Bermudský trojúhelník stejně jako obrazce na planině Nazca nebo sochy z Velikonočního ostrova patří do zlatého fondu každého milovníka záhad. K dlouhému zástupu otazníků, spjatému s těmito tématy, jen zřídka přibývají uspokojivé odpovědi, a tak se pořád můžeme nechat unášet na vlnách divokých teorií.
Bohužel, dosud populární téma poddolované Jižní Ameriky propojené tajemnou sítí tunelů budeme muset v knihovničce vyřadit ze sekce záhad, a přesunout je do části paleo-zoologie. Po generace přetrvávající mystérium nyní rozcupovala na kousky Brazilská geologická služba.
Od dobyvatelů přes spiritistku k záhadologům
Mýtus se zrodil v roce 1877, kdy vydala theosofka a spiritistka Helena Petrovna Blavatská knihu s názvem Odhalená Isis. V díle s podtitulem „Hlavní klíč k mystériím starověké a moderní vědy a teologie“ Blavatská popisuje příběh ze staré Incké říše, která se podle ní nacházela nejen na povrchu, ale i pod zemí.
Její suterénní část měla podobu stovek, ale snad i tisíců kilometrů dlouhých tunelů, podzemních jeskyní a sálů. Vedly z jednoho místa na druhé, pod celou Jižní Amerikou a možná i pod celým světem. Podzemní dálnice v jejím popisu pochopitelně navazovaly na důležitá okultní a mystická místa.
Madame Blavatská byla sečtělá a podzemní svět si nevymyslela. O tunelech táhnoucích pod džunglí i mohutnými Andami psal už v roce 1615 Felipe Huamán Poma de Ayala, osobní kronikář Franciska Pizzara. Jenže trochu jinak. Pizzaro a jeho kolegové dobyvatelé totiž narazili na několik podivných štol. Pokládali je za pozůstatky důlní činnosti. S Inky to tenkrát nedopadlo dobře. V celé rozlehlé Incké říši bylo totiž zlata nečekaně málo a Pizzaro, přesvědčený o jeho existenci právě kvůli častým nálezům tunelů, nemilosrdně umučil desetitisíce obyvatel.
Informace o jihoamerických tunelech, ve kterých by se měly skrývat netušené poklady, však žila svým vlastním životem. Vyprávění Blavatské oprášil v roce 1947 spisovatel Harold T. Wilkins v knize Dávné záhady Jižní Ameriky. Mýtu se poté chopili další a další autoři. V jejich dílech nechybí zaručená osobní svědectví, dobrodružné popisy průzkumů podzemí, zasvěcená vyprávění kečuánských pamětníků.
Má to jen jednu chybu. Prakticky žádný z těchto autorů se neobtěžoval vydat se někdy do Jižní Ameriky, a jeden z takových tunelů si na vlastní oči prohlédnout.
Téma poddolovaného kontinentu se chopil i mistr záhadologické literatury Erich von Däniken. Ten dokonce v roce 1973 v knize Zlato Bohů popsal dramatický průzkum podzemních tunelů, který údajně provedl s maďarským imigrantem žijícím v Argentině Juanem Moritzem. Návštěva labyrintu ekvádorských tunelů v něm zanechala hluboký dojem.
Při jeho zobrazení výpravy do neznáma nechybí prakticky nic z inventáře klasické dobrodružné literatury: tajemné hieroglyfické písmo na stěnách, neméně tajemné kovové desky neznámého účelu, strašidelná zelenkavá záře osvětlující chodby vinoucí se do tajemných hlubin. „Tyto mohutné tunely evidentně nemohly stvořit lidské ruce,“ soudil. Jeho tvrzení nezasluhují více důvěry než jiná ze záhadologického arzenálu, v něčem měl však pravdu.
Práce obřích prehistorických zvířat
Tunely, o kterých básnila Blavatská, Wilkins i von Däniken a jejichž přítomnost tolik dráždila dobyvatele Pizzara, skutečně existují. A skutečně je nevytvořily lidské ruce. Narazíte na ně v Ekvádoru, Peru, Argentině, Bolívii i Uruguayi. A není jich vůbec málo.
Profesor Federální univerzity v Rio Grande do Sul Heinrich Frank jich zatím jen v lesích v okolí Santa Catarina napočítal kolem 1 500. „A stovky dalších jsou průběžně nacházeny dál, protože jsou skutečně všude,“ líčí. Například na pětačtyřiceti mílích nově budované dálnice do Porto Alegre objevili jeho studenti obdobné tunely na 70 procentech stavebních úseků.
Kostra pra-lenochoda z rodu Scelidotherium budí respekt.
Glossotherium robustum nebyl drobeček.
