

Pirátství bylo krvavé řemeslo, ale pořád řemeslo. Obchodní lodě pro lupiče slibovaly příští kořist, nevyplatilo se je potápět. Jejich kapitáni neměli moc důvodů dopouštět sebevražedné hrdinství. Bylo to zápolení s pravidly. Výjimky nesené na vlnách nelidské krutosti však existovaly.
Autor: William Marshall Craig; T. Wallis, Creative Commons
Především, kapitáni přepadených lodí nestáli o zbytečné problémy. V podpalubí většinou převáželi náklad cizí a předem velmi dobře pojištěný. Nestál jim za to, aby ho bránili za cenu poškození vlastní lodi nebo zbytečného krveprolití své posádky.
Autor: George Edmund Varian , Creative Commons
Drtivá většina loupežných akcí na mořích, které dnes romantizují filmy, měla spíš podobu jakési hry s pravidly. Aby ochránili svou reputaci, nemohli se kapitáni obchodních lodí vzdát jen tak. Pokud však byla pirátská loď hbitější, raději před nimi po krátké honičce skasali plachty.
Autor: Nicolas Cammillieri, Creative Commons
Piráti většinou na přepadeném plavidle neplundrovali a neničili víc, než museli. Bachraté a pomalé obchodní lodě nepotápěli. Proč by to také dělali, když jim vozily obživu? Čím menší škody napáchali, tím větší byla šance, že ji brzy vyplení znovu.
Autor: Peter Heywood , Creative Commons
Okradení pak mohli dál skoro bez úhony plout za svým cílem, proklínat námořní lupiče. A doufat, že příště budou mít menší smůlu. Míru násilností snižovalo rovněž to, že posádky pirátských a obchodních lodí i jejich kapitáni, se vzájemně znali. Námořníci si často vyzkoušeli obě profese.
Autor: Howard Pyle, Creative Commons
Samozřejmě, existovaly i výjimky. Ne vždy se to obešlo bez násilí. Spektrum odstupňovaného teroru k repertoáru pirátů skutečně patřilo. Mučení využívali jako prostředek, jímž nutili pasažéry k vydání skrytých cenností. Když zrovna nepospíchali nebo měli chuť mstít se.
Autor: Charles Dixon , Creative Commons
Francouzský pirát François l’Olonnais (na obrázku) se například nechvalně zapsal do námořních dějin, když v roce 1668 přepadl u pobřeží Hondurasu španělskou loď. Neprahnul po cennostech. Od zajatců chtěl znát informace o pohybu španělských vojenských lodí, které mu šly po krku.
Autor: Alexander Exquemelin, Creative Commons
Španělští námořníci mu nic prozradit nechtěli, dopustili by se tím zrady. Odolávali i mučení. Když l’Olonnais viděl, že nepochodí, rozpáral hrudník španělského lodivoda a vyrval z něj srdce, do něhož se zakousl. Poté mu už vypověděli naprosto zděšení zajatci všechno.
Autor: Adam Jones, Ph.D., Creative Commons
Útok Britů na španělské silně opevněné přístaviště v Porto Bello (Portobelo v dnešní Panamě) se nejevil pravděpodobný. Korzár Henry Morgan, vidíte jeho portrét, si však troufal i tam, kam se ani lodě Jejího veličenstva neodvažovaly. A uspěl. Protože vůbec nehrál fér.
Autor: National Library of Wales, Creative Commons
Při zteči hojně využíval lsti, zrádců I lidských štítů, houfů obyvatel nahnaných před muškety obránců. Další zádrhel nastal po dobytí města. Zlata v jeho pokladnicích našel jen zlomek. A tak začal mučit španělské úředníky.
Autor: Alexander Exquemelin, Creative Commons
Využil přitom tortury, které se říkalo woodling. Spočívala v tom, že se člověku kolem čela přivázala kožená šňůra, která se utahovala kovovou tyčí. Ti, kteří neprozradili informace dostatečně rychle, zahynuli. Tlakem jim z lebky vyskočily oční bulvy.
Autor: Alexander Exquemelin, Creative Commons
Po dobytí Gibraltaru – venezuelského, u Maracaíba – Morgan s pleněním pospíchal. Do země byly zaraženy čtyři kůly a portugalský kupec byl mezi ně zavěšen pomocí provazů připevněných k palcům na rukou a nohou. Na břicho mu naložili těžký kámen a pod nebožákem zapálili listí.
Autor: Alexander Exquemelin, Creative Commons
Jméno Roche Brasiliano nizozemsky nezní. Titulován tak však byl korzár, který byl původně rodákem z Groningenu. Až do roku 1650 se věnoval poctivé práci, farmaření v Brazílii. Ale když jeho usedlost zabrali Portugalci, dal se na dráhu zločinu.
Autor: Geo. S. Harris and Sons , Creative Commons
Nenávist, kterou pociťoval ke všemu portugalskému, se po pobytu v žalářích Campeche rozšířila o nenávist ke všemu španělskému. A vyvrcholila, když mu dva španělští statkáři odmítli prozradit, kam odehnali selata z chlévů. Nechal je upéct místo nich.
Autor: Alexander Exquemelin, Creative Commons
Rochemu v krutostech vůči Španělům mohl konkurovat jen Daniel Montbars. Francouz původem z Languedocu si nevraživost vybudoval údajně poté, co na vlastní oči viděl, jak španělští conquistadoři zacházejí s americkými domorodci.
