Uhrančivý pohled, fascinace bádáním, vědeckým i duchovním, neochvějné přesvědčení o nekonečnosti lidských možností. Jack Parsons nebyl mužem z davu. Pro mnohé byl ďáblem.
Nebyl to první výbuch, který v dvaapadesátém roce zatřásl rodinnými domy na předměstí Pasadeny. Exploze, která rázovou vlnou vytloukla okna na desítce domů 17. června, byla ovšem jiná. Nebyla jen silnější. Byla rovněž poslední. Její strůjce při ní přišel o pravé předloktí, měl odtrženou polovinu obličeje, zpřelámané snad všechny kosti v těle a byl posetý střepy.
Ještě žil, když ho takto našli. Jeho poslední slova prý zněla: „Ale já jsem ještě neskončil…“
Pro mnoho z těch, kdo o něm něco věděli, přitom platila jeho existence za skončenou už vlastně dávno. Pro společnost byl nadobro odepsanou veličinou. John Marvel Whiteside Parsons, tak znělo plné jméno zesnulého, byl totiž nezpochybnitelnou vědeckou kapacitou – jenže nekontrolovatelnou, vždy po hlavu v excesech.
Celý jeho život připomínal nepřetržitý řetězec divokých erupcí, které měl na rozdíl od vlastnoručně připravovaných reaktivních směsí jen zřídkakdy pod kontrolou. Vyčíslení jeho nezpochybnitelných zásluh kolidovalo s morálními a politickými prohřešky, jichž se během sedmatřiceti let dopustil, tak silně, že se na něj ve Spojených státech amerických rozhodli raději preventivně zapomenout.
Jistě, byl geniálním chemikem, autorem sedmi klíčových patentů raketové vědy, průkopníkem vývoje kapalných a pevných raketových paliv, vynálezcem prvního raketového motoru na odlévané kompozitní raketové palivo, zakladatelem Laboratoří proudového pohonu NASA. Sečteno podtrženo – byl tím, kdo fakticky dostal Američany do vesmíru. Přesto byl personou non grata. A zůstává jí.
Dílem proto, že byl též oddaným stoupencem marxistických idejí, který snil o velkých revolucích, konzumentem snad všech dostupných drog a návykových látek. Příslušníkem okultistického hnutí Thelema, představeným zednářské lóže Agape, členem bratrstva Ordo Templi Orientis. Původcem řady sexuálních skandálů a autorem mysteriózní Knihy Babalonu.
Psát někomu takovému v roce 1952, v časech vrcholícího mccarthyistického tažení proti stoupencům a stoupenkyním komunismu, nekrolog do novin? To by neprošlo. Navíc by to celé vypadalo jako životy dvou naprosto různých lidí.
Jenže to celé byl opravdu jeden člověk. Jedna osobnost, naprosto nevšední. Jeden John Parsons. Pod setrvalým vlivem kokainu a peyotlu míchal v laboratořích směs oxidu dusného, asfaltu a zkapalněného kyslíku, aby vytvořil nové raketové palivo, a snil u toho o vyšší mystice, životě na Měsíci a sexuální magii.
Ony jeho pobyty v laboratořích za sebou nechávaly ohlušující detonace, desítky objektů s narušenou statikou a dobře tucet obřích kráterů. To byly vedlejší produkty jeho bádání.
Jedinou smrtelnou obětí explozivních pokusů byl nakonec on sám. A kapitola sporů a dohadů o tom, zda to byla nešťastná náhoda, sebevražda nebo něčí pomsta, se ani dnes za uzavřenou považovat nedá.
