Neboj se. Okupanti za dva tři roky odejdou a bude zase dobře, řekl manžel Aleně Chadalíkové, když za ním v červenci 1987 naposledy přišla do havlíčkobrodské nemocnice. Byla to sice prorocká slova, ale jejich naplnění se kvůli své rakovině už bohužel nedožil.
„A neřekl bys mi, jak to tehdy v srpnu bylo s tvým letem?“ ptala se ho.
„Nemůžu – slíbil jsem, že budu mlčet, a držím slovo.“
Dnes paní Chadalíková (83) opatruje vyznamenání zabavená normalizačními úřady, která byla rodině vrácena v dubnu 1992. Tehdejší ministr obrany Luboš Dobrovský normalizačního vězně plně rehabilitoval a navíc ho povýšil do hodnosti plukovníka.
Život Vladimíra Chadalíka by byl námětem na knihu i v případě, že by ho v srpnu 1968 nezkřížily pásy sovětských tanků.
Asi vypukla válka
Narodil se v podkrkonošské Nové Pace v roce 1923, ale otcova kariéra úředníka zavála rodinu do Bratislavy. Po vypuknutí Slovenského národního povstání se vlastenecky naladěný mladík koncem léta 1944 zapojil do bojů proti nacistům. V Nízkých Tatrách se seznámil se sovětskými partyzány, což předznamenalo jeho pozdější pozitivní vztah k Moskvě. Na jaře 1945 se Chadalík přidal k 1. československému armádnímu sboru generála Svobody. Z osvobozeneckých bojů si odnesl nejen několik vyznamenání, ale i střepinu v levé noze, kterou mu lékaři vyndali až v roce 1958.
To už byl ale Chadalík po absolvování vojenské akademie v Hranicích na Moravě a leteckého učiliště elitním vojenským pilotem – nejdřív stíhaček, později vrtulníků. Kariéra v armádě byla logickým pokračováním jeho válečných zkušeností. V hodnosti podplukovníka postupně prošel řadou funkcí a po sňatku s paní Alenou působil v Havlíčkově Brodě jako velitel 4. vrtulníkové letky.
Jednadvacátého srpna 1968 kolem čtvrté hodiny ráno zazvonil v bytě manželů Chadlíkových telefon. „Byl vyhlášen poplach, musím do kasáren, povídá mi manžel,“ vypráví paní Alena. „Prý asi vypukla válka. Hodil na sebe uniformu, zmizel ve tmě a několik dnů jsem ho neviděla.“
Co se dělo dál, není dodnes úplně jasné. Podle některých informací měl podplukovník Chadalík v kasárnách hned ráno několik telefonátů, snad s nadřízenými. Jisté je, že pod záminkou kontroly počasí vydal technikům rozkaz, aby mu připravili vrtulník Mi–1M. Navzdory rozhodnutí tehdejšího ministra národní obrany Dzúra, který okamžitě po prvních zprávách o invazi zakázal provoz všech vojenských letadel.
Vzdušná spojka?
Každou sobotu
V sobotu 1. září ve Víkendu čtěte například: „Lži českých dějin“: Jan Žižka byl první komunista. Jaké další bludy nás ve školách učili? „Hvězdy v žaláři“: Tomáš Řepka není jedinou známou tváří ve vězení. Jak to ostatní nesli? „Vymírání žížal“: Kteří živočichové nejvíc odskákali letošní sucho?
Za svítání kolem páté Chadalík vzlétl. Údajně přistál na vojenském letišti v Táboře, kde snad naložil jakéhosi zpravodajského důstojníka, ale ani to nemáme potvrzeno. Víme jen, že vrtulník u Železné Rudy přeletěl státní hranici do tehdejšího Západního Německa.
„Jeden jeho kolega mi volal: Na Svobodné Evropě právě hlásili, že na základně bundeswehru ve Straubingu přistál nejmenovaný československý podplukovník,“ vzpomíná paní Chadalíková. „To nemůže být nikdo jiný než náš velitel! Přesně věděl, v jaké výšce a kudy musí letět, aby se protáhl protivzdušnou obranou právě v době, kdy nás obsazují Sověti!“
Ze Straubingu pak podplukovník Chadalík pokračoval do Mnichova, kde ho německá policie předala americké CIA. Po výslechu odletěl civilním letadlem do Bělehradu. Proč právě tam?
V jugoslávské metropoli tehdy na československé ambasádě právě pobývali naši dva čelní reformní politici. Ota Šik byl předtím v dubnu 1968 na Dubčekův návrh jmenován koordinátorem ekonomických reforem a zástupcem premiéra Černíka. Jiří Hájek byl ministrem zahraničí.
