Ulice slumu St GIles byly temné, špinavé. Jeho obyvatelstvo úřady přehlížely, s odporem, arogancí. Proto přehlédly i jejich odškodnění po průmyslovém neštěstí.
Pivovar Meux na křižovatce ulic Oxford Street a Tottenham Court Road byl jedním ze dvou největších v Londýně. Moderní provoz, doklad síly kapitalismu! Důkaz jeho výrobních schopností. Jeho chloubou byla gigantická káď, byla vysoká téměř sedm metrů, pojala skoro 600 tisíc litrů piva. Onu tekutou sílu držela v kádi sada železných obručí, každá z nich měla 320 kilogramů, dohromady vážily přes osmdesát tun. Obludný objekt.
Celá stavba, chlouba pokroku, modernity, výrobního potenciálu výrobních vztahů, se přitom tyčila jen kousek od svého opaku. Od odvrácené strany rozvíjejícího se kapitalismu.
Byl jí londýnský slum St Giles.
Nešťastné místo
Čtvrť začala vznikat na pozemcích bohaté rodiny Bainbridgeových v sedmnáctém století, a její základy diktovala chamtivá snaha zbohatnout co nejvíc a co nejrychleji. Stavělo se nedbale, lacině, co nejhustěji, popisuje blog Haunted Palace. Výsledkem byla tmavá spleť uliček, s mizernými domy, temnými dvorky.
Zoufalou architekturu brzy osídlily zoufalé životní osudy. Během osmnáctého století se čtvrť stala slumem pro chudé, Londýn do něj ukrýval lidi docela na spodku společenských tříd, na něž zbyla nezaměstnanost nebo jen příležitostná a špinavá práce, uklízení odpadků, ulic, zločin, mnozí byli imigranti, především irští. Byla prolezlá hladem, bídou, nemocemi, cholerou, tuberkulózou, prostitucí, alkoholismem, hádkami, rvačkami.
Lidi byli namačkaní všude, mnohé rodiny sdíleli jediný pokoj, bydlelo se v kuchyních, ve sklepech, na půdách, na ponurých dvorcích, na nárožích. Soukromí neexistovalo. Žumpy trčely otevřené, kanály často protékaly skrze obytné místnosti, vodovod nikde nebyl, ani popelnice, žilo se v bahnu a špíně. Personifikace rezervní proletářské armády. Nadbytečné populace.
Žili v ní lidé, kteří si chtěli polepšit, v uličkách St Giles si hrály děti. Běžný nuzný život se ve slumu odvíjel i 17. října 1814.
