Když se vám ke strachu z výšek poctivě přiznám, nejspíš se někteří najdete v mých obavách ze zlézání rozhleden s podlahou děravou jako řešeto. Mimochodem tyhle podlahy jsou dneska nejspíš nějaká móda. A i když jste srdnatější a při pohledu z nějaké moderní rozhledny se vám kolena nerozklepou, i tak snad pro mě najdete pochopení, protože máte třeba zase něco jiného, z čeho pociťujete chvění kolem žaludku.
První výška, s níž jsem byl nějak trvale konfrontován, byla výška pátého patra panelového domu, kde jsem vyrostl. Jenže to jsem samozřejmě rostl uvnitř a balkon jsme neměli. Dívat se z okna dolů mě nelákalo a věděl jsem proč. Díval jsem se z jedné strany do kraje a z druhé na protější domy. Dívat se na chodník jsem neměl potřebu, když jsem ho mohl vidět zblízka.
Mohli bychom pokračovat až nahoru, ale šetřím si síly na sestup, takže v prvním patře ze žebříku vystoupím, abych mohl pokračovat až skoro nahoru výtahem. Ano, ze žebříku se vystupuje, a nikoli se pouze opouští.
