Bradavičnaté babice, oděné do zašlých tmavých hadrů, s nápadně špičatými klobouky s kulatou krempou. Postávají v kruhu kolem bublajícího kotle, přihazují do něj nejrůznější byliny, něco si přitom špitají, monotónně prozpěvují nebo se jen zlověstně smějí. I když nám v Česku není tento pohádkový narativ úplně blízký, identifikujeme ho bez problémů. Ostatně, další indicie, nějakou tu kočku nebo koště, bychom ve scenérii také objevili. Pravděpodobně sledujeme skupinu čarodějnic. A jejich počínání nejspíš nevěstí nic dobrého.
Jenže vše je jinak. Ve skutečnosti byl podobný obrázek v anglosaském prostředí mezi třináctým a sedmnáctým stoletím naprosto běžným jevem. A nijak nesouvisel s nadpřirozenými silami. Představoval živnost takzvaných „alewives“ – pivovarnic, domovařiček, které si pospolu přivydělávaly výrobou a prodejem piva.
Příslušně zlověstná legenda o kouzlech a čárách je novější, uměle vytvořený motiv, který souvisí až s činností inkvizice a hony na čarodějnice v patnáctém století. Předtím se o „alewives“ historické zdroje vyjadřují o poznání uctivěji. Byly to ostatně ženy, jimž muži vděčili za lahodný a opojný mok.
Prát, zašívat. A vařit pivo
Pivo doprovází lidskou civilizaci hezkých pár tisíciletí. Pravda, to, co se pilo v Sumeru nebo Egyptě, mělo s dnešními pivy chuťově jen pramálo společného, ale něco se na něm napříč minulostí neměnilo. Byl to geniálně prostý způsob, jak zpracovat na proteiny a uhlohydráty bohatou surovinu, konzervovat část sklizených obilnin, jako je ječmen, oves, snadno obstarat „chudé“ jídlo.
Upalujeme, abychom nabrali ovečky. Studie vysvětluje čarodějnické procesy Kdo upálí víc čarodějnic, je lepší ochránce lidí. A bude mít víc věřících. Středověké hony na čarodějnice byly způsobem, jakým mezi sebou soupeřilo katolictví a protestantismus o vliv. Tvrdí to pozoruhodná práce z magazínu The Economic Journal. |
Voda převařená v pivu byla hygieničtější než ta ze studny. A současně to byla lehce alkoholizovaná polévka, což udření strávníci zmožení prací ocenili. Pomáhala jim zapomenout.
Zapomenout bychom však neměli, že pivo, tradičně považované za nápoj bohů a mužů, vznikalo právě díky ženám. V Anglii čtrnáctého století, při konzumaci piva kolem čtyř litrů na osobu denně, patřilo k běžným povinnostem hospodyněk nejen smýčit domácnost a vyspravovat svršky zašíváním, ale také průběžně vařit pivo. Zhruba do týdne by se totiž uvařené tmavé pivo zkazilo. A tak bylo zapotřebí vždy v dostatečném předstihu připravit v kotli další várku. Byla to činnost rutinní, nežádala si speciální vybavení a stačila jen hrstka surovin.
Co si ženy prozradí nad bublajícím kotlem
A nebyl důvod, proč by se nad jedním bublajícím kotlem nemohlo sejít víc žen a navařit si do zásoby společně. Stala se z toho družná kolektivní činnost, podobně jako třeba draní peří. Konkrétní znalosti výrobního postupu, finty a receptury se přitom předávaly ústně. Od věkovitých stařen k mladým dívkám, novopečeným manželkám. Těm se kromě toho dostávalo od zkušenějších družek též doporučení a triků, jak udržet muže nezáletné a spokojené.
Jistě při tom bylo veselo! A množství jízlivostí a stížností na různá selhání jejich mužských partnerů, které při takové soukromé domovařičské seanci zaznělo, muselo na náhodného posluchače působit zlověstně. Prozatím však nikomu takové ženské pracovní a tak trochu spiklenecké sedánky nevadily. Problémy společenského charakteru se kolem ctihodných „alewives“ v Anglii i západní Evropě začaly vršit až po odeznění vražedné epidemie černé smrti, která oblast pustošila v letech 1347 až 1350.
K čarodějnictví se ženy doznávaly při spánkové deprivaci, říká výzkum Vyšetřující na jejich těle hledali ďáblovo znamení a kvůli vyvolání halucinací jim odpírali spánek. Jejich sousedé na ně soudům hlásili všemožné indicie o čarodějnictví, aby se pomstili za křivdy a rozmíšky, aby komunitu zbavili domnělého zla. Skotští historici vykreslili, jak vypadaly hony na čarodějnice. |
Ta nejen vymazala z existence třetinu obyvatel Evropy, ale také ve svých důsledcích zásadně proměnila existující ekonomiku. Definovala nové pojetí zaměstnanosti, s důrazem na profesní zaměření. Muži byli z hlediska své kariéry odkázáni na zřídkavé osobní vlastnictví nebo častěji nevýhodné pronájmy zemědělské půdy, na nejistotu námezdních sezónních prací, učňovskou práci zdarma. Na sílu, zručnost, inteligenci bez garance úspěchu, případně na přísné a rigidní podmínky pro členství v nějakém řemeslném cechu. A ženy?
