Byla to scéna jako z Hry o trůny. Udála se za jedné z prvních kapitol série konfliktů mezi francouzskou a anglickou korunou, které se později bude říkat stoletá válka, na vrcholu souboje o následovnictví na vévodském stolci bretaňském. Před hradem spojence francouzského krále se objevila družina, které hradní pán beze všeho otevřel bránu. Nevěděl, že žena v čele ozbrojenců o pár dní dříve z rozhodnutí krále přišla o manžela.
Pro Jeanne de Clisson, později přezdívanou Krvavá lvice, nechal narychlo vystrojit hostinu. Onu noc z posádky hradu přežila jen hrstka mužů, které černá vdova ušetřila jen proto, aby mohli vypovědět hrůzy, které se ve zdech pevnosti odehrály.
Jeanne de Clisson tento postup uplatňovala standardně potom, co se svou pomstou začala brázdit vlny Lamanšského průlivu. Věděla, že se svými několika stovkami mužů silami francouzského krále na pevnině příliš nezamává, zato na moři jí stačí pár lodí, aby nenáviděnému nepříteli uštědřila bolestivé rány. Bylo jí třiačtyřicet, když se svými syny opustila rodné statky a zakoupila trojici lodí, které nechala natřít na černo a jejichž plachty poručila obarvit na rudo. Přezdívalo se jim Černá flotila a útočily na jakoukoliv obchodní loď pod francouzskou vlajkou, kterou následně vyplenily. Celou posádku její muži povraždili – kromě několika svědků. Mnohdy se madam de Clisson dostali do rukou šlechtici, které mohla směnit za tučné výkupné. Raději je však vlastnoručně setnula sekerou a hodila přes palubu.
Po třinácti letech pověsila de Clisson krvavé řemeslo na hřebík, za svoje služby anglické koruně si nechala udělit léno a vdala se za jistého sira Bentleye. Zemřela v pokoji v nedožitých šedesáti letech.
Drsné ženy z drsného kraje
Msta hnala i norskou šlechtičnu Elise Eskilsdotterovou. Její manžel Olav Nilsson se plavil jako korzár ve službách dánského krále za války s německou hanzou začátkem patnáctého století. Po uzavření míru však Nilsson nepřestal přepadat německé obchodní lodě a nakonec byl i se synem zavražděn. Eskilsdotter se postavila do čela osiřelé flotily a začala divoké tažení proti německým kupcům i dánské koruně, která tehdy Norsku vládla.
Silné ženy na Xman.czV našem seriálu výrazných ženských osobností jsme přinesli profily například černošské aktivistky Rosy Parksové, tanečnice Isadory Duncanové, italské herečky Francy Rameové, odborářky Karen Silkwoodové, spisovatelky Helen Kellerové, sufražetky Edith Garrudové nebo obětí křesťanských káznic Magdaleniných prádelen |
Ženy z chladného severu se očividně nerozpakovaly vzít do ruky meč, byť se historici stále přou o to, do jaké míry se skutečně účastnily vikingských tažení v roli válečnic. Z latinsky psané kroniky Gesta Danorum, tedy Činy Dánů, každopádně víme o dobrém tuctu seveřanek, které terorizovaly Baltské a Severní moře. Jak bylo v raném středověku běžné, spis mísí fakta s fantazií, a tak těžko říct, zda v řadách vojska dánského krále Haralda v legendární bitvě u Bråvalla opravdu nastoupily stovky žen vedené jeho dcerou Hedvig, slovanskou válečnicí jménem Visna a bojovnicí Veborg. Posledně jmenovaná v bitvě padla prý až hodiny poté, co přišla o celou rukou. V Gesta Danorum jsou všechny tři zmiňovány také jako kapitánky lodí, které pustošily města a vesnice na pobřeží.
