a kabátce zkracovala, stejně tak pláště. Punčochy se nahoře prodlužovaly, na zádech se dokonce spojily, ovšem vepředu, v rozkroku, zůstávaly stále rozevřené. S mezerou. Právě v oblasti genitálií. Haleny, které dřív otvor decentně zakrývaly, však již k rozkroku nedosahovaly. Intimní partie se nestoudně odhalovaly světu.
„Je stěží překvapivé, že styl, který ony partie odhaloval, nebyl každému po chuti. A moralisté ho začali vbrzku odsuzovat,“ cituje server Cambridgské univerzity Victorii Bartelsovou, která renesančnímu poklopci věnovala studii. Například františkán Bernardin Sienský v kázání z roku 1429 napomínal rodiče, jejichž synové se procházejí v halenách, které „dosahují pouze k pupku“, a v punčochách, které „ukazují hodně masa sodomitům“. V Anglii nařídil v roce 1463 mužům zakrývat své intimní partie dokonce parlament Eduarda IV.
Proto se objevila nová část mužské garderóby, trojúhelníkový kus látky, který partie cudně zakrýval. Dole byl přišitý k punčochám, nahoře se připíchl k haleně. Jenže u této modernizace nezůstalo. Nový prvek se brzy emancipoval.
Naparujme se, naparujme
Nejprve ve Španělsku a Itálii, popisuje list The New Yorker, dočkal se vycpání a vypouklého tvaru, též šněrování. A vydal se na tažení celou Evropou. To, co mělo být pomocníkem uměřenosti, se stalo extravagantní součástí módy princů, šlechticů i nižších vrstev. Poklopec jako by se vymkl kontrole, vyrostl do nepřirozených proporcí – z rozkroku pánů trčel, jako by měli permanentní erekci.
Podle mnohých interpretací o to vlastně šlo. Vypouklý poklopec, který se klenul z mužova klína jako zoban, boule, ostruha, byl prohlášením o mužově moci, síle, které podtrhovalo jeho fyzickou, sexuální zdatnost, ale i ekonomické, sociální, vojenské postavení. Maskulinita byla v Evropě šestnáctého století silnou kartou a vycpaný, vypouklý poklopec se stal jejím nástrojem. Nešetřilo se na něm, byl protkávaný stříbrem, osazovaný šperky, podobal se ozdobě na vánočním stromku. Francouzsky se mu říkalo „braguette“, angličtina pro něj měla název „codpiece“ – „cod“ bylo označení pro šourek.
Nosili jej muži i hošíci, feudálové i vojáci. „Ideje mužnosti byly úzce spojeny s chápáním vojenské síly. Obranný poklopec byl integrální součástí uniforem německých a švýcarských žoldáků. Na bojišti byl jak ochranným prvkem, tak symbolickým,“ píše Bartelsová.
Největším propagátorem vypouklé bizarnosti se stal anglický král Jindřich VIII., panovník, jehož historici označují za modelového protagonistu módy ve službách moci. Ramena do široka vytažená vycpávkami, takže byl široký tak jako vysoký, bohatýrské klobouky, to vše přitahovalo na jeho postavě pozornost… především však poklopec. Ten nikdy nescházel, útočný, enormní, křiklavý, líčí na serveru Art UK Michael Glover, autor knihy Přerušované obrázkové dějiny poklopce v umění.
Vyšperkovaným a velkým poklopcem se však snažili upoutat pozornost všichni členové královského dvora, nejen anglického. Některé poklopce byly oválné, jiné měly tvar penisu, všechny měly epické proporce. Defilují na Tizianových, Zorzových, Holbeinových i Bruegelových malbách.
Historici však jejich používání přisuzují i jiné motivy než naparování. Například podle kulturní antropoložky Grace Q. Vicary existuje „funkční spojení mezi poklopcem a epidemií syfilidy“. Obávaná nemoc se tehdy léčila směsicemi bylin, odvary, používala se borová pryskyřice, arzenik, síra, důležitou roli hrálo stříbro. K léčbě však byla potřeba schrána, v níž by se do oněch přípravků mohl penis naložit. Jednak aby se vystavil účinkům lektvarů, jednak aby v nich úd ležel zabalený do obvazů a oděv se uchránil následků mokvání. Právě to udělalo podle Vicary první uživatele „externích“ poklopců z německých žoldáků. Právě ti totiž byli prvními oběťmi syfilidy.
Rychlý vzestup, rychlý konec
Stejně tak rychle jako se bizarní prvek mužské módy objevil, tak svižně se ze scény odporoučel. „Jaký byl smysl oné směšné části kalhot odívaných našimi otci?“ ptal se již v osmdesátých letech šestnáctého století francouzský filozof Michel de Montaigne. A extrovertní poklopec označoval za „prázdný a bezúčelný model údu, který dokonce ani nemůžeme decentně nazvat jménem, který však s plnou parádou vystavujeme na odiv veřejnosti“.
Móda zdůrazňování mužských genitálií opustila a vydala se ženštějším směrem. Límce, okruží zdůrazňovaly tvář, nafouknuté krátké kalhoty boky a kyčle. V poslední čtvrtině šestnáctého století se poklopec miniaturizoval, až ve své původní podobě zmizel docela.
Bartelsová groteskní inventář mužské módy šestnáctého století považuje za výpověď o tehdejších pánech. „Oblékáme se tak, abychom si budovali vnější obraz toho, jak vnímáme naše vnitřní já,“ soudí a doplňuje: „Zajímavá věc na módě šestnáctého století je pro mě způsob, jakým odhaluje, co co bylo pro muže oné doby významné – jejich starost o maskulinitu, vojenskou zdatnost a mužnou, sexuální sílu.“
Tehdejší ženy však zůstávaly na zemi, navzdory baňatým a vystrčeným poklopcům. „Jakým údům dáváte přednost, malým, středním, velkým?“ ptá se vtip z rukopisu Detti Piacevoli z konce patnáctého století. „Středním, ty jsou nejlepší,“ zní odpověď. „Proč“ nenechá se odbýt tázající. „Protože žádné velké nejsou,“ dozví se.