Jen pár hodin po Chadalíkově příletu do Bělehradu pak Hájek odletěl do New Yorku, kde 24. srpna na zasedání Rady bezpečnosti OSN ostře protestoval proti sovětské okupaci: „Jedná se o použití síly, které nemůže být ničím ospravedlněno!“
Snad právě toto mohl být smysl Chadalíkovy mise – dopravit Černíkovi s Hájkem informace o invazi a podklady pro zburcování světové veřejnosti. Jaké dokumenty vezl a kdo ho tím pověřil? Byl to nějaký vrcholný představitel československé vlády nebo vysoce postavený voják? Netušíme. Podle některých názorů se měl snad Chadalík dokonce pokusit získat vojenskou podporu Západu proti okupantům nebo se zapojit do formování zahraničního odboje. Jistě nevíme nic. Snad jen to, že nešlo o Chadalíkovu soukromou iniciativu a že se pak 31. srpna přes Vídeň vrátil vlakem domů.
Zabavená vyznamenání
Zbytečné obětiOd 21. srpna do konce roku 1968 okupanti zabili 137 československých civilistů. K tomuto číslu dospěli historici Ivo Pejčoch a Prokop Tomek. Do odchodu sovětských vojsk v červnu 1991 se pak celkový počet domácích obětí invaze zvyšuje na 406. Jsou mezi nimi i následující tři tragické příběhy.
Dva patnáctiletí pražští učni se 24. srpna 1968 na cestě domů svezli nákladním automobilem. Jeho řidič Karel Šárka si vybral špatnou cestu. Na nábřeží u podolské vodárny zcela náhodně projížděl kolem sovětské hlídky, která na auto bez varování spustila palbu z lehkého kulometu. Řidiči prostříleli ruce, oba chlapce zabili. Zraněný řidič přivolal sanitku a hlídku Veřejné bezpečnosti, které vrazi řekli, že auto včas nezastavilo. Pak mrtvým ukradli doklady a zmizeli. Přesně jako v trpké písni Karla Kryla: „Vám poděkování a vřelá objetí za provokování a střelbu do dětí.“
Studentka pražského ČVUT a matka dvouletého syna šla 26. srpna 1968 do školy na konzultaci kvůli diplomové práci. Na pražském Klárově přesedala na tramvaj do Dejvic. Opodál stála skupina okupantů a jeden z nich vystřelil dávku ze samopalu. Neměl k tomu důvod – na místě se nic nedělo. Na policistu Miloslava Rognera, který to shodou okolností celé viděl, Státní bezpečnost později tlačila, aby dosvědčil „nutnou obranu“. Marie Charousková prý totiž Sověty napadla. Byla zasažena několikrát a odpoledne téhož dne v nemocnici zemřela. Jejímu manželovi Státní bezpečnost pod hrozbou ztráty zaměstnání zakázala o vraždě mluvit.
Sedmého září 1968 se centrem Jičína procházela skupina opilých polských okupantů. Voják Stefan Dolma z ničeho nic spustil palbu na mladé Čechy, které náhodou potkali. Do nohou zasáhl Jaroslava Veselého a Janu Jenčkovou, zraněnou dívku a její další kamarádku poté okradl. Bolestí naříkajícímu Veselému dal takzvanou „ránu z milosti“. Z nedalekého domu vyběhli další lidé, kteří slyšeli střelbu. Polský voják na ně začal střílet také. Přitom zabil Zdenu Klimešovou a těžce zranil jejího manžela Oldřicha. V Polsku byl vrah odsouzen k trestu smrti, ale ten byl později změněn na doživotí a po 15 letech byl Dolma propuštěn. |
Některé zdroje naznačují, že vrtulníková mise mohla být připravována delší dobu předem. Pražští politici měli už od jara 1968 zprávy, že Moskva něco chystá. Sovětům se totiž nelíbily Dubčekovy ekonomické reformy, zrušení cenzury ani další projevy demokratizace společnosti během tzv. pražského jara. Kreml měl oprávněný pocit, že se situace v jeho gubernii vymyká z rukou.
Už na konci března proto Varšavská smlouva začala pod záminkou vojenského cvičení k našim hranicím přesouvat armády. „Oficiálně Brežněv nařídil naplánovat případné přepadení Československa ministru Grečkovi 20. března,“ píše Karel Pacner v knize Osudové okamžiky Československa. „Válečný stroj Sovětského svazu a čtyř dalších států se pod krycím názvem operace Dunaj začal chystat k záchraně Československa, ohroženého kontrarevolucí.“
Tušil to bezpochyby i sám pilot tajemného vrtulníku. „Už od začátku léta mi při příchodu z kasáren často opakoval: Rusové na nás něco kujou,“ vzpomíná paní Chadalíková. Brzy po invazi se pak nad jejím manželem začaly stahovat mraky. V červenci 1969 byl vojenským soudem v Táboře odsouzen za trestné činy neuposlechnutí rozkazu, svévolné vzdálení od útvaru a neoprávněné užívání majetku v socialistickém vlastnictví (což byl ten vrtulník).
