Víc fanoušků měl asi jeho rival Agassi. Dlouhé vlasy, náušnice, džínové šortky, image rebela. O Samprasovi se říkalo, že je proti němu nudný. Nudný Pete, Sladký Pete, přezdívalo se mu.
S tenisem skončil před šesti lety a dnes je mu sedmatřicet. Přesto ho poznáte hned: husté obočí, klátivá chůze a při ní vyplazený jazyk. Nudný není určitě. Mluví velmi rychle, při rozhovoru se směje a pořád mává rukama.
Nikdy jste nenosil náušnice, neholil si hruď ani nepózoval polonahý v časopise jako mnozí jiní tenisté. To vás nelákalo?
Image mě nikdy nezajímala. Jsou tenisté, kteří chtějí být celebrity, superstar, být v časopisech. Dávají si záležet na tom, jak vypadají. Já takový nikdy nebyl.
Taky proto se vám, ani ne tak ve zlém, přezdívalo Nudný Pete.
To mi nevadilo. Věděl jsem, že si můžu vybrat: buď být nejlepší, nebo nejpopulárnější. Na obojí nebyl čas. A já chtěl být nejlepší.
Každé ráno jsem se probudil a první věc, kterou jsem si řekl, byla: „Co můžu udělat pro to, abych byl i po dnešku světovou jedničkou?“ Jistě, mohl jsem si místo toho vydělat pár dolarů navíc.
Pár dolarů?
Pár milionů dolarů. Mohl jsem jít do talk show, mohl jsem hodiny stát modelem. Nabídky byly, určitě jsem si mohl vydělat víc.
Když jste začínal s tenisem, bylo vám sedm let. Vašemu staršímu synovi bylo nedávno šest. Už hraje?
Tenis ho moc nezajímá. Hraje deset minut, pak znuděně položí raketu a jde dělat něco jiného. Nechci ho do tenisu tlačit. Budu spokojený, když mé děti budou dělat jakýkoliv sport. Zatím se rozkoukávají, hrají tenis, golf, fotbal, zkoušejí rugby.
Mladšímu synovi jsou čtyři roky. Kdyby si oba přece jen jednou vybrali tenis, trénoval byste je?
Kdyby si vybrali tenis, nebudu jim bránit. Ale bohužel jim hrozí, že budou porovnáváni s tátou. Vždyť i dcera Petra Kordy si radši vybrala golf, aby se tomu vyhnula. Určitě bych jim s tenisem radil, pomáhal, ale asi bych je netrénoval.
Můj otec mě taky netrénoval a udělal dobře. Tyhle rodinné týmy nedělají dobrotu, mnoho rodin už se kvůli nim rozpadlo.
Otec se dokonce ani nedíval na vaše zápasy z tribuny.
Ani maminka, oba byli hrozně nervózní. Když jsem měl hrát, radši se šli projít. Až jak jsem stárnul, zlepšilo se to a vydrželi.
Občas odehrajete exhibici, jako teď v Praze. Je ještě šance, že byste se vrátil k tenisu profesionálně? Na nějakém turnaji?
Ne, definitivně ne. Nikdy. Skončit bylo nejtěžší rozhodnutí v kariéře, ale bylo konečné. Někteří hráči to nevydrží, vrátí se, ale já ten případ nebudu. To mi věřte.
Ale třeba bývalý nejlepší tenista John McEnroe o vás řekl, že na Wimbledonu byste pořád patřil mezi pět největších favoritů.
To byl samozřejmě moc krásný kompliment. Nevím, jestli pravdivý, ale ano, pořád hraju dobře. Na trávě bych asi nebyl úplně bez šance.
Asi nejen na trávě. Vždyť jste letos porazil Rogera Federera či bývalou světovou dvojku Haase z Německa. Oba stále hrají.
Jednou za čas to zvládnu, ale už ne obden. Mohl bych hrát i s dalšími, možná je i porazit, ale několik zápasů v jednom týdnu už by mé tělo nevydrželo. Nepohybuju se tak dobře jako dřív, nejsem tak rychlý, a tím, že netrénuju každý den, se občas stane, že mi nějaký úder uletí.
Cítíte, že tělo stárne?
Každý den, když se probudím. Už to není ono. Večer jdu cvičit a ráno se pak z postele sbírám o mnoho déle než dřív. Tělo už se nedá tak rychle do kupy, ale nestěžuju si.
Na to, že je mi třicet sedm, to pořád není tak špatné. Jen už na kurtu nejsem tak rychlý a výbušný. Mozek někam chce běžet, ale tělo už ne.
A jste tedy úplně klidný, když vidíte v televizi přenosy z Wimbledonu, kde jste sedmkrát vyhrál? Nic to s vámi nedělá?
Ale to víte, že dělá. Stýská se mi. Dívám se a samozřejmě mi to chybí. Londýn, atmosféra, centrální kurt. Byl to sice stres, ale taky to byl můj domov. Ale musel jsem se naučit tyhle pocity ovládat.