Mezi další postavy kroniky patří princezna Alfhild či Awilda, která v pátém století velela celé flotile drakarů. Se svým manželem se prý dala dohromady poté, co jeho loďstvo v dlouhém a krvavém střetu porazilo to její. Ve stejné době údajně na loupežné výpravy vyrážela jistá princezna Sela, sestra norského velmože. A v desátém století na cestu odplaty za sesazení svého bratra z trůnu vyplula Rusla zvaná Rudá panna. Její flotila útočila na lodě Dánů, jejich města i osady v Grónsku. Podle severských a irských kronik byla neobyčejně krutá, kupříkladu zásadně nebrala zajatce. Nakonec ji zradil právě její bratr – držel prý Ruslu za cop, zatímco ji Dánové umlátili pádly.
Královny moří
Významnou postavou irského folkloru je Gráinne Mhaolová, jejíž přízvisko mimochodem znamená plešatá či hodně nakrátko ostříhaná. Poté, co byl její manžel zavražděn spojencem Angličanů, vedla úspěšnou obranu svého hradu proti invazi z druhého břehu Irského moře. Ani s účesem jako Sinéad O’Connor však jako žena nemohla převzít vedení manželova klanu, proto se vrátila do rodného kraje a postavila se do čela toho svého.
Podle legendy byla Gráinne Mhaolová pohřbena u této věže na Clare Island, která patřila její rodině.
Loupežné výpravy po celém pobřeží obrovsky rozmnožily bohatství a moc klanu O’Malley, zároveň však na sebe upoutaly pozornost anglické královny Alžběty I., která Gráinne nakonec zajala. Její neutuchající popularitu na zeleném ostrově neživí jen vzdor vůči Angličance, ale také lidskost, kterou Gráinne prokazovala zajatým námořníkům.
Podobnou lokální hrdinkou jako irská pirátka je Sajjída al-Hurra, vládkyně marockého města Tétouan. Prožila krásné dětství v Granadě, odkud byla její rodina vyhnána na konci reconquisty Iberského poloostrova vojsky Ferdinanda Aragonského a Isabely Kastilské. Jako pomstu za toto ponížení posílala svoje lodě potápět cokoliv španělského, křesťany nechala unášet do otroctví.
Život paní La Maupin byl plný duelů Kvůli své milence vstoupila do kláštera a zapálila ho, aby ji unesla, zabíjela muže v šermířských duelech, zpívala v opeře. Užívala si bezpočtu avantýr s herečkami, herci, šlechtičnami i aristokraty. Život paní La Maupin by vydal na romantický román. |
Brzy ovládala celé západní Středomoří a za manžela si vzala marockého sultána, který se jako jediný panovník v historii země neženil „u sebe doma“ v hlavním městě, tehdy Fezu, ale v Tétouanu. Královnu pirátů nakonec svrhl a zbavil veškerého majetku její vlastní syn, její další osud je neznámý.
Pirátky z Karibiku
Ženy se dávaly na pirátství i za jeho zlatého věku v osmnáctém století. Mnoho mužů v koloniích Nového světa se živilo námořnictvím a během jejich nepřítomnosti to byly ženy, kdo vedly krčmy, obchodovaly a dokonce vlastnily lodě – v Evropě přitom o takovou míru ekonomické nezávislosti přišly už před staletími. Ženy udržovaly v chodu také pirátský průmysl, když mořské loupežníky krmily a vybavovaly vším potřebným, vykupovaly jejich kořist a dokonce financovaly jejich krvavé podnikání. Většina lodí však ženy na palubě netolerovala ze strachu, že by zavdávaly ke konfliktům mezi muži, případně pro pověrčivost.
Když ženy toužily po dobrodružství či bohatství, nezbylo jim někdy nic jiného, než se převlékat za muže. Jako Anne Bonny pod velením slavného Johna „Calico Jacka“ Rackhama, s nímž měla poměr. Rusovlasá divoženka narozená v Irsku jako nemanželská dcera bohatého právníka a jeho služky byla nejspíš hodně výbušného temperamentu. Jako třináctiletá prý příborovým nožem pobodala služebnou, už v Americe poté podpálila plantáž svého otce. Vzala si chudého piráta, se kterým odešla do nechvalně proslulého pirátského hnízda, bahamského Nassau. Začala se tahat po krčmách, kde potkala Calico Jacka, pro nějž manžela opustila.