Dostal podmínku a začátkem ledna 1970 byl v Havlíčkově Brodě zbaven velení. O půl roku později ho degradovali na vojína a vyhodili ho z armády. A taky mu sebrali všechna vyznamenání. „Dobře mi je opatrujte, budete mi je vracet,“ žertoval prý. Netušil, že se toho nedožije.
Excelentní pilot s víc než 2 400 nalétanými hodinami skončil jako nákupčí JZD, traktorista a dělník v mlékárně. Normalizátorům to ale nestačilo. V listopadu 1974 ho při odchodu do práce zatkli a byt převrátili vzhůru nohama. „Hledali vysílačku, zbraně, prostě cokoli, co by dokazovalo, že máme styky se Západem a že manžel vyvíjí protistátní činnost,“ vypráví paní Chadalíková. „Nenašli samozřejmě nic. Po mnoha letech jsem však při vyklízení sklepa v rohu skříně za sklenicemi s kompoty objevila pytlík s několika náboji. Manžela určitě nebyly, ten tyhle věci domů nenosil. Zřejmě je tam během prohlídky podstrčil nějaký estébák, aby je pak vítězoslavně ‚našel‘, ale z nějakého záhadného důvodu na to už nedošlo.“
Tři a půl roku natvrdo
V květnu 1975 byl pan Chadalík obviněn znovu, tentokrát pro údajné podvracení republiky a vyzvědačství. Soud ho nejdřív zprostil viny, ale vojenský prokurátor Oldřich Fuks se odvolal. Pro bývalého pilota chtěl osm let vězení, ze kterých nakonec prosadil tři a půl roku nepodmíněně. „Obžalovaný z nepřátelství k našemu socialistickému zřízení přistoupil na nabídku západoněmeckých zpravodajských orgánů, že bude dělat spojku mezi nimi a takzvanou československou vládou v exilu,“ píše se ve zjevně nesmyslném rozsudku.
Pilot vrtulníku Mi–1M byl tedy za svůj tajemný let potrestán dvakrát. Už z toho je vidět, že jeho mise byla zřejmě opravdu velmi důležitá. V očích normalizátorů spáchal něco skutečně závažného. Zákon tak musel být účelově ohnut vyfabulováním další skutkové podstaty.
Z trestu si odseděl dva roky v Plzni na Borech a v Litoměřicích, odkud byl předčasně propuštěn pro vzorné chování. A pak už jen střídal dělnická povolání. Chadalíkovi se s nikým nestýkali: „Když jsme v Brodu potkali manželovy bývalé kolegy z útvaru, přešli na druhou stranu. Báli se, aby je s ním nikdo neviděl… A když nad námi někdy přeletělo letadlo, ptala jsem se: Vláďo, nevadí ti, že už asi nikdy nesedneš ke kniplu? Odpovídal: Když nevadí armádě, že nemůžu cvičit další piloty… Ale věděla jsem, jak moc se tím trápí. Létání bylo jeho život.”
Pan Chadalík vzal u soudu všechno na sebe. Přelet do Německa a následná jugoslávská mise byla prý čistě jeho osobní iniciativou, na které se nikdo jiný nepodílel.
Jenže to nemá logiku. 21. srpna 1968 kolem páté ráno přece o začínající invazi ještě nemohl mít dost informací. Co se v tu chvíli děje, tušil jen někdo mnohem výš, než byl havlíčkobrodský letec.
Jenže kdo?
Voják drží slovo
„V lednu 1999 se o mém manželovi zmínili v České televizi,“ vzpomíná paní Chadalíková. „Druhý den mi zavolal kdosi neznámý a povídá: Váš manžel už nežije, takže poděkuju aspoň vám. Byl to velmi charakterní a čestný člověk. Dodržel, co nám před třiceti lety slíbil, a nikomu nic neřekl. Jen díky tomu se nám nic nestalo a naše rodiny mohly žít v klidu…“
Kdo byl ten záhadný volající? Snad nějaký bývalý československý politik nebo někdejší vysoký armádní velitel? Pokud snad náhodou čte tento článek, prosíme ho, aby se nám ozval do redakce Víkendu MF DNES. Důležité svědectví by zaplnilo bílé místo v novodobých dějinách. Minimálně proto, že vnučka pana Chadalíka s přáteli z havlíčkobrodského okrašlovacího spolku Budoucnost o (skoro) neznámém hrdinovi srpna 1968 připravuje vzpomínkovou knihu.
„Mnohokrát jsem se Vládi ptala, proč a kam tehdy vlastně odletěl,“ vzpomíná paní Chadalíková. „Vždycky mi ale řekl: Promiň, nesmím ti to říct, mohla by ses někde ukecnout.“
Její manžel si nakonec své tajemství vzal v létě 1987 do hrobu – jen dva roky před pádem normalizačního režimu.
V tom vlastně spočívalo jeho hrdinství.