Obava z nezávislosti, nebo ješitnost?
Ženám stačilo dělat jen to, co dělaly dosud a co uměly. Stačilo jim uvařit jen trochu víc piva a prodat jej na tržišti. A tam se prezentovaly tradičními nápadnými špičatými klobouky, aby jejich stánky byly v zástupech nakupujících nepřehlédnutelné. Nebylo to sice tak výnosné jako například prodej paličkovaných krajek ani tak sezónní jako prodej sušeného ovoce, ale byl to souvislý, konstantní, pravidelný minimální příjem, který nevyžadoval stupně mistrovství, placení poplatků a odvádění daní.
I když se za pivo nedalo stržit mnoho, ženy si mohly vydělávat podobně volně jako muži. Získávaly tím určitou nezávislost, a to už, vnímáno tehdejší optikou, problém byl. Po morové nákaze se domácí vaření piva stalo často jediným zdrojem příjmů dosud nesezdaných žen a vdov. Stále víc se však do této formy tržního podnikání zapojovaly i ženy provdané.
A opět můžeme trochu spekulovat, že konflikty, jimž mohla zavdat domnělou příčinu nenachystaná večeře pro pána domu, protože se místo ní vařilo pivo na prodej a skromný výdělek, na sebe možná nenechaly dlouho čekat.
Tahle práce není pro mladé
Záhada tanečního moru: za vražednými tanečními orgiemi mohli být Češi Lidé se svlékali, plivali kolem sebe oplzlosti, Satanova jména, souložili – a především tancovali. Dny, týdny, do zemdlení, mnozí se protančili ke smrti. Apokalyptické běsnění, pekelný rej. Taneční mor je dodnes záhadou, nad níž si lámou hlavy historici, psychologové i lékaři. |
Jisté je, že společenský kredit „alewives“ začal rychle ztrácet na hodnotě. Některá města, například Chester v roce 1540, vydala přísný zákaz ženám a dívkám ve věku 14 až 40 let účastnit se veřejného prodeje piva. Hrozila prý obava, že se tyto ženy ve společnosti pivovařiček „zkazí“, pochytí pochybné mravy. Mladé dívky se možná nakonec nebudou chtít vdávat, vystačí si s ženskou kompanií pivovarnic, ty odrostlejší se naučí šidit a podvádět. Možná by se také přiučily sexuálním úchylkám a nechutným nemravnostem, kdo ví?
Pravděpodobnější možná je, že hana domovařiček narůstala přímo úměrně tomu, jak se do populárního byznysu s pivem snažili pronikat muži. Pořád to sice byla „ženská práce“, ale po čertech, dalo se to dělat z domu a vynášelo to!
V nejistých časech reformace, v patnáctém a šestnáctém století, nastupuje neradostná doba politicko-duchovních zápasů, zápolení mezi protestantskou a římskokatolickou církví. Jejich součástí je i nová vlna vyvolávání bázně boží, nástup inkvizice, hledání skrytých nepřátel, odpadlíků od víry, buřičů a kacířů. Oprášena je při tom polozapomenutá kniha z roku 1486, Malleus maleficarum. Kladivo na čarodějnice. V té době po Bibli druhý nejčtenější evropský tisk, nabízející na svých stránkách pohotový návod k radikálnímu řešení každého problému. S jeho pomocí je možné osočit kohokoliv a donutit ho mučením stvrdit cokoliv. Ideální nástroj teroru a kontroly. Pro domovařičky jsou to jen špatné zprávy.
Hon na domovařičky
Výklad knihy, tedy popis rejdů, spolčení a ďábelských paktů čarodějnic, totiž výtečně sedí na pivovarnice. „Alewives“, které už ve světě mužů nepředstavují jen radost z dobrého a chutného pití, ale konkurenci v podnikání.
Nechybí tu nic. Jsou tu bradavičnaté babice a sešlé stařeny, zaučující do mystérií mladé adeptky. Bublající kotel s tajnými přísadami a spoustou bylinek, nabízející opojný truňk. Zlověstní familiárové, ďábelští poslové – kočky. Byť v praxi sloužily k odhánění myší od obilnin. Jsou tu košťata, jinak však tradiční vývěsní symbol propagující prodej domácích produktů. Jsou tu zaříkadla, popěvky, recepty na masti a podivné léky. Pravidelné sabaty.
Možná je to jen náhoda, ale teologické inkviziční spisky, které odhalují čarodějnice, prakticky dokonale popisují pivovařičky. A jim obvykle nezbývá, než se zříci svobodného výdělku a spořádaně se vrátit k domácím kamnům. Nebo přejít do exilu a riskovat, že mohou skončit v šatlavě nebo na hranici.
Je víc než jen pouhou spekulací historiků, proč po odeznění čarodějnických procesů v sedmnáctém století už na tržištích západní Evropy ženy, prodávající vlastní pivo, nenacházíme. Výrobu lahodného moku si tehdy už monopolizovaly velké pivovary. Vlastněné a řízené muži.