Všechny síly jsem nechal ve svém posledním zápase a už zkrátka nehraju. I když do Wimbledonu bych rád...
Copak?
Rád bych si tam ještě jednou zahrál. Jednou, naposledy, to by se mi splnil sen. Ale vím, že to bude velmi těžké. Mimo turnaj tam nikoho hrát nenechají, aby se tráva nezničila.
Hádám, že byste se tam rád vrátil nejen proto, že to bylo vaše oblíbené místo.
Přesně tak, můj poslední Wimbledon byl strašidelný. Dodnes mě to štve. Rok 2002, druhé kolo, pět setů se Švýcarem Bastlem, navíc na odstrčeném kurtu číslo dvě.
Tomu kurtu se taky přezdívá Pohřebiště favoritů.
Mě pohřbil úplně. Semlel, vyšťavil. Byl to jeden z nejhorších pocitů v mé kariéře. Můj oblíbený turnaj, a takhle na něm skončím! Dlouho jsem se z toho vzpamatovával.
Taky jste nikdy nevyhrál olympiádu. Toho nelitujete?
Toho naopak nelituju vůbec, tenis podle mě na olympiádu nepatří. Nebo ano, ale něco by se mělo změnit. Když už nic jiného, tak aspoň systém. Třeba hrát v týmech. Tři tenisté za svou zemi, podobně jako se hraje Davisův pohár. Olympiádu jsem hrál jen jednou, v Barceloně 1992. Pak už jsem nechtěl.
Co by se fanouškům určitě líbilo, bylo by alespoň ještě jednou vás vidět proti Andre Agassimu. Stane se to?
Bohužel ne. Andre s tenisem definitivně skončil, kvůli zádům už skoro nemohl chodit. Když končil kariéru, dohrával zápasy v bolestech. A teď, v osmatřiceti, už znovu nezačne. Když si má vybrat, radši zůstane zdravý, než aby riskoval.
Víte, jakou spolu máte bilanci?
Hráli jsme spolu už jako děti. Zkusím si tipnout: 16 vítězství já, 12 on?
Je to víc: 20 vítězství vy, 14 on. Vídáte se?
Píšeme si textovky, osobně jsme se neviděli několik let. Vídám se s jinými hráči ze své generace, s Jimem Courierem, s Toddem Martinem nebo s Waynem Ferreirou.
Z některých se stávají trenéři, mnozí další se dávají na komentování pro televizi. Proč ne vy?
Nebavilo by mě ani jedno. Vrátil bych se tím tam, kde jsem roky byl. Musel bych cestovat po celém světě, což je jeden z důvodů, proč jsem s tenisem skončil. Rád si občas zahraju, ale taky jsem rád doma s dětmi.
Tedy to říkám teď. Jimmy Connors taky nechtěl trénovat a pak s tím začal v padesáti. Rád někomu pomůžu, poradím, ale být třicet týdnů v roce bez rodiny už nechci.
Jak teď vypadá váš běžný den?
Každé ráno trénuju, od deseti do dvanácti. Odpoledne golf nebo ještě tenis, pak vyzvednu syny ze školy a jdu s nimi na oběd. Každý večer hraju poker, a když jsou doma Los Angeles Lakers, jdu na basket. Mám permanentku.
Moje dny už nejsou tak hektické jako dřív, ale snažím se pořád něco dělat. Sedět doma bych nemohl. Když jsem s tenisem skončil, tři roky jsem nesáhl na raketu a přibral několik kilo. Musel jsem se zase začít hýbat.
V čem je dnes váš tenis jiný než před šesti nebo deseti lety?
Jednoznačně v pohybu, na síť už nedoběhnu tak rychle jako dřív. Kdybych nemusel běhat a jen hrát z místa, jsem dokonce lepší než dřív. Což je samozřejmě dáno i vývojem materiálů, ze kterých se dělají rámy raket a struny.
Máte oblíbeného českého tenistu?
Ivana Lendla, s ním jsem odehrál svůj první velký zápas na US Open, ve čtvrtfinále roku 1990. Ale nejen proto. Když mi bylo šestnáct, pozval mě k sobě domů a dal mi několik dobrých rad. Snad můžu říct, že byl mým učitelem.
Co vás čeká příští rok?
Nechci se uhnat a na druhou stranu ani zlenivět, takže zápasů odehraju stejně jako letos. Pár jich bude ve Spojených státech, pak poletím do Jižní Ameriky a na pár dní opět do Evropy. Zase si budu chtít dokázat, že na aktivní tenisty pořád stačím.
Je někdo, s kým byste nehrál ani za nic? Třeba s Nadalem na antuce?
S Nadalem na antuce? Nestrašte mě (rozesměje se). Ale trefil jste to přesně. S ním bych nehrál ani za nic.
ROZHOVOR VYŠEL V SOBOTNÍ PŘÍLOZE MF DNES VÍKEND