Jsou to fragmenty, zavalené cesty i relativně zachované. Pokud jde o jejich délku, naměřená čísla se dost různí. Většina nalezených tunelů ve svazích podél silnice vlastně není moc dlouhá, při průměru vstupu okolo 1,5 metru nepřesahuje na délku, či spíše hloubku, čtyři metry. Několik z nich má navzdory naplavenému materiálu a sedimentům původní průměr okolo dvou metrů, na délku měří kolem dvaceti metrů a mají několik kulovitých výdutí.
Jedno však mají společné. Jejich strop i stěny jsou zbrázděny bezpočtem nápadných rýh. „Při podrobnějším zkoumání si všimnete, že tyto rýhy zachovávají stejný odstup,“ dodává geolog z Brazilské geologické služby Amilcar Adamy. Ten svůj první tunel navštívil v roce 2010, kdy spolupracoval na průzkumu trasy dálnice v amazonské Rondonii.
„Nikdy předtím jsem nic takového neviděl a opravdu si to získalo mou pozornost. Nenapadl mě totiž žádný známý geologický proces, v rámci něhož by mohly vznikat tak dlouhé tunely eliptického tvaru, se zbrázděným povrchem a celkem pravidelným výskytem rozšířených kulovitých výdutí,“ říká. Není proto divu, že Adamy brzy navázal kontakt s Frankem a pustili se do řešení „záhady“.
Předně je zajímalo, zda se o tento fenomén zajímal někdo již dříve. Na von Dänikena si překvapivě ani jeden z nich nevzpomněl, ale podařilo se jim nalézt v univerzitních archivech sérii záznamů o archeologickém průzkumu. V roce 1930 se brazilští archeologové pokoušeli v těchto slibně vypadajících jeskyních nalézt pozůstatky lidského osídlení. Neúspěšně. Díla obsahovala jen anorganický materiál.
Už tenkrát archeologové odhadli stáří těchto tunelů na 8 až 10 tisíc let, což nynější geologové mohli jen potvrdit. Shodli se i na tom, že za vznikem tunelů nestojí žádný dosud popsaný geologický proces nebo krasový jev. Chyběl jim totiž společný jmenovatel.
Rekordní paleo-labyrintyAmilcar Adamy, který se drží průzkumu paleonor v Rondonii, má zatím na svém kontě objev nejdelšího podzemního systému. Na délku má téměř 600 metrů a je mírně zvětšen probíhající erozí. Jeho výška se drží na 1,8 metrech a šířka kolísá mezi 90 centimetry až dvěma metry. Jeho zvířecí tvůrce zatím není znám. „K uvolnění takového podzemního prostoru bylo zapotřebí přesunout přibližně čtyři tisíce tun zeminy a kamení,“ říká Adamy. „Taková nora pochopitelně nemohla být vytvořena jedním jedincem nebo párem, byla hloubena po celé generace, podobně jako to činí jezevci nebo bobři.“ Heinrich Frank komentuje tento nález lakonicky: „Je to zajímavý a vzrušující objev, ale v zásadě není příliš překvapivý. Věděli jsme, že budou existovat i takhle velké systémy nor. A nález z Rondonie jen potvrzuje, že tomu tak je.“ Nedaleko Santa Catarina by se podle něj mohla nacházet paleonora dlouhá 900 metrů a podobné nálezy jsou hlášeny i z pohoří Gandarela a Minas Gerais. |
Co zbývalo? Oba kolegové začali přemýšlet nad tím, že by tunely mohly být nory zvířat. Ale jakých? „Žádné zvíře současné fauny by nedokázalo něco takového vytvořit,“ dodává Adamy. Pravda, největší žijící zástupce z jihoamerických opancéřovaných pásovců pásovec velký (Priodontes maximus), dokáže bez problémů vyhloubit šestimetrovou noru o průměru čtyřiceti centimetrů. Jenže jak velký by asi musel být pásovec, který vyrobil dvacetimetrový tunel?
Obrovský. A vědci si vzpomněli na pravidelné rýhy na stěnách a záhada se začala projasňovat. Tunely vybudovali dávní předchůdci dnešních zvířat z prehistorických dob. „Máme co do činění s paleo-doupaty a norami vyhrabanými zástupci megafauny,“ uzavřeli téma geologové. Jejich práce tím rozhodně neskončila, otěže průzkumu však teď převzali paleozoologové.
Ti už dokázali na základě stop drápů vyhodnotit, které chodby pod zemí hloubili pra-pásovci rodů Etutatus, Propraopus či Pampatheres, a kde svými mohutnými pařáty zapracoval pozemní pra-lenochod z rodu Scelidotherium či Glossotherium. Jen pro představu, poslední jmenovaný pra-lenochod dosahoval od špičky čenichu po konec ocasu délky čtyř metrů, vážil lehce přes jednu tunu a uměl se postavit na zadní.
