zavřít
1 / 16
náhledy
Dodávala vážnost, spolehlivost, měla podtrhovat oddanost, rovněž zaručovat přitažlivost. Byla ozdobou pečlivé hospodyně, seriózního otce, žádané slečny, slušného mladíka. Když na počátku dvacátého století došla v Americe i Evropě popularity portrétní pohlednice, neobešla se bez důležité rekvizity. Byla jí kniha.
Autor: Commons Wikimedia
Přijel-li do amerického města v desátých letech minulého století cestovní fotograf, nastal spěch, všichni se dali do pohybu. Každý muž a každá žena, celé rodiny chtěly stihnout zapózovat.
Autor: Commons Wikimedia
Kvapné přípravy neobnášely jen výběr šatů, kadeřnické seance, rozvažování nad pózami, v nichž se nechat zvěčnit. Bylo třeba zvolit objekt, který naznačí, jak jsou focení spojeni se světem, s komunitou, s rodinou. Knihu.
Autor: Commons Wikimedia
Proč právě onen předmět? Zkoumají to autorky Melina Moe a Victoria Nebolsinová na portálu Public Domain Review.
Autor: Commons Wikimedia
Připomínají, že vynález a následný boom pohlednic se do světa rozšířil z Německa. Ne všichni mu přáli, kritici ho v časopisu The American Magazine považovali za útok na umění psát dopisy a ironicky ho chválili jako dar nebes, který přinese úlevu „lidem bez myšlenek a s toporným slovníkem“.
Autor: Commons Wikimedia
Jenže pohlednice na posměváčky a znevažující hlasy nedaly. Staly se zosobněním modernity, dopisy nesly punc staromódnosti, kartičky se staly hitem. V roce 1908 se jich ve Spojených státech poslalo více než 667 milionů.
Autor: Commons Wikimedia
Byla to však velká změna, pohlednice bylo docela jiné médium než dopis! Její řádky se cudně neskrývaly v obálce, vystavovaly se všem, kdo s kartičkou přišli do styku.
Autor: Commons Wikimedia
Móda personalizovaných pohlednic, které se nespokojily s univerzálním obrázkem nebo fotkou na druhé straně, ale vsadily na osobní fotku, mediální změnu ještě podtrhla. Byl to svého druhu dobový instagram: nechával všechny oči, před nimiž pohlednice projde, nakouknout do odesílatelova soukromí.
Autor: Commons Wikimedia
Předmět, který hrál na fotkách podstatnou roli, paradox soukromého a veřejného prostoru, vnitřního a vnějšího světa podtrhoval, líčí autorky.
Autor: Commons Wikimedia
Četba již od dob starých malířů vyjadřovala pohroužení aktéra nebo aktérky dovnitř, do sebe. Vyjadřovala odstup od okolního světa, odtržení od okolí a jeho rozmarů, povrchnosti, pomíjivosti, rozmařilosti.
Autor: Commons Wikimedia
Jenže na pohlednici se onen výjev světu vystavoval. Intimní čtenářský zážitek, který si měl stačit sám o sobě, který měl žít vlastním životem, se prezentoval, předváděl mnoha očím.
Autor: Commons Wikimedia
Ona póza jako by říkala: „jak spokojený jsem, když se vydávám na cestu po řádkách knihy, jak mně stačí její výlučná společnost a její svět“. Jenže zároveň paradoxně dodávala: „Ale tak moc to chci světu ukázat!“
Autor: Commons Wikimedia
Jinými slovy, v oněch fotkách byl přítomný instagramový moment: připomínají všechny ty snímky snídaní, které chtějí doložit, jak moc si je jejich tvůrci užívali – ale zároveň přiznávají, že bez toho, aby se o nich dověděl svět, by ono potěšení nebylo dostatečné.
Autor: Commons Wikimedia
Intimní chvilka s milým a společnou četbou? Ani ta sama o sobě nestačí, ukažme ji světu!
Autor: Commons Wikimedia
Portrétní pohlednice se nakonec ukázala být přechodnou módou, odhalil však mnohé, především lidskou touhu nabídnout své soukromí světu, vystavit se jako objekt zájmu. Jakkoli toporně mohl výsledek dopadnout.
Autor: Commons Wikimedia
Nu ano, stylizace s knihou působila mnohdy, přiznejme to, dost křečovitě.
Autor: Commons Wikimedia