Anne Bonny se narodila v roce 1702 a v pirátském prostředí se pohybovala od svých šestnácti let. Podle zdrojů se však navzdory dobrodružnému životu dožila osmdesáti let.
Na Jackově lodi však nebyla jedinou ženou. Bonny usilovala o jednoho námořníka, načež zjistila, že Mark Read je vlastně Mary. Obě ženy se přesto či spíše právě proto velmi sblížily, prý i intimně. Žádná z nich sice nikdy nevelela žádné lodi, bojovaly však s pistolí a šavlí v ruce, a to dokonce v požehnaném stavu.
Když byla loď Calico Jacka napadena šalupou ve službách jamajského guvernéra, bily se prý jako lvice, zatímco většina mužů byla příliš opilých na to, aby kladli odpor. Pirátky byly zajaty, hrdelní trest však oddálilo jejich těhotenství. Zatímco Readová zemřela za mřížemi na komplikace během porodu, další osud Bonny není znám. Dochovala se však její slova na rozloučenou Jackovi: „Kdyby ses bil jako chlap, nemusel bys viset jako pes.“
Velitelka 80 tisíců pirátů
Žena byla dokonce nejmocnějším pirátem všech dob. Čeng Š’ žila jako prostitutka v malém nevěstinci v Kantonu, než byla unesena piráty. Jejich velitel si ji vzal za manželku, ona však neseděla doma s kupou dětí, ale stala se mu rovnocennou partnerkou v pochybném byznyse. Její manžel pocházel z proslulé pirátské rodiny a kolem roku 1804 dokázal násilím i vyjednáváním sjednotit kantonské piráty do síly přezdívané Flotila rudého praporu. Když o tři roky později zemřel, vyšla Čeng Š’ z tuhého zákulisního boje jako její velitelka.
Zorrové v sukníchDáma z modré krve a holka z ulice. Byl to nesourodý pár, přesto nerozlučný. Dona Ana a dona Eustaquia byly postrachem nočního života v bolívijském Potosí, uměly to s kordem i mušketou, bojovaly v ulicích, barech i v koridě. Jejich příběh je oslavou emancipovaných žen a práva na to žít si po svém, bez ohledu na předsudky. |
Zavedla systém pravidel, která důsledně vynucovala krutými tresty. V prvé řadě byl okamžitě sťat kdokoliv, kdo vydal rozkaz v rozporu s vůlí velitelky. Žádný z jejích kapitánů nesměl okrádat vesničany, kteří piráty podporovali, ani brát z veřejných statků. Veškerá kořist musela být pečlivě registrována, přičemž pirát, který se jí zmocnil, obdržel pětinu její hodnoty. Zbytek šel do společné kasy a financovala se z něj výstroj a výzbroj i pro lodě flotily, které byly méně úspěšné. Dezertérům byly uříznuty uši a za znásilnění se stínalo, někdy čtvrtilo.
Sílu, kterou zdědila, Čeng Š’ znásobila na patnáct set lodí s osmdesáti tisíci námořníky na palubě. Flotila rudého praporu v podstatě ovládala celé Jihočínské moře, dokonce v mnoha pobřežních regionech vybírala daně, zatímco odrážela nejen lodě vyslané Dračím trůnem, ale i Brity nebo Portugalce. Peking v roce 1810 nabídl pirátům amnestii výměnou za mír. Čeng Š’ přijala, z jejích mužů bylo popraveno pouhých 126 a mírněji potrestány asi tři stovky. Ostatní včetně velitelky si dokonce ponechali svůj lup. Čeng Š’ si otevřela hernu a v pokoji dožila se svým druhým manželem, který svého času býval jejím pobočníkem. Nejen v Číně, ale po celé Východní Asii je dodnes známou postavou, o které byly napsány celé regály literatury faktu i románů a natočeno nespočet filmů či videoher.
