Přesto se v řadě zemí světa na tyto mimořádné bezobratlé lovce pohlíží úplně jinou a pro nás Středoevropany nepochopitelnou optikou. V jihovýchodní Asii, Africe, australské buši nebo Jižní Americe jsou zpestřením jídelníčku. A všude tu platí, že čím je pavouk větší a masitější, tím je lepší. Vše je otázkou přístupu. Když spočteme počet obyvatel exotických zemí, kde ke konzumaci pavouků přistupují s chutí, musíme připustit, že na světě je více lidí, kteří mají pavouky na talíři rádi. Jako předkrm nebo zákusek. A to navzdory tomu, že právě v těchto zemích narazíme na ty nejjedovatější, nejrychlejší a největší exempláře vůbec.
Pokud se k ochutnávce někdy odvážíte, nenechejte se zmást turistickým pozlátkem a uměle propagovanou exotikou. Takové kambodžské město Skuon je dnes sice celoroční širokou nabídkou fritovaných a restovaných pavouků pro adrenalinové výletníky proslavené, ale s nějakou tradicí to má jen pramálo společného. Ještě před čtyřiceti lety by tu nikdo z místních dobrovolně pavouky nejedl. Období jejich kulinářské slávy zde totiž nastalo až s nástupem teroru Rudých Khmérů (1974 až 1979) a následného hladomoru.
Pochoutka v podobě listového sklípkana Haplopelma albostriatum, kterého zde pod názvem a-ping seženete za necelých 300 rielů (tedy necelé dvě koruny), se vám může zatraceně prodražit. Problémem je „sériová výroba“ celého produktu. Pavouci jsou hromadně sbíráni v širokém okolí města, na půdách plných netopýřího trusu, v kanalizačních propustích, ve stájích a chlévech. Jejich jemná srst je nejrůznějších zvířecích a lidských exkrementů plná. O čerstvosti nemůže být řeč, protože z venkova putují živí i mrtví sklípkani několik dní.
Pan obr. Sklípkan největší (Theraphosa blondi) je na talíři pořádnou porcí.
Pouliční prodavačka nabízí v kambodžském Phnompenhu smažené tarantule.
Negativní výsledek pak završí finální úprava, během níž jsou pavoukům zmáčknuty a naklepány končetiny a celý kus je pak ponořen do dochucující tresti. Ta obsahuje sůl, česnek, glutamát sodný, pálivou omáčku... a rozkládající se zbytky předchozích pavouků, včetně obsahu jejich střev, vajíček a rozkládajících se orgánů. To vše pochopitelně v hygienickém standardu rušného východoasijského tržiště v horkých tropech, kde tato kaše na slunci uzrává několik dlouhých dní. Názory odvážných konzumentů na samotnou chuť se příliš neliší. Kvůli fritování ve starém oleji chutnají upražení pavouci jako... strouhanka ve starém oleji.
Sklípkan na přírodní způsob
Extrémní gastronomie
|
Kam tedy vyrazit za skutečně dobrým a čerstvým pavoukem? Milovníkům této nekonvenční stravy je dnes zasvěcena Venezuela. Ve zdejších pralesích si je můžete volně nalovit a upravit podle chuti. Jen je ze země nesmíte vyvážet. A který druh si vybrat? Domorodci z kmene Piraoa směle doporučují zástupce Theraphosa blondi, kterého čeští chovatelé znají jako sklípkana největšího. Název vůbec nepřehání: s rozpětím nohou přesahuje třicet centimetrů (hlavohruď a zadeček měří 12 centimetrů) a s čtvrtkilovou váhou je současně i nejtěžším známým pavoukem na světě.
Ulovit tohoto goliáše, který je schopen „sundat“ neopatrného ptáka, ještěrku nebo hlodavce, vyžaduje trochu cviku. Ale nebojte, na jeho odchyt se tu specializují už malé děti, které za denního světla klacíky vydráždí sklípkana schovaného v dutině, poté ho přimáčknou k zemi a zalomením nožiček ho znehybní. S odchytem jsou spojena dvě rizika: bolestivé kousnutí umocněné jedem (který ale „funguje“ jen na živočichy do zhruba půlkilové váhy) a palčivá vyrážka či akutní zánět spojivek, který způsobí jemné chloupky z pavoučího zadečku. Tento únikový a obraný reflex sklípkanů ostatně důvěrně znají naši chovatelé.
A dál? Není třeba kazit si chuť pravého pavoučího těla umělými přísadami. Lidé z Piraoa nabodnuté sklípkany jen opékají nad mírným ohněm, aby je zbavili ochlupení. Když uslyšíte pískavý zvuk, který je způsoben vzduchem unikajícím z pavoučích kloubů, je svačina hotová. Připečené „maso“ z nožiček má lehce vodnatou konzistenci a svou specifickou chutí mírně evokuje nesolená tresčí játra.