Autor: Geo. S. Harris and Sons , Creative Commons
Montbars se vždy choval k přepadeným téměř dvorně, dokud tedy neměl co dočinění se Španěly. Ty hubil bez slitování. Za střeva přibíjel španělské zajatce ke kůlům, nutil je bitím rozžhaveným polenem tančit až do smrti vyčerpáním.
Autor: Jean-Baptiste Picquenard, Creative Commons
K výbavě piráta Johna Phillipse z lodi Revenge patřilo „biblické“ mučení. Devětatřicet ran bičem. Proč právě tolik? Ta suma prý byla Mojžíšovým číslem. Izraelité totiž bloudili po exodu z Egypta čtyřicet let. A 39 ran byl prý maximální počet, který snad šlo ještě přežít.
Autor: Geo. S. Harris and Sons , Creative Commons
Kdo zvládl devětatřicet ran, toho už dál netrápil. Phillips seznal, že Bůh toho člověka k sobě ještě přivolat nechce. Odvolat se k Mojžíšovi u něj mohl každý. I kapitán přepadené obchodní lodi. Pokud výprask přežil, nechal jej pirát odplout bez okradení.
Autor: British Library, London, UK , Creative Commons
Když tedy Phillips zadržel u pobřeží Nové Anglie loď obchodníka Williama Minotta, očekávala pirátská posádka, že mu dá biblicky na výběr. Se slovy „Už trpěl dost“ ho však propustil. Jak to? Minott byl původním majitelem Revenge, na níž se Phillips plavil.
Autor: RootOfAllLight, Creative Commons
Barti Ddu, Černý Bart nebo též Bartholomew Roberts býval v posledních letech dáván za příklad toho, že piráti „pokrokově“ nehleděli na barvu pleti. V jeho posádce 285 mužů na čtyřech lodích sloužilo pětašedesát osvobozených otroků.
Autor: Benjamin Cole, Creative Commons
Bojovníka proti útlaku a otrokářství to z něj však nedělá. Nestalo se jen jednou, že nechal vypálit loď otrokářů, aniž by se obtěžoval s osvobozováním živého nákladu v podpalubí. V jednom případě tak upálil zaživa osmdesát otroků, protože nechtěl ztrácet čas jejich odpoutáváním.
Autor: TheLastBrunnenG, Creative Commons
V seznamu nesmí chybět Čeng Š’, z kurtizány to dotáhla až na nejobávanější a nejvýkonnější pirátku východních moří. Na vrcholu slávy v roce 1805 její flotila čítala na čtyři stovky lodí, s posádkou 50 tisíc mužů. Proslula též nebývalou krutostí, kterou vymáhala pořádek ve svém mužstvu.
Autor: Nam-Sing, Creative Commons
Kdo neposlouchal příkazy, ten zjevně nepotřeboval uši. Kdo je nechápal, nepotřeboval hlavu. Její oblíbenou metodou, jak se vypořádat s konkurenčními posádkami, bylo nechat jim přibít nohy k palubě potápějících se lodí. Mohli zemřít, nebo se k ní přidat.
Autor: Benerson Little, Creative Commons
Edward Low se na to, kde je ukryté zlato a cennosti, nerad pasažérů vyptával dvakrát. Pokud nedostal odpověď hned, svazoval ruce nespolupracujících okrádaných doutnákovou šňůrou. Kterou také hned zapálil. Sršivý oheň prohořel masem až na kost.
Autor: Geo. S. Harris and Sons, Creative Commons
Ten samý ukrutný Low však nestrpěl, aby zajatcům, z nichž koukalo výkupné, někdo z posádky zkřivil jediný vlásek na hlavě. Pokud takový zajatec zahynul, byl k jeho zesnulému tělu připoután pirát, který ho měl na starost. Do oceánské hlubiny se odporoučeli společně.
Autor: Library of Congress
Low se do pirátských dějin zapsal i tím, že nechal kapitánovi portugalské obchodní lodi uříznout rty, osmažil je na oleji a donutil ho je sníst. Co jej k oné ukrutnosti vedlo? Zmíněný portugalský kapitán totiž hodil do moře truhličku s penězi, aby nepadla do rukou pirátů.
Autor: Charles Ellms, Creative Commons
Tím učinil celou námahu pirátů zbytečnou, zesměšnil je. Tu děsivou pomstu spisovatelé přičítali i dalším korzárům, kteří historku sami šířili dál. Proč? Žádný pirát nechtěl, aby si okrádaní vzali z Portugalce příklad a zbavovali se cenností.
Autor: Pac-Kups Inc , Creative Commons
Posádka pod vedením Edwarda Englanda si zase smlsla na zajatém kapitánovi Skinnerovi. Přivázali ho k rumpálu, nechali jej zvedat kotvu, poháněli ho bičováním. Také na něj házeli skleněné láhve a štoudve. Ukrutně ho pořezali, než mu nakonec prohnali hlavu kulí.
Autor: Angus Konstam, Creative Commons
Důvod té obtížně vysvětlitelné krutosti byl velice prostý. Nemálo pirátů z posádky Irčana Englanda dříve sloužilo na Skinnerově lodi. A jejich devítiocasou kočkou zjizvená těla vypovídala o tom, jakým způsobem Skinner vymáhal pořádek. Dobrodiní disciplíny mu oplatili.
Autor: Geo. S. Harris and Sons, Creative Commons